ECLI:CZ:NS:2002:5.TDO.786.2002.1
sp. zn. 5 Tdo 786/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání dne 23. října 2002 o dovolání obviněných P. V., a D. V. proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. 4. 2002, sp. zn. 6 To 45/2002, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 2 T 221/2001, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných P. V. a D.V. o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 8. 1. 2002, sp. zn. 2 T 221/2001, byli obvinění P. V. a D. V. uznáni vinnými jako spolupachatelé podle §9 odst. 2 tr. zák. trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 tr. zák. účinného od 1. 1. 2002, který spáchali tím, že dne 24. listopadu 2002 v obci K., okres J., odcizili ke škodě manželů L. a K. P., bytem J. H., J. p. 623/III, celkem 12 kusů ocelových nosníků – traverz dlouhých 6 metrů, v hodnotě nejméně 15.500,- Kč. Za to byli odsouzeni podle §247 odst. 1 tr. zák. účinného od 1. 1. 2002 každý k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, přičemž podle §58 odst. 1 písm. a) tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák., byl výkon trestu každému obviněnému podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho a půl roku. Podle §59 odst. 2 tr. zák. byla obviněným uložena povinnost ve zkušební době nahradit poškozeným L. a K. P. škodu vrácením 12 ks ocelových nosníků – traverz, umožnit poškozeným odvoz tohoto materiálu a dále jim nahradit náklady zbytečné cesty 25. listopadu 2000. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byli obvinění povinni společně a nerozdílně nahradit poškozeným L. a K. P. škodu vrácením 12 ks 6 metrových traverz a jedině v případě nemožnosti fyzického vrácení věcí jim uhradit škodu nejméně 15.500,- Kč a dále jim nahradit škodu ve výši 5.026,? Kč za dopravu. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byli poškození odkázáni s případnými dalšími nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 4. 4. 2002, sp. zn. 6 To 45/2002, byl k odvolání obou obviněných napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. d), f), odst. 2 tr. ř. zrušen ve výroku učiněném podle §59 odst. 2 tr. zák. a v celém výroku o náhradě škody. Podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že podle §228 odst. 1 tr. ř. byla oběma obviněným uložena povinnost nahradit společně a nerozdílně poškozeným L. a K. P., oba bytem J. H., škodu, a to vydáním 12 ks ocelových nosníků – traverz, provedení I profil ocelový, výška 160 mm, délka 6000 mm, a pro případ nemožnosti vydání zaplatit společně a nerozdílně poškozeným částku 15.500.- Kč.
Proti tomuto rozsudku podali oba obvinění prostřednictvím svého obhájce Mgr. J. V. dovolání proti výrokům o vině, trestu i výroku o náhradě škody z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Důvody dovolání obvinění spatřují v tom, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném hmotně právním posouzení. Dovolatelé jsou přesvědčeni, že byli uznáni vinným skutkem, který není trestným činem, tak jak je vymezen v §3 trestního zákona a nebyly proto ani důvody pro zahájení trestního stíhání. Nebylo prokázáno vlastnictví traverz a nemohl být proto dán objektivní znak skutkové podstaty trestného činu podle §247 odst. 1 tr. zák., tedy, že šlo o cizí věc, a v zásadě nemohla být dána ani subjektivní stránka, tj. zavinění obviněných. Podle dovolatelů vyplývá nesprávné hmotně právní posouzení také z nedostatečného občanskoprávního posouzení ujednání o kupní smlouvě uzavřené mezi obviněnými a poškozenými dne 4. 6. 1999. Předmětem kupní smlouvy totiž byl dům a pozemky, ale zároveň je v ní zmiňováno příslušenství a součásti. Protože poškození dlouho plánovali přestavbu domku, mohlo se podle názoru dovolatelů v zásadě stát příslušenstvím nemovitosti jako věci hlavní cokoli, co poškození mohli použít při stavebních úpravách. Závěr o faktickém spojení domku jako věci hlavní a traverz jako jejího příslušenství vyplynul i z dokazování, když řada svědků vypovídala o dlouhodobém uložení traverz před domem. Poškození ponechali traverzy před domem déle jak jeden rok, a proto mělo být zjištěno, zda nedošlo k právně účinné derelikci vlastnického práva k věci podle §135 odst. 1 per analogiam občanského zákoníku. Dovolatelé proto navrhli, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 4. 4. 2002, sp. zn. 6 To 45/2002, a rozsudek Okresního soudu v Jihlavě ze dne 8. 1. 2002, sp. zn. 2 T 221/2001, a aby věc vrátil Okresnímu soudu v Jihlavě k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupkyně v písemném vyjádření k dovolání navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání obou obviněných odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné s tím, aby o dovolání bylo podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodnuto v neveřejném zasedání. S poukazem na obsah dovolání uvedla, že pokud dovolatelé argumentují tak, že zpochybňují identitu předmětu majetkového útoku, pak tato argumentace nepřípustným způsobem zasahuje do skutkového stavu, který je dovoláním nezměnitelný, a nelze proto k ní přihlížet. Naproti tomu v dalším jejím obsahu, odpovídajícím již materiálnímu odůvodnění použitého dovolacího důvodu, žádné pochybnosti dovolatelé nevyslovili. Železné traverzy, které byly v době převodu nemovitostí na veřejném prostranství, nebyly předmětem kupní smlouvy ze dne 4. 6. 1999 ani dalšího ujednání stran. Vyřešení předběžné otázky týkající se znaku skutkové podstaty trestného činu krádeže formulovaném jako „cizí věc“ nelze změnit ve prospěch dovoláním prezentovaného právního posouzení uvedeného občanskoprávního vztahu. Podle státní zástupkyně postrádají jakékoliv opodstatnění také úvahy o stavebním materiálu umístěném mimo nemovitost jako součásti převáděné nemovitosti jako věci hlavní, event. jejího příslušenství, neboť jeho účelové určení nesplňuje kritéria společného právního režimu s věcí hlavní podle §120 a §121 občanského zákoníku. Také posuzování podle §135 odst. 1 občanského zákoníku s ohledem na dlouhodobé umístění traverz mimo dosah poškozených nemá žádný vliv na to, že ve vztahu k dovolatelům šlo o věci cizí. Námitky dovolatelů je nutno považovat za neopodstatněné, neboť otázka převodu traverz byla jako stěžejní řešena a také vyřešena soudy obou stupňů a nově vyslovené varianty se pohybují pouze v oblasti právních konstrukcí.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) zjistil, že dovolání je přípustné, bylo podáno oprávněnými osobami [§265d odst. 1 písm. b) tr. ř.], bylo podáno u soudu, který rozhodl v prvním stupni a v zákonné lhůtě podle §265e tr. ř. Nejvyšší soud se nezabýval námitkami dovolatelů, které směřují do skutkových zjištění, neboť dovolání ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř nelze podat z důvodu nesprávného nebo nedostatečného skutkového zjištění účiněného v napadeném rozsudku. Dovolatelé namítali, že nebyla jako předběžná objasněna otázka vlastnictví traverz, což má podstatný vliv na posouzení subjektivní i objektivní stránky trestného činu. Tyto námitky dovolatelé v podstatě vznesli již v odvolání. Soud prvního stupně v tomto směru objasnil a posoudil všechny otázky a skutečnosti podstatné pro skutkový stav věci. Se závěry soudu prvního stupně, pokud jde o právní kvalifikaci skutku, se ztotožnil i soud druhého stupně jako soud odvolací, a to po řádném a důkladném přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně, přičemž se bez pochybností a logicky vypořádal s námitkami obviněných uplatněnými v rámci odvolacího řízení. Nelze též přehlédnout, že námitky uvedené v dovolání jsou z větší části totožné s námitkami uplatněnými v rámci řízení před soudem druhého stupně. V dovolání obvinění nově uplatnili námitky ohledně nedostatečného občanskoprávního posouzení kupní smlouvy ze dne 4. 6. 1999. Mylně se domnívají, že traverzy umístěné mimo nemovitost lze považovat za součást věci podle §120 odst. 1 občanského zákoníku, nebo za příslušenství věci podle §121 odst. 1 občanského zákoníku. S poukazem na §2 odst. 5 tr. ř. také namítli, že je spornou skutečností, zda nedošlo k právně účinné derelikci podle §135 odst. 1 per analogiam občanského zákoníku. U opuštěné věci však musí vlastník věci projevit svou vůli vzdát se vlastnictví věci, k čemuž v tomto případě nedošlo.
Z obsahu dovolání a po srovnání námitek uvedených v dovolání s námitkami, které obvinění uplatnili v odvolacím řízení, i tím, jak se s nimi vypořádal odvolací soud, je patrno, že rozhodnutí napadené dovoláním a řízení mu předcházející netrpí vytýkanými vadami, neboť veškeré námitky obviněných byly vyvráceny již v řízení před odvolacím soudem. Nejvyšší soud z těchto důvodů dospěl k závěru, že dovolání obou obviněných je zjevně neopodstatněné, neboť v podstatě jen opakuje námitky uplatňované obviněnými již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s nimiž se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, a proto Nejvyšší soud dovolání obviněných odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. října 2002
Předseda senátu:
JUDr. Jindřich Urbánek