ECLI:CZ:NS:2002:5.TDO.909.2002.1
sp. zn. 5 Tdo 909/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. listopadu 2002 o dovolání, které podal obviněný O. D., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 3. 2002, sp. zn. 67 To 89/2002, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 2 T169/2001, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný O. D. byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 14. 1. 2002, sp. zn. 2 T 169/2001, uznán vinným trestným činem násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a tr. zák. (ve znění před novelou provedenou zákonem č. 134/2002 Sb.), který spáchal tím, že dne 25. 2. 2001 kolem 13.00 hod. po předchozí hádce v bytě v M. ulici č. 8 v P. 2 fyzicky napadl svou bývalou manželku D. D., a to tak, že ji tloukl pěstmi v pokoji, odstrčil do předsíně a dotlačil do koupelny, kde ji povalil do vany, vyhrožoval jí utopením a posléze usmrcením, rozseknutím vejpůl napřaženou sekerou, pokud napadení oznámí Policii České republiky, a tímto jednáním poškozené způsobil povrchové zranění, které si vyžádalo lékařské ošetření a pracovní neschopnost poškozené.
Uvedeným rozsudkem byl obviněnému současně uložen trest a bylo rozhodnuto o nároku poškozené D. D. na náhradu škody.
Dne 11. 2. 2002 napadl obviněný O. D. citovaný rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 odvoláním, z jehož podnětu Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 21. 3. 2002, sp. zn. 67 To 89/2002, podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. řádu zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o trestu a sám podle §259 odst. 3 tr. řádu rozhodl znovu tak, že obviněného podle §53 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zák. odsoudil k peněžitému trestu ve výši 10.000,- Kč. Pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl obviněnému podle §54 odst. 3 tr. zák. stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 2 týdnů.
Rozsudek odvolacího soudu byl obviněnému O. D. doručen dne 15. 5. 2002, příslušnému státnímu zastupitelství dne 10. 5. 2002.
Citovaný rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 3. 2002, sp. zn. 67 To 89/2002, napadl obviněný O. D. dne 15. 7. 2002 dovoláním, a to z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. V podaném dovolání nesouhlasí s právním hodnocením předmětného skutku, neboť měl být podle jeho názoru hodnocen pouze jako přestupek proti občanskému soužití podle §49 odst. 1 písm. c) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích. Obviněný tvrdí, že byl napaden bývalou manželkou ve společném bydlišti, pouze se bránil a odstrčil ji. Dále obviněný uvádí, že své bývalé manželce nevyhrožoval usmrcením, což soud vzal za prokázané z výpovědi jednak manželky a také dcery, kterou soud hodnotil jako osobu věrohodnou, ačkoli zapříčinila jejich rozvod a její vztah k obviněnému není nejlepší. Podle názoru obviněného nebyla řádně hodnocena výpověď syna, který prohlásil, že obviněný bývalou manželku nenapadá. Obviněný poukazuje i na to, že nebyla připuštěna výpověď J. S., naopak soudy přihlížely k výpovědím spolupracovnic jeho bývalé manželky. Jak dále obviněný upozornil, nebylo prokázáno, že se v bytě nachází sekera, kterou měl použít při vyhrožování zabitím.
Závěrem podaného dovolání obviněný O. D. uvádí, že vzhledem k celé důkazní situaci, jestliže byl brán zřetel pouze na nepřímá svědectví svědků ze strany bývalé manželky a nebyl brán zřetel na svědky obhajoby, nebyla prokázána taková intenzita jednání, aby jeho jednání mohlo být hodnoceno jako trestný čin. Obviněný navrhuje proto, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadený rozsudek Městského soudu v Praze a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší státní zastupitelství k podanému dovolání obviněného O. D. uvedlo, že podle jeho obsahu dovolatel uplatněnými námitkami pouze zpochybňuje skutková zjištění a omezuje se tedy jen na namítané skutkové vady. Dovolatel takto postupoval bez ohledu na zákonné vymezení použitého dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jakožto důvodu hmotně právního, spojeného s přezkumem správnosti souladu zjištěného skutkového stavu věci s jeho právním posouzením. Dovolání obviněného tak bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b odst. 1 tr. řádu, a proto je Nejvyšší státní zastupitelství navrhuje podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítnout.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) především zkoumal, zda dovolání obsahuje všechny obsahové a formální náležitosti, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům:
Podle §265a odst. 1 tr. řádu lze dovoláním napadnout pouze pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. V posuzovaném případě je napadeným rozhodnutím rozsudek Městského soudu v Praze jako odvolacího soudu, jímž byl v rozsudku soudu prvního stupně potvrzen výrok o vině obviněného O. D. a byl mu uložen trest [§265a odst. 2 písm. a) tr. řádu]. Proti takovému druhu rozhodnutí je dovolání obecně přípustné. Dovolání podal obviněný prostřednictvím obhájce JUDr. P. F., bylo proto podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 tr. řádu. K podání dovolání došlo u Obvodního soudu pro Prahu 2 dne 15. 7. 2002, tj. v místě a ve lhůtě podle §265e tr. řádu.
V dovolání musí být dále uvedeno, z jakých důvodů je rozhodnutí napadáno, a to s odkazem na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) nebo 265b odst. 2 tr. řádu, o které se dovolání opírá (§265f odst. 1 tr. řádu). Obviněný odkazuje na důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy na to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Uplatněný dovolací důvod obviněný O. D. konkretizoval tím, že soudy dříve činné ve věci nezjistily správně skutkový stav, neboť se takového jednání, jaké je popsáno ve výroku o vině, nedopustil, přičemž současně nebyly řádně hodnoceny některé svědecké výpovědi. Skutek měl být proto kvalifikován pouze jako přestupek. Existenci dovolacího důvodu tak obviněný spatřuje zejména v nesprávném hodnocení provedených důkazů a v nesprávných skutkových zjištěních, která byla ve věci učiněna, a následně v chybném právním posouzení skutku jako trestného činu, ač jde podle názoru obviněného jen o přestupek.
K posouzení námitek obviněného je především nutné poukázat na ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu, z něhož vyplývá, že důvodem dovolání nemůže být samo o sobě nesprávné skutkové zjištění, neboť takový důvod zde zahrnut není. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu).
Proto při posuzování oprávněnosti tvrzení o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V trestní věci obviněného O. D. to pak znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož obviněný spáchal skutek tak, jak je uvedeno v rozsudku soudu prvního stupně, s jehož skutkovými závěry se ztotožnil i soud odvolací. Takto popsanému skutkovému stavu pak odpovídá právní závěr vyjádřený v posouzení skutku jako trestného činu násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a tr. zák. (ve znění před novelou provedenou zákonem č. 134/2002 Sb.).
Použitou právní kvalifikaci podle citovaného ustanovení odůvodňují všechny skutkové okolnosti, které jsou do popisu skutku zahrnuty a které vyjadřují naplnění příslušných zákonných znaků uvedeného trestného činu. Proto nelze přisvědčit ani další námitce obviněného spočívající v tom, že nebyla prokázána taková intenzita jednání, aby skutek mohl být kvalifikován jako trestný čin, ale jen jako přestupek podle §49 odst. 1 písm. c) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů.
Soud prvního stupně ve výroku o vině svého rozsudku a dále i v jeho odůvodnění podrobně popsal okolnosti útoku obviněného vůči poškozené tak, jak tuto otázku uzavřel na základě provedeného dokazování. Je zde mimo jiné vyjádřena skutečnost, že obviněný O. D. svou bývalou manželku fyzicky napadl tím způsobem, že ji zejména bil pěstmi a poté dotlačil do koupelny, kde ji nacpal do vany. Poslední fázi popsaného jednání potom obviněný doprovodil výhružkou, že poškozenou utopí, a následně, již v jiné místnosti bytu, se na poškozenou napřáhl sekerou opět s výhružkou, že ji „rozsekne vejpůl“. Právní kvalifikace tohoto útoku obviněného je potom provedena správně a bez vad a Nejvyšší soud se s ní plně ztotožňuje. Je zřejmé, že fyzické projevy obviněného, především natlačení poškozené do omezeného prostoru koupelny a vany či napřažení sekerou po předchozím bití, doprovázené slovními projevy o utopení a rozseknutí, jsou nadány potřebnou intenzitou, pokud jde o způsobilost vyvolat tísnivý pocit poškozené ve formě její důvodné obavy alespoň z těžké újmy na zdraví. Současně je třeba doplnit, že pro použití ustanovení §197a tr. zák. postačuje pouze možnost vzniku důvodné obavy a není třeba, aby byla obava poškozeného naplněna. Proto skutek, jímž byl obviněný O. D. uznán vinným v posuzované věci není jen přestupkem podle zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, ale obviněný i z hlediska potřebného stupně nebezpečnosti činu pro společnost (§3 odst. 2 tr. zák.) naplnil všechny znaky trestného činu násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a tr. zák. (ve znění před novelou provedenou zákonem č. 134/2002 Sb.), jak správně uzavřely soudy obou stupňů v původním řízení.
Rozhodnutí napadené dovoláním obviněného O. D. tedy nespočívá na nesprávném právním posouzení skutku ani na jiném nesprávném hmotně právním posouzení, proto jím uváděný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu není dán. Obviněný především nezpochybňuje právní závěry učiněné v napadeném rozhodnutí, ale své výhrady v dovolání zaměřuje zejména proti správnosti skutkových zjištění, která se stala podkladem pro příslušné právní posouzení skutku, a proti hodnocení provedených důkazů. Samotná skutková zjištění, přestože mohou mít vliv na právní posouzení skutku nebo na jiné hmotně právní posouzení, ani hodnocení důkazů provedené soudy prvního a druhého stupně, na jehož podkladě byl skutkový stav zjištěn, ovšem Nejvyšší soud nemůže v dovolacím řízení přezkoumávat, jak již bylo zdůrazněno. V tomto rozsahu bylo dovolání obviněného O. D. podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným.
Obviněný O. D. současně uplatnil i výhradu vůči použité právní kvalifikaci skutku, avšak z výše uvedeného vyplývá, že se Nejvyšší soud s námitkou obviněného v tomto směru neztotožnil a plně přisvědčil závěrům soudů prvního a druhého stupně a v jejich rozhodnutích neshledal nesprávné právní posouzení skutku ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení. V tomto směru jde ale o námitku, která by za jiných okolností mohla být dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ovšem Nejvyšší soud ji z výše uvedených důvodů neshledal opodstatněnou. Podané dovolání proto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné, aniž přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí nebo správnost řízení mu předcházející. Jde totiž o závěr, který lze učinit pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle §265r odst. 7 tr. řádu. Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud takto rozhodnout v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 13. listopadu 2002
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y