ECLI:CZ:NS:2002:5.TDO.899.2002.1
sp. zn. 5 Tdo 899/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání dne 11. prosince 2002 o dovolání obviněného J. V., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 7. 2002, sp. zn. 6 To 54/02, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 1 T 6/98, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 26. 2. 2002, sp. zn. 1 T 6/98, byl obviněný J. V. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. a byl odsouzen podle §250 odst. 4 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 1. 2002, sp. zn. 3 To 68/2001, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 11. 8. 2000, sp. zn. 11 T 3/99, jakož i další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §39a odst. 3 tr. zák. byl pro výkon trestu zařazen do věznice s dozorem. Podle §228 odst. 1 tr. řádu byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozenému B. R. škodu ve výši 15.089.990,- Kč s 8% úrokem z prodlení ode dne 22. 6. 2001, přičemž podle §229 odst. 2 tr. řádu byl poškozený B. R. odkázán se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání obviněného proti tomuto rozsudku bylo usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 7. 2002, sp. zn. 6 To 54/02, podle §256 tr. řádu jako nedůvodné zamítnuto.
Obviněný J. V. podal prostřednictvím obhájce dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 7. 2002, sp. zn. 6 To 54/02, z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť podle jeho názoru rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Obviněný namítl, že skutková zjištění vyjádřená ve skutkové větě rozsudku Městského soudu v Praze, která tvoří podklad pro právní posouzení skutku, nejsou jednoznačná a úplná, resp. taková, aby na jejich podkladě bylo možno učinit spolehlivý právní závěr o tom, že jeho jednáním byla naplněna skutková podstata trestného činu podvodu. Rozpornost skutkových zjištění spatřuje v tom, že Městský soud v Praze si neujasnil, v čem mělo spočívat protiprávní jednání obviněného, zda tedy obviněný měl poškozeným slibovat, že on sám nebo jeho společnost provedou přímou investici na L. b. nebo že pouze sliboval, že zajistí vhodné investování. Poukázal přitom na zprávy Č. n. b. založené na č. l. 163 a 209–210 týkající se možnosti přímé investice v cizině bez povolení s tím, že o těchto zprávách nebyla zmínka ve skutkové větě ani v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Nejasnosti podle dovolatele obsahuje i odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, který uvedl, že tím, kdo se obohatil, byl obviněný. Skutková věta rozsudku soudu prvního stupně neobsahuje výslovné konstatování, že v ní popsaným jednáním se obviněný nebo někdo jiný obohatil. I kdyby byl znak ,,obohacení jiného‘‘ naplněn, nebylo by podle dovolatele splněno, že se P. D. obohatil neoprávněně. Podle obviněného tak odvolací soud vlastně změnil skutkový základ pro odsouzení a založil rozpor mezi skutkovou a právní větou výroku odsuzujícího rozsudku Městského soudu v Praze. Dovolatel dále uvedl, že podkladem pro právní posouzení věci jsou jen skutková zjištění a nikoliv jen skutkové závěry. Na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu nelze podle něj pohlížet tak zúženě, že předmětem přezkoumání je jen samotný skutek vymezený ve skutkové větě výroku rozhodnutí. Skutek, pro který byl odsouzen, však podle jeho názoru není trestným činem podvodu pro nedostatek úmyslné formy zavinění, pro nenaplnění znaku neoprávněného obohacení jiného a také pro nedostatek potřebného stupně společenské nebezpečnosti. Dovolatel také namítl, že odvolací soud rozhodoval na základě jiného skutkového stavu, oproti tomu, jak byl zjištěn soudem prvního stupně, bez toho, že by sám dokazování doplňoval, a tedy se necítil vázán omezením uvedeným v §259 odst. 3 poslední věta trestního řádu. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 7. 2002, sp. zn. 6 To 54/02, aby zrušil také rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 2. 2002, sp. zn. 1 T 6/98, a aby dále postupoval podle §265k odst. 1 a §265l odst. 1 tr. řádu.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství v písemném vyjádření k dovolání uvedla, že námitkám obviněného po stránce důvodnosti nelze přisvědčit. Tak je tomu v případě namítaného nesouladu skutkové věty u trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. Znak „uvede někoho v omyl“ odpovídá té části skutkové věty, v níž se uvádí, že obviněný sdělil poškozeným údaje odporující skutečnosti nejen o názvu a sídle firmy, za kterou s nimi uzavíral smlouvy o investici, ale především o svých možnostech a schopnostech (resp. možnostech firmy W. T. C., spol. s r. o.) investovat na podkladě uzavřených smluv přijaté peníze na L. b. a dosáhnout jejich 25% zhodnocení s tím, že garantem plnění smluv je renomovaná obchodní společnost v L. Klamavé přísliby odporující realitě vycházely z informací dovolatele a nešlo tedy o zamlčení podstatných skutečností namítaných dovolatelem. Tyto klamavé přísliby jsou ve skutkové větě vyjádřeny formulací „s příslibem investování finančních prostředků,“ a nikoliv s příslibem zprostředkování takové činnosti, a proto nelze dovolateli přisvědčit, že si soudy obou stupňů neujasnily, v čem mělo jeho protiprávní jednání spočívat. Protože dovolatel smluvně sjednaný příslib investování finančních prostředků poškozených nesplnil, a tedy za výše popsaných okolností podle skutkové věty „neinvestoval,“ pak právě tímto jednáním „obohatil jiného,“ konkrétně společnost, jejímž jménem vystupoval. Namítaný rozpor mezi skutkovou a právní větou neobstojí, neboť jde o nepřesnost v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, v němž se hovoří o obohacení dovolatele, když ve skutečnosti šlo o obohacení společnosti, jejímž společníkem byl obviněný v rozhodné době. Tato nepřesnost však není napravitelná dovoláním. Totéž platí o dalších výtkách dovolatele, které se vztahují k odůvodnění napadeného rozsudku, které podle názoru dovolatele neodpovídá ustanovení §125 tr. řádu. Státní zástupkyně poukázala na to, že obviněný jednal v úmyslu přímém a že skutková podstata trestného činu podvodu podle §250 odst. l, 4 tr. zák. byla naplněna. Také společenská nebezpečnost jednání obviněného odpovídá posouzení z hlediska §88 odst. l tr. zák. Státní zástupkyně dovodila, že tvrzený dovolací důvod podle §265b odst. l písm. g) tr. řádu byl opřen o neopodstatněné námitky a proto navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněného J. V. odmítl podle §265i odst. l písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné s tím, aby o dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání ve smyslu §265r odst. l písm. a) tr. řádu.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací zjistil, že dovolání je přípustné, bylo podáno oprávněnou osobou a v zákonné lhůtě. Podle
§265b odst. 1 tr. řádu lze dovolání podat, jen je-li tu některý z důvodů uvedených v písmenech a) až l) tohoto ustanovení tr. řádu, pokud není dán důvod dovolání podle §265b odst. 2 tr. řádu, přičemž podle §265f odst. 1 tr. řádu je třeba v dovolání mimo jiné vymezit důvod dovolání s odkazem na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. řádu nebo §265b odst. 2 tr. řádu, o které se dovolání opírá.
Obviněný J. V. podal dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť podle jeho názoru rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Dovolací důvod podle §265b odst. l písm. g) tr. řádu je dán tehdy, jestliže napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z této zákonné dikce vyplývá, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutkových okolností podle norem hmotného práva. Proto lze skutkový stav při rozhodování o dovolání posuzovat jen z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně kvalifikovány v souladu s normami hmotného práva. Na základě dovolání podaného z důvodu uvedeného v §265b odst. l písm. g)
tr. řádu však nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ani úplnost provedeného dokazování ani správnost hodnocení jednotlivých důkazů provedených nižšími soudy. S poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je založeno napadené rozhodnutí. Pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. l písm. g) tr. řádu je rozhodující popis skutku ve výroku o vině napadeného rozhodnutí ve věci samé.
Dovolatel namítl neúplnost skutkové věty a nesoulad skutkové a právní věty rozhodnutí. Tyto námitky však neobstojí. Podle dovolatele neobsahuje skutková věta rozsudku Městského soudu v Praze popis základních skutečností, na jejichž základě by bylo možno posoudit jednání obviněného jako trestný čin podvodu, zejména údajně chybí vyjádření, že se obviněný jednání dopustil úmyslně a veden záměrem jiného neoprávněně obohatit. Skutková věta výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 2. 2002, sp. zn. 1 T 6/98, však nevykazuje namítané vady. Je z ní zřejmé, že popis skutku ve výroku o vině odpovídá skutku kvalifikovanému jako trestný čin podvodu podle §250 odst. l, 4 tr. zák. Znak skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák. „uvede někoho v omyl“, je popsán ve skutkové větě tak, že po uzavření smlouvy o investici u poškozených vědomě vzbudil dojem údaji o názvu a sídle společnosti, za niž s poškozenými jednal, že on a jeho společnost jsou schopni zajistit výhodné investice na L. b., a to v případě poškozeného M. Č. se ziskem nejméně 25% ročně s tím, že garantem řádného plnění smluv je renomovaná společnost se sídlem v L. Pod těmito přísliby pak vylákal od poškozených B. R. celkem 970.000 DEM a od poškozeného M. Č. celkem 7.000.000,- Kč. V právní větě, tj. výroku rozsudku o právním posouzení skutku, zmíněného rozsudku je uvedeno, že obviněný ke škodě cizího majetku jiného obohatil tím, že uvedl někoho v omyl a způsobil tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu. Z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 2. 2002, sp. zn. l T 6/98, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 1. 7. 2002, sp. zn. 6 To 54/02, vyplývá, že obviněný byl odsouzen za jednání spočívající v tom, že uvedl někoho v omyl a nikoliv, že by zamlčel podstatné skutečnosti, jak se dovolatel mylně domnívá, a dovozuje, že bylo údajně kriminalizováno zamlčení podstatných skutečností, tedy jednání, které v době spáchání skutku nebylo trestné. Dovolatel se též domnívá, že tím, kdo se obohatil jeho jednáním, byl P. D. Tato domněnka však z napadených rozhodnutí nevyplývá. Z popisu skutku ve výroku o vině je zcela zřejmé, že soudy posoudily jednání obviněného tak, že obviněný přislíbil investování finančních prostředků poškozených a vzhledem k tomu, že obviněný své přísliby potvrzené smluvně neuskutečnil, (podle skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně ,,obviněný v rozporu s uzavřenou smlouvou peníze po jejich převzetí na L. b. neinvestoval‘‘), byla jednáním obviněného obohacena společnost, jejímž společníkem v té době byl obviněný. V této souvislosti lze zmínit nepřesnost v odůvodnění usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 7. 2002, sp. zn. 6 To 54/02, v němž je uvedeno, že se obohatil obviněný. Obviněný v dovolání namítl, že odvolací soud tím vlastně změnil skutkový základ pro odsouzení a založil rozpor mezi skutkovou a právní větou výroku odsuzujícího rozsudku Městského soudu v Praze. Tato výtka se týká odůvodnění napadeného rozhodnutí, a proto uvedenou nepřesnost odůvodnění usnesení nelze napravit dovoláním, které podle §265a odst. 4 tr. řádu není přípustné proti důvodům rozhodnutí.
Z obsahu napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze je zřejmé, že po přezkoumání rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 2. 2002, sp. zn. l T 6/98, podle §254 odst. 1 tr. řádu Vrchní soud v Praze shledal jeho závěry správnými a ztotožnil se s odůvodněním rozsudku soudu prvního stupně. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že odvolací soud rozhodoval ve věci na základě skutkového stavu zjištěného Městským soudem v Praze. Takto konečným způsobem zjištěným skutkovým stavem je vázán i Nejvyšší soud, který, jak bylo již výše zmíněno, nemůže zpochybňovat dosavadní skutková zjištění ani jinak hodnotit provedené důkazy a posuzovat jejich celkové hodnocení provedené soudy nižších stupňů.
Nedůvodné jsou též námitky dovolatele, že soudy nesprávně posoudily údajný nedostatek úmyslné formy zavinění a nedostatek požadovaného stupně společenské nebezpečnosti činu. V tomto směru nelze než odkázat na odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů.
Protože napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, Nejvyšší soud dovolání obviněného J. V. podle §265i odst. l písm. e) tr. řádu odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. prosince 2002
Předseda senátu:
JUDr. Jindřich Urbánek