ECLI:CZ:NS:2002:5.TZ.237.2001.1
sp. zn. 5 Tz 237/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 9. ledna 2002 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Horáka a soudců JUDr. Zdeňka Sováka a JUDr. Jindřicha Urbánka stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněných S. K., a V. Š., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 12. 2000, sp. zn. 8 To 635/2000, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 1 T 80/2000, a rozhodl podle §268 odst. 2, §269 odst. 2 a §270 odst. 1 tr. ř. takto:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 21. 12. 2000, sp. zn. 8 To 635/2000, a v řízení, které mu předcházelo, b y l v neprospěch obviněných S. K. a V. Š. p o r u š e n z á k o n v ustanoveních §2 odst. 5, 6, 12, §254 odst. 1, §258 odst. 1 písm. e) a §259 odst. 3 tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2001.
Citovaný rozsudek a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 3. 11. 2000, sp. zn. 1 T 80/2000, se zrušují . Současně se zrušují všechna další rozhodnutí na zrušené rozsudky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Obvodnímu soudu pro Prahu 10 se přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 3. 11. 2000, sp. zn. 1 T 80/2000, byli obvinění S. K. a V. Š. uznáni vinnými trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., spáchaným ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., protože dne 2. 12. 1999, kolem 02.00 hod., v P., v P. ulici, v Nonstop prodejně potravin, společně pod pohrůžkou fyzického napadení a za použití pistole a nože donutili poškozenou H. D., k vydání pokladní hotovosti a poškozenou JUDr. J. Š., k vydání dámské tašky, a to tím způsobem, že obžalovaný K. mířil pistolí na H. D., vybral finanční hotovost z pokladny, zatímco obžalovaný Š. přiložením nože na krk donutil poškozenou JUDr. J. Š. k vydání mobilního telefonu zn. Ericsson, kabelky a osobních věcí včetně finanční hotovosti ve výši 98.500,- Kč, přičemž následně odjeli osobním motorovým vozidlem Mitsubishi Colt, stříbrné metalízy, čímž poškozenému majiteli Nonstop potraviny P. Š., způsobili škodu ve výši 19.269,80 Kč. Za toto jednání byli obvinění S. K. a V. Š. odsouzeni podle §234 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání šesti let se zařazením k jeho výkonu podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou. Podle §57 odst. 1, 2 tr. zák. byl oběma obviněným uložen trest vyhoštění na dobu neurčitou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněným uložena povinnost společně a nerozdílně k náhradě škody zaplatit poškozené JUDr. J. Š., částku 98.500,- Kč a P. Š., Nonstop potraviny, se sídlem v P., částku 19.269,80 Kč.
Proti tomuto rozsudku podali v zákonné lhůtě odvolání jednak obvinění S. K. a V. Š. a v jejich neprospěch státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 10.
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 21. 12. 2000, sp. zn. 8 To 635/2000, byl z důvodu odvolání obviněných a státního zástupce podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušen u obou obviněných ve výroku o trestu rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 3. 11. 2000, sp. zn. 1 T 80/2000. Podle §259 odst. 3 tr. ř. byl při nezměněném výroku o vině trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. obviněným S. K. a V. Š. uložen podle §234 odst. 1 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání pěti roků. Podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byli oba obvinění pro výkon trestu zařazeni do věznice s ostrahou. Podle §57 odst. 1, 2 tr. zák. byl oběma obviněným uložen trest vyhoštění na dobu neurčitou.
Proti naposledy citovanému rozsudku podal ministr spravedlnosti stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněných S. K. a V. Š.
V písemném zdůvodnění mimořádného opravného prostředku ministr spravedlnosti poukazuje na ustanovení §2 odst. 5, 6, §254 odst. 1, §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 a §259 odst. 3 tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2001, s tím, že se jimi příslušné soudy důsledně neřídily. Dále uvádí některé důkazy, které byly v předmětné věci provedeny a konstatuje z nich vyplývající skutečnosti. Zdůrazňuje, že však nebyly vyčerpány všechny důkazy, které mohly vést k objasnění trestní věci. Namítá, že z obsahu trestního spisu není zřejmé, zda byl zjišťován svědek V. I. (V. J., zvaný S.), o kterém se zmiňoval M S. jako o muži, kterému v kritické době zapůjčil osobní automobil. Podle výpovědi tří nezaujatých svědků pachatelé s tímto automobilem z místa činu ujeli, přičemž ve vozidle seděly tři osoby, jednak řidič, který zřejmě s vozem čekal poblíž místa činu a dva pachatelé přepadení. Podle ministra spravedlnosti zamítl obvodní soud nedůvodně návrh obviněných na doplnění dokazování v tomto směru. Vadu řízení spatřuje i v tom, že u hlavního líčení nebyli vyslechnuti všichni svědci, kteří v přípravném řízení vypovídali ve prospěch obviněného S. K. Jednalo se o svědky N. K., O. S. a V. K., kteří měli být v kritickou dobu ve společnosti obviněného na ubytovně, případně jej vidět spát. Rovněž nebyl vyslechnut jako svědek žádný ze spolubydlících obviněného V. Š., přestože tvrdil, že v kritické době byl na pokoji se třemi spolubydlícími.
Ministr spravedlnosti dále uvádí, že je nepřípustné, aby ve prospěch obviněných byl proveden pouze jeden důkaz (svědecká výpověď N. Ch.) a ostatní důkazy byly a priori zpochybněny jako nevěrohodné s tím, že se jedná o známé obviněných, kteří by vypovídali jistě v jejich prospěch. V této souvislosti zdůrazňuje, že hodnotit důkazy lze až po jejich řádném provedení, při zachování všech procesních náležitostí, přičemž při rozhodování v hlavním líčení smí soud přihlížet jen k těm důkazům, které byly při jednání provedeny. K výpovědi svědkyň N. K. a O. S., které byly vyslechnuty mimo hlavní líčení v nepřítomnosti jedné z přísedících, nemohl senát obvodního soudu přihlížet a hodnotit jejich význam.
Podle ministra spravedlnosti postupoval v rozporu se zákonem i Městský soud v Praze, který jako soud odvolací uvedená pochybení postupem podle §254 odst. 1 tr. ř. nezjistil. Nedostál zákonné povinnosti řádně přezkoumat zákonnost a odůvodněnost všech výroků rozsudku, proti nimž mohl odvolatel podat odvolání, i správnost postupu řízení, které předcházelo rozsudku, přihlížeje přitom i k vadám, které nebyly odvoláním vytýkány. Své rozhodnutí navíc zatížil i dalším pochybením, když v trestní věci, která nebyla řádně objasněna, rozhodl o trestech obou obviněných.
Závěrem stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 21. 12. 2000, sp. zn. 8 To 635/2000, byl v neprospěch obviněných S. K. a V. Š. porušen zákon v ustanoveních §254 odst. 1, §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 a §259 odst. 3 tr. ř., ve zněním účinném do 31. 12. 2001, a v řízení, které mu předcházelo, též v ustanoveních §2 odst. 5, 6 tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2001, ve vztahu k ustanovení §234 odst. 1 tr. zák. Dále aby podle §269 odst. 2 tr. ř. tento rozsudek i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 3. 11. 2000, sp. zn. 1 T 80/2000, zrušil. Současně aby zrušil i všechna další obsahově navazující rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Poté aby Nejvyšší soud postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §267 odst. 3 věty první tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející. Protože stížnost pro porušení zákona byla podána proti výroku o vině napadeného rozsudku, přezkoumal Nejvyšší soud i pravomocnou část rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 3. 11. 2000, sp. zn. 1 T 80/2000, a to výrok, jímž byli oba obvinění uznáni vinnými trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., spáchaným ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., který zůstal v odvolacím řízení nedotčen.
Z trestního spisu bylo zjištěno, že k objasnění skutkového stavu věci byly u hlavního líčení před Obvodním soudem pro Prahu 10 provedeny výslechy obviněných S. K. a V. Š. a svědků JUDr. J. Š., H. D. a N. Ch. Svědecké výpovědi dalších čtyř svědků z přípravného řízení V. D., D. S., P. U. a M. S. byly podle §211 odst. 1 tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2001, přečteny ze spisu. Dále byla u hlavního líčena přečtena odborná vyjádření z oboru kriminalistické techniky a expertiz. Rovněž byly konstatovány zajištěné listinné a jiné důkazy, např. úřední záznamy orgánů Policie České republiky, protokoly o ohledání místa činu včetně fotodokumentace, protokoly o rekognici osoby, protokoly o rekognici věci, protokoly o domovní prohlídce včetně fotodokumentace, protokoly o konfrontaci mezi obviněnými a poškozenými osobami a další důkazy. Protože provedené důkazy a poznatky z nich vyplývající jsou podrobně uvedeny v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 3. 11. 2000, sp. zn. 1 T 80/2000, tak Nejvyšší soud nepovažuje za potřebné je v tomto rozsudku opakovat, pokud však v souvislosti s jejich provedením a hodnocením nedošlo k porušení zákona.
Stručně lze poznamenat, že obvodní soud vyhodnotil obhajobu obviněných S. K. a V. Š., že v době trestné činnosti byli ve svém bydlišti, jako nevěrohodnou a vyvrácenou svědeckými výpověďmi poškozených JUDr. J. Š. a H. D. V této souvislosti obvodní soud konstatoval, že jmenované svědkyně velmi přesvědčivě, podrobně a bez pochybností popsaly jednání obviněných. Jejich výpovědi shledal ve vzájemném souladu s tím, že vše vylíčily zcela autenticky z pohledu dynamiky událostí, které nastaly dne 2. 12. 1999 kolem 02.00 hod. v prodejně Nonstop potravin v P. Obvodní soud zdůraznil, že tyto výpovědi jsou v plné shodě s poznávacím řízením, v rámci něhož svědkyně bezpečně poznaly oba obviněné jako pachatele trestné činnosti. V této souvislosti poukázal na další usvědčující důkazy. Na stopy zajištěné při ohledání místa činu, ze kterých vyplynulo, že v domě, kde byli obvinění zadrženi, byly nalezeny předměty z místa trestné činnosti. Nález pachové stopy prokázal, že oba obvinění manipulovali s jednou z igelitových tašek, která byla nalezena spolu s taškou poškozené JUDr. J. Š. Svědci V. D., D. S. a P. U. uvedli, jak viděli z místa činu utíkat pachatele a věc vylíčili takovým způsobem, že jejich výpovědi korespondovaly výpovědím poškozených. Obvodní soud rovněž poukázal na úřední záznamy orgánů Policie České republiky, ze kterých vyplynul důvod a následný průběh prvotního šetření trestné činnosti. Také vzal v úvahu významné časové souvislosti a souslednost skutečností v inkriminovaném ději, odvíjejícím se od přepadení poškozených k zajištění automobilu zn. Mitsubishi, dále vypátrání místa pobytu obviněných, jejich následné zadržení a zajištění nalezených stop. V odůvodnění přezkoumávaného rozsudku obvodní soud rovněž uvedl, proč vyhodnotil jako nevěrohodnou výpověď svědkyně N. Ch., která tvrdila, že obviněný S. K. se kritické noci nevzdálil z bytu v P. a z jakých důvodů zamítl návrhy obou obviněných na doplnění dokazování u hlavního líčení.
Podle §2 odst. 5 tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2001, orgány činné v trestním řízení postupují tak, aby byl zjištěn skutkový strav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Bez návrhu stran objasňují stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i neprospěch obviněného. Doznání obviněného nezbavuje orgány činné v trestním řízení povinnosti přezkoumat všechny okolnosti případu. Podle §2 odst. 6 tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2001, orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Podle §2 odst. 12 tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2001, při rozhodování v hlavním líčení, jakož i ve veřejném i neveřejném zasedání smí soud přihlédnout jen k těm důkazům, které byly při tomto jednání provedeny.
Podle názoru Nejvyššího soudu a jak bylo zjištěno ze spisového materiálu, nepostupoval Obvodní soud pro Prahu 10 v předmětné věci důsledně podle výše citovaných ustanovení trestního řádu, jak důvodně namítá i ministr spravedlnosti ve stížnosti pro porušení zákona. Předně u hlavního líčení nebyly k objasnění skutkového stavu věci provedeny všechny potřebné a dostupné důkazy. Zejména měly být provedeny svědecké výslechy N. K., O. S. a V. K., s nimiž měl bydlet v bytě v P. obviněný S. K. Rovněž měly být provedeny i svědecké výslechy V. J. (zvaného S.) a V. L., s nimiž se měl nacházet v bytě v P. obviněný V. Š. Těmito důkazy, popř. dalšími svědeckými výpověďmi osob, o kterých se obvinění zmiňovali ve svých výpovědích pouze křestními jmény, měla být prověřena obhajoba obou obviněných, že v době trestné činnosti spali ve svém bydlišti. Svědecký výslech V. J. (zvaného S.) byl důležitý i z toho důvodu, že mu měl M. S. kritického dne zapůjčit svůj osobní automobil Mitsubishi Colt, s nímž pachatelé loupeže za řízení další osoby po činu odjeli. Pochybení obvodního soudu je nutno spatřovat i v tom, že přihlížel k důkazům, které nebyly u hlavního líčení provedeny. Uvedený soud sice předvolal k odročenému hlavnímu líčení dne 6. 9. 2001 některé osoby jako svědky, z nichž se dostavily N. K., O. S., V. L. a svědkyně vypovídající pod utajeným jménem jako „E. N.“. Protože se však k hlavnímu líčení nedostavila přísedící členka senátu, byl proveden výslech konstatovaných svědků mimo hlavní líčení. I když tyto důkazy nebyly v dalším řízení u hlavního líčení zprocesněny, tak i přesto k nim obvodní soud přihlížel, jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku.
V rámci své přezkumné povinnosti Nejvyšší soud rovněž zjistil, že při úkonech souvisejících s rekognicemi osoby, které byly provedeny dne 2. 12. 1999, nebylo postupováno důsledně podle zákona.
Rekognice osoby jako důkazní prostředek je systematicky zařazena do hlavy páté trestního řádu a je upravena v §93 odst. 2 tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2001. Na toto ustanovení odkazuje §103 tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2001, jestliže poznávající osobou není obviněný, ale svědek. Z těchto ustanovení současně vyplývá, že poznávající osoba při rekognici musí být v procesním postavení obviněného nebo svědka, se všemi důsledky z toho vyplývajícími. Poznávající osoba má osobu poznávanou nejdříve popsat, teprve pak jí má být ukázána, zpravidla mezi několika osobami. V této souvislosti lze připomenout, že rekognice je svým charakterem specifickou formou výslechu obviněného nebo svědka, což vyplývá ze zvláštní povahy tohoto úkonu jako poznávacího procesu.
V předmětné věci byly rekognice osoby provedeny před zahájením trestního stíhání, které se podle §160 odst. 1 tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2001, zahajuje sdělením obvinění určité osobě podezřelé ze spáchání trestného činu. Podle §160 odst. 2 tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2001, nelze-li zahájit trestní stíhání proto, že osoba, která může být obviněna, není ještě známa, nebo jí dosud nebylo možné sdělit obvinění anebo zahájení trestního stíhání bylo dočasně odloženo, lze provádět způsobem uvedeným v hlavě čtvrté a páté trestního řádu jen neodkladné nebo neopakovatelné úkony. Podle §160 odst. 4 tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2001, je neodkladným úkonem takový úkon, který vzhledem k nebezpečí jeho zmaření, zničení nebo ztráty nesnese z hlediska účelu trestního řízení odkladu na dobu, než bude zahájeno trestní stíhání. Neopakovatelným úkonem je takový úkon, který nebude možno před soudem provést.
V daném případě lze rekognice osoby provedené před zahájením trestního stíhání považovat za úkon neodkladný ve smyslu citovaného ustanovení zákona. Ze záznamu orgánů Policie České republiky ze dne 2. 12. 1999 založených ve spise vyplývalo, že téhož dne došlo k závažné úmyslné trestné činnosti, kterou oznámily postižené osoby JUDr. J. Š. a H. D. V rámci operativního šetření byly Policií České republiky v chodbě domu v P., nalezeny některé věci pocházející z oznámené trestné činnosti, přičemž v bytech domu bylo zadrženo několik osob podezřelých z této trestné činnosti. Za uvedené situace bylo důvodné provést rekognice osoby, i když nebylo zahájeno trestní stíhání, neboť vyčkání s tímto úkonem na pozdější dobu, mohlo vést k jeho zmaření. Provedení rekognicí v době jen několika hodin po spáchání trestné činnosti bylo významné i z hlediska uchovávání všech poznatků obou poškozených o pachatelích trestné činnosti. V této souvislosti nutno ale připomenout, že neodkladnost úkonu nemůže záležet pouze v tom, že jím mají být objasněny skutečnosti podmiňující zahájení trestního stíhání.
Z protokolů o rekognici osoby vyplývá, že poznávající osoby JUDr. J. Š. a H. D. shodně označily mezi dalšími muži obviněné S. K. a V. Š. za pachatele trestné činnosti (č. l. 68-69, 71-72 tr. spisu). Ještě před tímto úkonem je v protokolech uvedeno, že poznávající osoba byla poučena podle prvního listu protokolu o výslechu svědka s tím, že poučení rozumí a nežádá jeho dalšího vysvětlení. Konkrétní obsah poučení však u protokolů o rekognici chybí. Proto v rámci svědeckého výslechu u hlavního líčení měly být JUDr. J. Š. a H. D. dotázány, zda byly před vlastní rekognicí vyslýchajícím orgánem poučeny, případně v čem poučení spočívalo. Podle výsledku zjištění měl obvodní soud zhodnotit, zda k objasnění této otázky není potřebný i svědecký výslech vyšetřovatele, který rekognice osoby prováděl. Skutečnost, že podle protokolů nebyly obě poškozené před vlastním poznávacím řízení vyslechnuty jako svědkyně k popisu poznávaných osob, je rovněž nedostatkem. Tím je i další skutečnost, že v případě svědkyně JUDr. J. Š. jde o osobu, která ještě před rekognicí osoby viděla obviněné v době po jejich zadržení policejními orgány, jak vyplývá z jejích výpovědí z přípravného řízení dne 25. 1. 2000 i u hlavního líčení dne 28. 6. 2000, a z dalších provedených důkazů. K této záležitosti u hlavního líčení svědkyně uvedla: „Po vstupu do prvního bytu jsem viděla, že zadržení leží na zemi tváři k zemi a s rukama nad hlavou. Policisté jim postupně zvedali hlavy, abych si je mohla prohlédnout“. Svědkyně dále konstatovala, že mezi zadrženými poznala obviněného S. K. a v další místnosti obviněného V. Š., jako pachatele trestné činnosti. Také uvedla, podle jakých konkrétních skutečností je identifikovala a proč tehdy označila více osob, byť při činu viděla jen dva pachatele (č. l. 301 – 302 tr. spisu).
S oběma poškozenými byl před rekognicí osoby sepsán pouze protokol o trestním oznámení, který obsahuje poučení podle §158 odst. 1 tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2001, a v němž uvedly průběh trestné činnosti, včetně popisu pachatelů (č. l. 70, 73 tr. spisu). Z protokolu o trestním oznámení sepsaného s H. D. navíc vyplývá, že po sdělení popisu pachatelů byl její výslech přerušen s tím, že po následném poučení svědka byla provedena rekognice osoby. Jakým způsobem poučení probíhalo (jeho obsah) však uvedeno není. Pro úplnost nutno upozornit, že tyto výslechy nejsou důkazem v trestním řízení a nemohou nahradit absenci svědeckých výpovědí poškozených před rekognicí osoby.
Z výše konstatovaného rozboru vyplývá, že obvodní soud měl prověřit, zda poznávající osoby byly před vlastní rekognicí osoby řádně poučeny jako svědkyně, přičemž při absenci tohoto poučení by šlo o úkon zcela vadný a nepoužitelný jako důkaz v trestním řízení. V opačném případě bylo potřebné se s ostatními výše uvedenými nedostatky v rekognicích osoby vypořádat v rámci hodnocení těchto důkazů, zda a do jaké míry mohou být při konkrétně zjištěném nedodržení postupu podle §93 odst. 2, §103 tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2001, výsledky uvedených procesních úkonů zpochybněny. Podle ustálené soudní praxe mohou obdobné nedostatky vést až k tomu, že podle okolností ztratí rekognice svůj důkazní význam (srov. rozhodnutí publikovaná pod č. 55/90 a č. 31/97 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Protože v rámci dokazování nebyly u hlavního líčení k objasnění skutkového stavu věci provedeny všechny potřebné a dostupné důkazy, když byly brány v úvahu i důkazy u hlavního líčení neprovedené, včetně důkazů, u nichž nebylo bez prověření zřejmé, zda mají náležitosti stanovené zákonem (viz výše), je vadné i hodnocení ostatních provedených důkazů, a proto jsou chybné skutkové i právní závěry rozsudku obvodního soudu o vině obviněných S. K. a V. Š.
Jelikož ministr spravedlnosti podal ve smyslu §267 odst. 4 tr. ř. důvodně stížnost pro porušení zákona proti výroku o vině napadeného rozsudku, přezkoumal Nejvyšší soud v návaznosti na vytýkané vady i výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají ve výroku o vině svůj podklad. V této souvislosti zjistil, že v důsledku chybného výroku o vině je chybný i celý výrok o trestu a celý výrok o náhradě škody.
Konstatované pochybení měl napravit Městský soud v Praze, který dne 21. 12. 2000 rozhodoval o odvolání obviněných a státního zástupce. Místo toho, aby podle §258 odst. 1 písm. a), b), c) tr. ř. napadený rozsudek zrušil a podle §259 odst. 1 tr. ř. věc vrátil soudu prvního stupně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, tak chybně podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil pouze ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. učinil ve věci rozhodnutí, kterým oběma obviněným uložil mírnější výměru trestu odnětí svobody a trest vyhoštění. Tím nesplnil svou přezkumnou povinnost uvedenou v §254 odst. 1 tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2001.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 21. 12. 2000, sp. zn. 8 To 635/2000, a v řízení, které mu předcházelo, byl v neprospěch obviněných S. K. a V. Š. porušen zákon v ustanovení §2 odst. 5, 6, 12, §254 odst. 1, §258 odst. 1 písm. e) a §259 odst. 3 tr. ř. Dále podle §269 odst. 2 tr. ř. citovaný rozsudek a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 3. 11. 2000, sp. zn. 1 T 80/2000, zrušil. Současně zrušil všechna další rozhodnutí na zrušené rozsudky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Poté podle §270 odst. 1 tr. ř. Obvodnímu soud pro Prahu 10 přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Po zrušení obou napadených rozsudků se trestní věc obviněných S. K. a V. Š. dostala do procesního stadia jako po podání obžaloby. Úkolem obvodního soudu předně bude doplnit dokazování v rozsahu, jak bylo shora naznačeno (včetně prověření otázky poučení poškozených před rekognicí osoby dne 2. 12. 1999), popř. provést i další důkazy, pokud to výsledky doplněného dokazování budou ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. vyžadovat. Podle názoru Nejvyššího soudu vzhledem k zcela rozdílným výpovědím obviněných S. K. a V. Š. na straně jedné a poškozených JUDr. J. Š. a H. D. na straně druhé, měla by být u hlavního líčení provedena vzájemná konfrontace těchto osob, aby obvodní soud mohl bezprostředně posoudit věrohodnost jednotlivých tvrzení. Dalším jeho úkolem bude, všechny důkazy postupem podle §2 odst. 6 tr. ř. vyhodnotit a učinit ve věci zákonu odpovídající rozhodnutí. Závěrem a pouze pro úplnost lze připomenout, že ve smyslu §270 odst. 4 tr. ř. je orgán, jemuž byla věc přikázána, vázán právním názorem, který ve věci vyslovil Nejvyšší soud, a je povinen provést procesní úkony, jejichž provedení nařídil.
V průběhu veřejného zasedání dne 9. 1. 2002 obdržel Nejvyšší soud informaci zaslanou faxem orgány vězeňské služby, že obviněný V. Š., uvedl dne 14. 12. 2001 v žádosti o azyl v České republice jako svoji identitu V. K. K této záležitosti obviněný Nejvyššímu soudu sdělil, že se jmenuje V. K., přičemž orgánům trestního řízení uvedl jiné jméno z osobních důvodů. Protože skutečnou identitu obviněného nebylo možno okamžitě dostatečně prověřit a zjistit, bylo Nejvyšším soudem rozhodnuto, že bude i nadále označován V. Š. Úkolem obvodního soudu proto bude vhodným a dostatečným způsobem prověřit a zjistit skutečnou identitu obviněného.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není stížnost pro porušení zákona přípustná.
V Brně dne 9. ledna 2002
Předseda senátu
JUDr. Jiří H o r á k