ECLI:CZ:NS:2002:5.TZ.308.2001.1
sp. zn. 5 Tz 308/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal dne 10. ledna 2002 ve veřejném zasedání v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Púryho a soudců JUDr. Jiřího Horáka a JUDr. Jindřicha Urbánka stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněného Š. R., proti výroku o trestu v rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. 12. 2000, sp. zn. 12 To 545/2000, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 1 T 311/2000, a rozhodl podle §268 odst. 2, §269 odst. 2 a §270 odst. 1 tr. řádu takto:
Pravomocným rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 13. 12. 2000, sp. zn. 12 To 545/2000, a v řízení, které mu předcházelo, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanoveních §254 odst. 1 a §259 odst. 3 tr. řádu a §35 odst. 2 tr. zák. v neprospěch obviněného Š. R.
Citovaný rozsudek se zrušuje ve výroku o trestu. Zároveň se zrušují všechna další rozhodnutí, která na zrušenou část tohoto rozsudku obsahově navazují, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jejím zrušením, pozbyla podkladu.
Krajskému soudu v Praze jako soudu odvolacímu se přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Mělníku ze dne 10. 10. 2000, sp. zn. 1 T 311/2000, byl obviněný Š. R. uznán vinným:
1. trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. a trestným činem násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a tr. zák., kterých se dopustil tím, že dne 13. 5. 2000 kolem 01.10 hod. v domě č. p. 17 a na dvorku u tohoto domu v obci K., okr. M., v podnapilém stavu ohrožoval sekyrou svou matku V. R., a družku R. B., kterou též bil, a oběma vyhrožoval zabitím,
2. trestným činem útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zák. a trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., které spáchal tím, že v téže době a na témže místě a poté i na ulici před domem č. p. 17 napadl přivolanou policejní hlídku, která proti němu zakročovala, a to tak, že nstržm. A. D. udeřil pěstí do obličeje a nstržm. J. Š. a nprap. K. B. ohrožoval sekyrou, přičemž odzbrojen byl až za použití služebního psa, a toto vše činil ve snaze odvrátit proti němu směřující služební zákrok.
Za to byl obviněnému Š. R. uložen podle §155 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let se zařazením k jeho výkonu do věznice s ostrahou. Podle §35 odst. 2 věta druhá tr. zák. byl zrušen výrok o trestu uloženém rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 3. 7. 2000, č. j. 6 T 105/2000-40, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Proti citovanému rozsudku okresního soudu si podal obviněný odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 12. 2000, sp. zn. 12 To 545/2000, tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. řádu byl napadený rozsudek částečně zrušen ve výroku o vině trestnými činy výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. a násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a tr. zák., popsanými v bodě 1., a ve výroku o trestu. Za podmínek §259 odst. 3 tr. řádu byl obviněný při nezměněném výroku o vině trestnými činy útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zák. a výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. (popsanými v bodě 2. napadeného rozsudku) uznán vinným trestným činem násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a tr. zák., který spáchal tím, že dne 13. 5. 2000 kolem 01.10 hod. v domě č. p. 17 v K., okr. M., v podnapilém stavu ohrožoval sekyrou svou matku V. R. a družku R. B., kterou zbil, přičemž oběma vyhrožoval zabitím.
Za to byl obviněný Š. R. odsouzen podle §155 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Zároveň byl podle §35 odst. 2 tr. zák. zrušen výrok o trestu rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 3. 7. 2000, sp. zn. 6 T 105/2000, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Z přílohového spisu Okresního soudu v Litoměřicích sp. zn. 6 T 105/2000 vyplývá, že rozsudkem tohoto soudu téže spisové značky ze dne 3. 7. 2000 byl obviněný Š. R. uznán vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zák. spáchaným ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. tím, že dne 15. 3. 2000 v době kolem 16.00 hod. společně s dalšími třemi doposud neustanovenými osobami se vloupal do objektu společnosti 2 JCP, a. s., Š., v obci R., okr. L., a to tím způsobem, že prostříhali díru v oplocení, odkud posléze odcizili příruby s kroužky z nerezové oceli v hodnotě ve výši 95 351,- Kč, a to ke škodě shora uvedené společnosti, přičemž na místě činu byl přímo zadržen ostrahou objektu, kdy ostatní osoby z místa utekly a tyto se nepodařilo zadržet. Za to byl obviněnému uložen podle §247 odst. 2 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Stejnopisy tohoto rozsudku byly doručeny Okresnímu státnímu zastupitelství v Litoměřicích, obviněnému Š. R., jeho tehdejšímu obhájci a poškozené společnosti 2 JCP, a. s., a na prvopisu rozsudku je vyznačeno, že nabyl právní moci dne 16. 8. 2000; proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, které u veřejného zasedání odvolacího soudu dne 16. 8. 2000 vzal zpět a zpětvzetí odvolání bylo usnesením předsedy senátu Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 8. 2000, sp. zn. 6 To 521/2000, vzato na vědomí.
Ze spisu Okresního soudu v Mělníku sp. zn. 4 Nc 785/85 je pak patrné, že rozsudkem tohoto soudu uvedené spisové značky ze dne 23. 5. 1990 byl Š. R. zbaven způsobilosti k právním úkonům v plném rozsahu. Rozsudek nabyl právní moci dne 11. 7. 1990. Z obsahu citovaného spisu vyplývá, že dosud nedošlo k žádné změně tohoto rozsudku. Podle listiny o ustanovení opatrovníkem, vydané Okresním soudem v Mělníku ze dne 27. 11. 1990 pod sp. zn. P 152/90, byla Š. R. podle §192 občanského soudního řádu ustanovena opatrovníkem V. R. (viz č. l. 107a trestního spisu Okresního soudu v Mělníku sp. zn. 1 T 311/2000).
Proti výroku o trestu v rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. 12. 2000, sp. zn. 12 To 545/2000, podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněného Š. R. stížnost pro porušení zákona. Vytkl v ní, že napadeným rozhodnutím a v řízení, které mu předcházelo, byl porušen zákon v neprospěch obviněného v ustanoveních §2 odst. 5, 6, §254 odst. 1 a §259 odst. 3 tr. řádu a v ustanovení §35 odst. 2 tr. zák. V odůvodnění ministr spravedlnosti upozornil na nutnost, aby bylo v případě ukládání souhrnného trestu zkoumáno, zda dřívější rozsudek, ke kterému má být souhrnný trest ukládán, nabyl právní moci, přičemž tuto otázku je třeba řešit jako předběžnou podle §9 odst. 1 tr. řádu a učinit ji předmětem dokazování. Ministr spravedlnosti dále zdůraznil, že obviněný Š. R. byl výše zmíněným rozhodnutím zbaven způsobilosti k právním úkonům a byla mu soudem ustanovena jako opatrovnice jeho matka V. R., které však nebyl doručen rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 3. 7. 2000, sp. zn. 6 T 105/2000. V důsledku tohoto vadného postupu podle názoru ministra spravedlnosti rozsudek nenabyl právní moci a ve vztahu k němu nemohl být ukládán souhrnný trest.
Proto ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle §268 odst. 2 tr. řádu vyslovil vytýkané porušení zákona, aby podle §269 odst. 2 tr. řádu zrušil napadený rozsudek ve výroku o trestu, včetně rozhodnutí na něj obsahově navazujících a aby dále postupoval podle §270 odst. 1 tr. řádu a přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) na podkladě podané stížnosti pro porušení zákona přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. řádu (ve znění účinném od 1. 1. 2002) zákonnost a odůvodněnost výroku o trestu v napadeném rozsudku Krajského soudu v Praze, jakož i řízení, jež mu předcházelo, a to v rozsahu a z důvodů uvedených ve stížnosti pro porušení zákona. Nejvyšší soud zjistil, že zákon byl porušen v neprospěch obviněného Š. R., a to v podstatě tím způsobem a v rozsahu, jak mu důvodně vytýká stížnost pro porušení zákona. K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud na základě následujících skutečností:
V posuzovaném případě byl obviněnému Š. R. uložen napadeným rozsudkem souhrnný trest podle §35 odst. 2 tr. zák., a to jak za trestné činy, jimiž byl uznán vinným v této trestní věci, tak i za trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zák. spáchaný ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., za který byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 3. 7. 2000, sp. zn. 6 T 105/2000, přičemž zároveň byl zrušen výrok o trestu v tomto naposled citovaném rozsudku včetně dalších rozhodnutí na zrušený výrok obsahově navazujících. Postupovat podle §35 odst. 2 tr. zák. a uložit obviněnému souhrnný trest však může soud jen za předpokladu, jestliže je zde vícečinný souběh trestných činů a dřívější odsuzující rozsudek týkající se téhož obviněného je již pravomocný (viz rozhodnutí pod č. 27/1971-III. Sb. rozh. tr.), přičemž právní moci musí nabýt i výrok o trestu, který má být uložením souhrnného trestu zrušen. Okolnosti odůvodňující uložení souhrnného trestu pak musí být předmětem dokazování ve smyslu §2 odst. 5, 6 a §89 odst. 1 písm. d) tr. řádu (srov. rozhodnutí pod č. 40/1971 Sb. rozh. tr.). Proto je zpravidla třeba opatřit příslušný trestní spis týkající se dřívějšího odsouzení (viz rozhodnutí pod č. 12/1994 Sb. rozh. tr.), a to mimo jiné i z důvodu, aby bylo patrné, zda rozsudek ohledně tohoto dřívějšího odsouzení nabyl právní moci, kdy se tak stalo, popřípadě zda nebyl zrušen v pozdějším řízení (např. o mimořádném opravném prostředku). Teprve na podkladě trestního spisu o dřívějším odsouzení pak lze tyto otázky vyřešit jako otázky předběžné ve smyslu §9 odst. 1 tr. řádu.
Z dosud provedených důkazů a z výše popsaných časových souvislostí je zatím nesporné, že trestné činy, kterými byl obviněný Š. R. uznán vinným a jichž se týkají citované odsuzující rozsudky Okresního soudu v Litoměřicích a Okresního soudu v Mělníku (ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze), jsou ve vícečinném souběhu, protože první z nich spáchal dne 15. 3. 2000 [trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. a) tr. zák.], další pak dne 13. 5. 2000 [trestné činy násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a tr. zák., útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zák. a výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák.], aniž byl mezi nimi vyhlášen jakýkoli odsuzující rozsudek; tyto rozsudky jsou ze dne 3. 7. 2000 a ze dne 10. 10. 2000. Proto úvaha o nutnosti ukládání souhrnného trestu byla namístě, neboť mezi uvedenými trestnými činy je vícečinný souběh. Pochybení Krajského soudu v Praze, jakož i před ním rozhodujícího Okresního soudu v Mělníku však spočívá v tom, že nebyla věnována potřebná pozornost otázce, zda dřívější z odsuzujících rozsudků, tj. rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 3. 7. 2000, sp. zn. 6 T 105/2000, skutečně nabyl právní moci, jak bylo výše zdůrazněno.
Přestože v posuzovaném případě si Okresní soud v Mělníku opatřil spis Okresního soudu v Litoměřicích sp. zn. 6 T 105/2000 a provedl jím důkaz v hlavním líčení, nevyvodil z jeho obsahu důsledky ovlivňující možnost uložení souhrnného trestu právě v otázce, zda rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 3. 7. 2000, sp. zn. 6 T 105/2000, nabyl právní moci. O tom, že se tak nestalo, svědčí především skutečnost, že obviněný Š. R. byl rozsudkem Okresního soudu v Mělníku ze dne 23. 5. 1990, sp. zn. 4 Nc 785/85, který nabyl právní moci dne 11. 7. 1990 a dosud nebyl změněn, podle §10 odst. 1 občanského zákoníku zbaven způsobilosti k právním úkonům v plném rozsahu. Podle §27 odst. 2 občanského zákoníku byla Š. R. soudem ustanovena opatrovníkem jeho matka V. R., která je jeho zákonným zástupcem též ve smyslu §34 odst. 1 tr. řádu. Zákonnému zástupci obviněného, jenž byl zbaven způsobilosti k právním úkonům, pak přísluší významná procesní práva, včetně práva podávat za obviněného opravné prostředky. Podle §130 odst. 2 tr. řádu musí být zákonnému zástupci rovněž doručen opis rozsudku. Přitom jak je z obsahu příslušného spisu patrné, citovaný rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 3. 7. 2000, sp. zn. 6 T 105/2000, nebyl doručen V. R. jako zákonnému zástupci obviněného. Bez doručení rozsudku soudu prvního stupně všem oprávněným osobám, které ho mohou napadat odvoláním, nemůže takový rozsudek nabýt právní moci. Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že rozsudek nabývá právní moci za splnění všech zákonných předpokladů podle §139 tr. řádu.
Na uvedených závěrech nic nemění ani okolnost, že Okresní soud v Litoměřicích v trestní věci jím projednávané pod sp. zn. 6 T 105/2000 patrně vůbec nevěděl o zbavení obviněného Š. R. způsobilosti k právním úkonům a o ustanovení jeho matky V. R. zákonným zástupcem (opatrovníkem), byť to mohlo být signalizováno údaji obsaženými ve spise v uvedené věci, podle nichž obviněný neumí číst ani psát. Obviněnému totiž nemůže být na újmu, jestliže se orgány činné v trestním řízení včas nedozví o jeho zbavení způsobilosti k právním úkonům a o zastupování zákonným zástupcem (opatrovníkem), protože k těmto okolnostem je třeba přihlížet z úřední povinnosti. Vyplývá to ze skutečnosti, že podle §159 odst. 2 občanského soudního řádu je výrok pravomocného rozsudku (tj. v daném případě rozsudku, jímž byl obviněný Š. R. zbaven způsobilosti k právním úkonům) závazný pro všechny orgány včetně orgánů činných v trestním řízení a výrok pravomocného rozsudku o osobním stavu [kterým se rozumí i způsobilost k právním úkonům – srov. §80 písm. a) občanského soudního řádu] je dokonce závazný pro každého. Ostatně proto ani orgány činné v trestním řízení podle §9 odst. 2 tr. řádu nejsou oprávněny řešit samostatně předběžné otázky týkající se osobního stavu.
Naopak, jak již bylo výše uvedeno, jako předběžnou otázku ve smyslu §9 odst. 1 tr. řádu je třeba při ukládání souhrnného trestu podle §35 odst. 2 tr. zák. vyřešit, zda dřívější odsuzující rozsudek za sbíhající se trestný čin nabyl právní moci. Přestože nejde o otázku viny, soud rozhodující později zde není vázán tím, zda a jak případně již bylo na písemném vyhotovení dřívějšího rozsudku vyznačeno nabytí právní moci. Vyznačení právní moci na rozsudku založeném ve spisu se totiž provádí neformálním postupem podle §23 vyhlášky č. 37/1992 Sb., kterou se vydává jednací řád pro okresní a krajské soudy, ve znění pozdějších předpisů, na stejnopisech rozsudku pak postupem metodicky upraveným v §18 vnitřního a kancelářského řádu pro okresní, krajské a vrchní soudy. O tom, zda určitý rozsudek nabyl právní moci, popřípadě kdy se tak stalo, se tedy nevydává žádné rozhodnutí, které by samo nabývalo právní moci a jež by bylo pro posouzení této předběžné otázky závazné. Vyznačení právní moci na písemném vyhotovení dřívějšího rozsudku tudíž nemůže být jediným hlediskem pro posouzení, zda a kdy skutečně tento rozsudek nabyl právní moci, a to též z důvodu, že – jak tomu bylo i v posuzovaném případě – dodatečně mohou vyjít najevo okolnosti, které vyvracejí původní údaje o nabytí právní moci.
Na základě všech rozvedených skutečností Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. řádu vyslovil porušení zákona v ustanoveních §254 odst. 1 a §259 odst. 3 tr. řádu a §35 odst. 2 tr. zák., k němuž došlo výlučně v neprospěch obviněného Š. R. tím, že mu byl uložen souhrnný trest, ačkoli pro takové rozhodnutí nebyly splněny všechny zákonné podmínky. Obviněnému byl totiž uložen souhrnný trest i za tu část sbíhající se trestné činnosti, ohledně níž ještě nebyl pravomocně uznán vinným a odsouzen. Přitom odvolací soud nesplnil důsledně svou přezkumnou povinnost, zmíněnou vadu rozsudku soudu prvního stupně neodstranil, přestože správně z podnětu odvolání částečně zrušil tento rozsudek, ovšem sám rozhodl o uložení souhrnného trestu obviněnému Š. R. způsobem, který je zatížen stejnou vadou. Podle §269 odst. 2 tr. řádu pak Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu, napadený stížností pro porušení zákona, ve vadném výroku o trestu zrušil. Zároveň byla zrušena i další rozhodnutí, která na zrušený výrok rozhodnutí obsahově navazují, jestliže jejich zrušením pozbyla podkladu.
Protože ve věci je nutno učinit rozhodnutí nové, přikázal Nejvyšší soud podle §270 odst. 1 tr. řádu Krajskému soudu v Praze, aby jako soud odvolací věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Jeho úkolem bude opětovně rozhodnout v potřebném rozsahu o podaném odvolání obviněného, pokud jde o uložení trestu, a za tím účelem vyčkat, až dřívější odsuzující rozsudek za sbíhající se trestný čin spáchaný obviněným nabude právní moci, popřípadě s ohledem na to, že obviněný byl vzat do vazby, iniciovat potřebná opatření, aby se tak co nejdříve stalo.
Jelikož Nejvyšší soud vyslovil, že zákon byl porušen výlučně v neprospěch obviněného Š. R., nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch (§273 tr. řádu).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není další opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. ledna 2002
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y