ECLI:CZ:NS:2002:5.TDO.947.2002.1
sp. zn. 5 Tdo 947/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. listopadu 2002 o dovoláních, která podali obvinění mladistvý A. D., mladistvý R. H., a mladistvý D. K., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 5. 2002, sp. zn. 4 To 122/2002, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 8 T 20/2001, takto:
Podle §265i odst.1 písm. e) tr. řádu se dovolání všech obviněných o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Obvinění mladistvý A. D., mladistvý R. H. a mladistvý D. K. byli rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 28. 6. 2002, sp. zn. 8 T 20/2001, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 28. 5. 2002, sp. zn. 4 To 122/2002, spolu se spoluobviněným mladistvým J. Š. uznáni vinnými ze spáchání trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustili tím, že dne 5. 12. 2000 kolem 17.15 hod. v B. na ulici B. spolu s nezletilým R. K., po předchozí domluvě nejprve házeli petardy na skupinku dětí, a to N. K., L. N., M. P. a L. D., převlečené za Mikuláše, čerta a anděla, poté se k nim rozběhli, obstoupili je, ptali se, co mají v košíku, L. D. zkroutili ruce za záda, drželi ji a M. P. se snažili přes její odpor vytrhnout z ruky košík a následně z něho odcizili finanční hotovost ve výši 50,- Kč, perníky a cukrovinky, o které se poté rozdělili, přičemž při útoku měli všichni pachatelé vyjma mladistvého D. K. na hlavách kukly z čepic.
Obviněný mladistvý D. K. byl dále sám uznán vinným dalším trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustil tím, že dne 5. 12. 2000 v době kolem 18.00 hod. v B. na ulici B. P. spolu s dalšími neustanovenými osobami, jejichž vina se neprokázala, obstoupili K. P., S. K., L. V., které byly převlečeny za Mikuláše, anděla a čerta. Obviněný mladistvý D. K. ji chytil za ruku a některá z dalších osob ji chytila za křídla. Ptali se, co má v košíku, vyhrožovali jí, že jí zapálí křídla, ona se jim snažila vytrhnout. Když ji pustili a děti kus dál odešly, tak znovu chytili L. V. za křídla a ramena a poté z košíku vzali balíček cukrovinek v hodnotě 50,? Kč ke škodě Z. K. Všichni pachatelé kromě obviněného mladistvého D. K., měli na hlavách kukly.
U všech jmenovaných mladistvých obviněných bylo podle §24 odst. 1 tr. zák. upuštěno od potrestání. Uvedený rozsudek Krajského soudu v Brně byl obviněnému A. D. doručen dne 19. 6. 2002, jeho obhájci dne 17. 6. 2002, mladistvému R. H., jeho obhájci, mladistvému D. K. i jeho obhájci také dne 17. 6. 2002 a příslušnému státnímu zastupitelství dne 13. 6. 2002.
Proti zmíněnému rozsudku Krajského soudu v Brně podali obvinění mladistvý A. D., mladistvý R. H. a mladistvý D. K. dovolání. Obviněný A. D. podal své dovolání dne 13. 8. 2002 s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Má za to, že u předmětného skutku nebyly naplněny potřebné materiální znaky ve smyslu §3 odst. 3 tr. zák., a to u mladistvých ve vztahu k §75 tr. zák. Podle jeho názoru soudy obou stupňů nepostupovaly důsledně při hodnocení jednotlivých stránek a aspektů společenské nebezpečnosti a skutek posoudily jako trestný čin, ač obviněný měl být pro tento skutek obžaloby zproštěn. Obviněný dále uvádí, že zejména u mladistvých pachatelů je třeba primárně hodnotit především osobu pachatele, přičemž on sám se dopustil jednání krátce po dosažení věkové hranice trestní odpovědnosti, bez dostatečných životních zkušeností a potřebné rozumové vyspělosti, navíc s dosavadní naprostou občanskou bezúhonností. Obviněný má dále za to, že k zásahu chráněných společenských zájmů, kterými jsou svoboda rozhodování a majetek, došlo pouze nevýznamným způsobem, tzn. formální znaky byly naplněny pouze malou intenzitou. Soudy ve věci činné také podle názoru obviněného podhodnotily a přehlédly mnohé polehčující okolnosti a naopak zůstal nedoceněn jeho přístup k odstranění vzniklých následků.
Závěrem obviněný mladistvý A. D. navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací zrušil podle §265k odst. 1 tr. řádu napadený rozsudek Krajského soudu v Brně i jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Brně a věc buď vrátil k novému projednání a rozhodnutí, nebo aby sám podle §226 písm. b) tr. řádu obviněného zprostil obžaloby.
Obviněný mladistvý R. H. podal své dovolání dne 17. 7. 2002 z důvodu uvedeného v §265b odst. písm. g) tr. řádu. Uvádí, že podle jeho názoru nebyla v rozhodování soudů činných ve věci dostatečně zohledněna společenská nebezpečnost skutku, a současně se domnívá, že nebyla naplněna její intenzita, jakou vyžadují trestní předpisy pro trestný čin. Podle tohoto obviněného ze všech okolností a skutečností vyplývajících z výslechů obviněných i poškozených vyplývá, že se jednalo o nerozvážnou a nevhodnou klukovinu, která však ve své podstatě není způsobilá dosáhnout stupně společenské nebezpečnosti, jaký je v případě mladistvých vyžadován, tedy stupně většího než malého.
Obviněný mladistvý R. H. proto navrhuje, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 2 tr. řádu zrušil bod 1. výroku o vině výše uvedeného rozsudku Městského soudu v Brně a výrok pod bodem V. napadeného rozsudku Krajského soudu v Brně a aby sám podle §265m tr. řádu rozhodl tak, že se obviněný R. H. zprošťuje v plném rozsahu obžaloby.
Dne 23. 7. 2002 podal dovolání obviněný mladistvý D. K., a to rovněž s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Trvá na tom, že jeho jednání nebylo míněno jako trestná činnost, ale šlo o jednání, které nepřesáhlo rámec tzv. klukoviny. Podle obviněného jim nešlo o to děvčata přepadnout a násilím jim ukrást cukrovinky, ale spíše je postrašit. Soudy ve věci činné však tuto skutečnost podle názoru obviněného přehlédly a soustředily se na ryze formální posouzení, ačkoli vzhledem k stupni nebezpečnosti pro společnost se o trestný čin nejedná. Dále má obviněný za to, že se tyto soudy nezabývaly tím, zda jednal v úmyslu zmocnit se cizí věci. Podle jeho mínění se přitom z provedených důkazů takový závěr nedá dovodit, což nasvědčuje tomu, že šlo skutečně jen o klukovinu, i když neomluvitelnou.
Obviněný mladistvý D. K. proto navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Brně ve výrocích uvedených v bodu IV. pod písm. A. a v bodu V. pod písm. b) a aby podle §265m odst. 1 tr. řádu za použití §226 písm. b) tr. řádu obviněného D. K. zprostil obžaloby.
K podaným dovolání obviněných se vyjádřilo Nejvyšší státní zastupitelství, které uvedlo, že obvinění mladiství A. D., R. H. i D. K. ve svých dovoláních především namítají, že jejich jednání nenaplnilo po materiální stránce skutkovou podstatu trestného činu, kterým byli uznáni vinnými. Podle názoru Nejvyššího státního zastupitelství se však ve věci činné soudy stupněm společenské nebezpečnosti velmi podrobně zabývaly, přičemž je zřejmé, že materiální stránka je v předmětném případě naplněna. Mladiství se dopustili svého jednání vůči osobám nízkého věku, proti děvčatům, která byla jejich jednáním velmi vyděšena, když současně obvinění použili při kontaktu s nimi hlučné petardy. K námitce obviněného D. K., která se týkala neprokázaného úmyslu zmocnit se cizí věci, Nejvyšší státní zastupitelství opět odkazuje na rozsudky vynesené ve věci, kde se soudy s naznačenou otázkou náležitě vypořádaly. Úmysl zmocnit se cizí věci byl podle citovaného vyjádření prokázán výpověďmi svědků, poškozených dětí a byl prokázán i popisem samotného jednání obviněných, tudíž o něm nejsou žádné pochybnosti.
Nejvyšší státní zastupitelství proto závěrem navrhuje, aby Nejvyšší soud podaná dovolání obviněných podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) především zkoumal, zda dovolání obsahují všechny obsahové a formální náležitosti, zda byla podána včas a oprávněnými osobami a zda poskytují podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům:
Podle §265a odst. 1 tr. řádu lze dovoláním napadnout pouze pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. V posuzovaném případě je napadeným rozhodnutím rozsudek Krajského soudu v Brně jako odvolacího soudu, jímž byli obvinění uznáni vinnými a bylo upuštěno od potrestání [§265a odst. 2 písm. a) tr. řádu]. Proti takovému druhu rozhodnutí je dovolání obecně přípustné. Dovolání podali obvinění mladiství prostřednictvím svých obhájců, a to obviněný A. D. prostřednictvím JUDr. R. M., obviněný R. H. prostřednictvím JUDr. M. K. a obviněný D. K. prostřednictvím JUDr. J. K., byla proto podána osobami oprávněnými podle §265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 tr. řádu. K podání dovolání došlo u Městského soudu v Brně ve výše uvedených dnech, tj. v místě a ve lhůtě podle §265e tr. řádu.
V dovolání musí být dále uvedeno, z jakých důvodů je rozhodnutí napadáno, a to s odkazem na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) nebo 265b odst. 2 tr. řádu, o které se dovolání opírá (§265f odst. 1 tr. řádu). Všichni obvinění odkazují na důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy na to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V rámci konkretizace dovolacího důvodu obvinění A. D., R. H. i D. K. uvedli, že jejich jednání nenaplnilo potřebný stupeň společenské nebezpečnosti a tudíž se nejedná o trestný čin či trestné činy. Obviněný D. K. má současně i za to, že jeho jednání nevykazovala ani potřebné zavinění, a to v zákonem požadované formě úmyslu.
K námitce nedostatku společenské nebezpečnosti uvádí Nejvyšší soud následující. Obvinění naplnili, jak v konečném důsledku ani sami (s výjimkou obviněného D. K. a jím uplatněné námitky týkající se nedostatku zavinění) nezpochybňují, formální znaky skutkové podstaty trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., tedy jednoho z nejzávažnějších trestných činů proti svobodě, jehož chráněným objektem je jednak osobní svoboda a jednak majetek. Jedná se o trestný čin s poměrně vysokou typovou společenskou nebezpečností, které odpovídá i celkem přísná základní sazba trestu odnětí svobody stanovená v rozmezí od dvou do deseti let, u mladistvých pochopitelně modifikovaná ustanovením §79 odst. 1 tr. zák. Jak dále uvedl soud druhého stupně v odůvodnění svého rozsudku na základě provedených důkazů, obvinění se stíhaného skutku dopustili vůči osobám nízkého věku, které měly ztíženou možnost obrany, a to proti děvčatům, pro něž měl být mikulášský svátek příjemným zážitkem a nikoli stresem, jímž se v důsledku jednání obviněných stal. Stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je navíc zvyšován též tím, že obvinění použili při útoku na poškozené hlučné petardy a až na obviněného mladistvého D. K. byli v obličeji maskováni použitím kukel. Přitom posledně jmenovaný obviněný spáchal dva obdobné útoky. Ač následek ve formě škody na majetku nebyl vysoký, v podobě stresu ho poškozené pociťovaly zvláště intenzivně. Jak dále vyplývá z napadeného rozhodnutí, obvinění při spáchání skutku jednali společně, poměrně agresivním způsobem a po předchozí dohodě, přičemž věděli, že se chtějí zmocnit věcí, které měly poškozené u sebe. Jednání obviněných proto nelze považovat za pouhou legraci nebo nevhodnou klukovinu, jak uvádí obvinění ve svých dovoláních. Zmíněný způsob spáchání trestného činu a všechny okolnosti, za nichž k němu došlo, tedy podle názoru Nejvyššího soudu odůvodňují takový stupeň nebezpečnosti spáchaného činu pro společnost, jaký je u mladistvých vyžadován pro naplnění materiální podmínky trestného činu, tj. stupeň vyšší než malý ve smyslu §75 tr. zák.
Na druhé straně byly náležitě zohledněny skutečnosti, na které všichni obvinění poukazují ve svých dovoláních a z nichž dovozují nedostatek uvedeného stupně nebezpečnosti činu pro společnost. Odvolací soud totiž podle §24 odst. 1 tr. zák. upustil od potrestání obviněných právě s poukazem na to, že všichni obvinění mají dobrou pověst, řádně studují, nejsou s nimi žádné výchovné potíže a jejich rodinná prostředí jsou dobrá, přičemž všichni projevili lítost nad spácháním svého činu a způsobená škoda, která ovšem není zákonným znakem trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., nebyla vysoká. Právní mocí rozhodnutí o upuštění od potrestání pak nastala fikce, že se na obviněné hledí, jako by odsouzeni vůbec nebyli (§24 odst. 2 tr. zák.).
Námitka obviněných spočívající v tom, že jednání, kterého se dopustili, nenaplňovalo materiální stránku trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., jímž byli uznáni vinnými, byla proto Nejvyšším soudem shledána jako neopodstatněná.
V podstatě k obdobnému závěru dospěl Nejvyšší soud i v případě posouzení námitky obviněného mladistvého D. K., spočívající v tom, že nebyl prokázán jeho úmysl zmocnit se cizí věci. Jak Krajský soud v Brně při popisu svých skutkových zjištění a v odůvodnění rozhodnutí jednoznačně uvedl, obvinění se na jednání po předchozí dohodě připravovali s tím, že se chtějí zmocnit věcí, které měla přepadená děvčata u sebe. Uvedené skutkové zjištění soudů ve věci je potom možné právně hodnotit pouze jako tzv. úmysl přímý ve smyslu §4 písm. a) tr. zák.
Zavinění obviněného mladistvého D. K. ve vztahu k trestným činům, jimiž byl uznán vinným, bylo proto dáno ve formě požadované pro takové trestné činy trestním zákonem. Napadené rozhodnutí ani z pohledu této námitky nespočívá na nesprávném právním posouzení skutku ani na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Rovněž tato námitka uvedeného obviněného byla proto shledána neopodstatněnou, zejména když se s ní náležitě vypořádaly již soudy obou stupňů v původním řízení. Navíc uvedenou námitku obviněný mladistvý D. K. částečně opíral o jiné hodnocení důkazů a odlišná skutková zjištění, než jaká se stala podkladem rozhodnutí o vině. Dovolací soud ovšem není oprávněn v řízení o dovolání přezkoumávat správnost a úplnost skutkového stavu ani dokazování provedeného v řízení před soudem prvního, popřípadě i druhého stupně. Z hlediska dovolacího důvodu obsaženého v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je totiž dovolací soud zásadně vázán skutkovými zjištěními, která byla podkladem napadených rozhodnutí, a skutek posuzuje jen z toho hlediska, zda byl právně kvalifikován v souladu s příslušnými hmotně právními ustanoveními. Proto i v případě obviněného mladistvého D. K. musel Nejvyšší soud vycházet ze skutkového závěru soudů obou stupňů, podle něhož se i tento obviněný předmětných útoků dopustil v úmyslu zmocnit se cizí věci, což odpovídá právnímu posouzení skutků vyjádřenému v podobě trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák.
Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že obvinění mladiství A. D., R. H. a D. K. podali dovolání proti rozhodnutí, kterým nebyl naplněn uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Protože však předmětná dovolání byla opřena o námitky, které by za jiných okolností mohly být dovolacím důvodem podle citovaného zákonného ustanovení, ale tyto námitky Nejvyšší soud neshledal z výše uvedených důvodů opodstatněnými, dovolání všech obviněných podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněná, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatelů či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle §265r odst. 7 tr. řádu. Navíc se s námitkami uplatněnými v dovolání náležitě vypořádaly již soudy obou stupňů v původním řízení. Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout o dovolání v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 20. listopadu 2002
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y