ECLI:CZ:NS:2002:6.TDO.142.2002.1
sp. zn. 6 Tdo 142/2002
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 3. července 2002 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Horáka a soudců JUDr. Zdeňka Sováka a JUDr. Jana Bláhy dovolání, která podali obvinění JUDr. J. S., J. H., a V. P., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 1. 2002, sp. zn. 5 To 118/01, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 1 T 12/97, a rozhodl takto:
K dovolání obviněného J. H. se napadený rozsudek podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. s použitím ustanovení §261 tr. ř. zrušuje ve výroku, jímž bylo obviněným JUDr. J. S., V. P. a J. H. podle §228 odst. 1 tr. ř. uloženo za povinnost zaplatit společně a nerozdílně poškozené společnosti E. T., s. r. o., M. 7, K. částku 147.154,- Kč.
Vzhledem k §265m odst. 1, 2, §265 tr. ř. a podle §228 odst. 1 tr. ř. jsou obvinění JUDr. J. S., V. P. a J. H. povinni zaplatit společně a nerozdílně E. T., s. r. o., M. 7, K.náhradu škody ve výši 97.394,- Kč (slovy devadesátsedmtisíctřistadevadesátčtyři koruny české), přičemž podle §229 odst. 2 tr. ř. se tato poškozená společnost odkazuje se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných JUDr. J. S. a V. P. o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 6. 8. 2001, sp. zn. 1 T 12/97, byli obvinění JUDr. J. S., V. P. a J. H. uznáni vinnými, že
I. v období od dubna 1995 do září 1995 osobním jednáním, předkládáním padělaných živnostenských listů opatřených padělanou notářskou doložkou, objednávek na papírech se záhlavím firmy a částečnými hotovostními platbami utvrzovali níže uvedené poškozené o řádné obchodní činnosti neexistující firmy Š. M + M, se sídlem P. 2, G. ul. č. 9, čímž dosáhli dodání objednaných mlékárenských výrobků, které následně nezaplatili, přičemž obviněný JUDr. J. S. nejméně dopsal text do padělaných živnostenských listů, které byly užity ve všech útocích, vystupoval jako právní zástupce neexistující firmy a v jejím zastoupení, dokládajíc své oprávnění padělanou plnou mocí, v níže popsaných útocích pod body 4, 7, 8 a 10 osobně uzavíral s poškozenými společnostmi smlouvy, obviněný V. P. nejméně ve všech útocích zajišťoval odvoz zboží, skladování a jeho další distribuci a spoluvytvářel hlavičkové objednávkové listy, obviněný J. H. nejméně, vystupujíc pod jménem M. Š., pronajal pro neexistující společnost kanceláře a sklad, v několika přesně časově neurčených případech zajišťoval předání peněz řidičům přivážejícím zboží do skladu a v útocích pod bodem 1 a 8 vystupoval pod jménem P. jako zaměstnanec firmy Š. M + M, a takto: 1. v květnu 1995, v G. ulici po předchozím telefonickém kontaktu jednal obviněný J. H., vystupující pod jménem P., s odpovědným pracovníkem M. K., a. s., ing. V. R. a na základě tohoto jednání a uzavření smlouvy o dodávkách mlékárenských výrobků ze dne 20. 6. 1995 a po počátečních platbách za objemově menší dodávky i předkládáním dokladů o jejich zaplacení dosáhli, že jim v objektu M. K. v K. 291, okres N. J. byly předány do dispozice mlékárenské výrobky, a to dne 25. 5. 1995 v hodnotě 184.070,- Kč, dne 6. 7. 1995 v hodnotě 186.883,- Kč, dne 9. 7. 1995 v hodnotě 186.883,- Kč, dne 10. 7. 1995 v hodnotě 186.883,- Kč, dne 11. 7. 1995 v hodnotě 186.883,- Kč, dne 12. 7. 1995 v hodnotě 186.886,- Kč, dne 16. 7. 1995 v hodnotě 171.310,- Kč, dne 18. 7. 1995 v hodnotě 186.883,- Kč, dne 24. 7. 1995 v hodnotě 171.310,- Kč, dne 25. 7. 1995 v hodnotě 171.310,- Kč, dne 30. 7. 1995 v hodnotě 171.310,- Kč, dne 1. 8. 1995 v hodnotě 171.310,- Kč, dne 2. 8. 1995 v hodnotě 171.310,- Kč, dne 3. 8. 1995 v hodnotě 171.310,- Kč, dne 6. 8. 1995 v hodnotě 171.310,- Kč, dne 9. 8. 1995 v hodnotě 171.310,- Kč, dne 13. 8. 1995 v hodnotě 171.310,- Kč, dne 14. 8. 1995 v hodnotě 171.310,- Kč, dne 15. 8. 1995 v hodnotě 171.310,- Kč, dne 16. 8. 1995 v hodnotě 171.310,- Kč, dne 17. 8. 1995 v hodnotě 171.310,- Kč, dne 20. 8. 1995 v hodnotě 171.310,- Kč, dne 21. 8. 1995 v hodnotě 171.310,- Kč, dne 22. 8. 1995 v hodnotě 171.310,- Kč, dne 28. 8. 1995 v hodnotě 171.310,- Kč, za něž neuhradili faktury, čímž způsobili M. K., a. s. se sídlem K. 291, okres N. J., celkovou škodu ve výši nejméně 4.560.258,- Kč,
2. v N. v objektu T. s., spol. s r. o., po předchozích telefonických objednávkách a zaslání padělaného živnostenského listu neexistující firmy Š. M + M, kdy předstírali její řádnou obchodní činnost, dosáhli převzetí mlékárenských výrobků, a to dne 25. 5. 1995 v hodnotě 78.995,- Kč, dne 5. 6. 1995 v hodnotě 10.983,- Kč, dne 19. 7. 1995 v hodnotě 23.319,- Kč, za něž neuhradili faktury, čímž způsobili t. s., spol. s r. o. N., se sídlem K. 828, N. celkovou škodu ve výši 113.297,- Kč,
3. dne 18. 6. 1995 v H. v Čechách v objektu M. H., spol. s r. o., na základě předchozích telefonických objednávek a faxového doručení padělaného živnostenského listu neexistující firmy Š. M + M pod příslibem následného zaplacení zboží dosáhli do objektu skladu v Č. mlékárenského zboží v hodnotě 79.128,- Kč, ovšem fakturu neuhradili a způsobili tak M. H., spol. s r. o. se sídlem H. v Čechách, okres Ch., škodu ve výši 79.128,- Kč,
4. v K., v objektu N., spol. s r. o. na základě předchozí smlouvy o dodávkách zboží ze dne 8. 6. 1995, kterou za neexistující firmu Š. M + M po předání kopie padělaného živnostenského listu podepsal jako právní zástupce obviněný JUDr. J. S., dosáhli předání mlékárenských výrobků, a to dne 4. 7. 1995 v hodnotě 303.232,- Kč, dne 20. 7. 1995 v hodnotě 298.469,- Kč, dne 24. 7. 1995 v hodnotě 145.454,- Kč, dne 9. 8. 1995 v hodnotě 442.714,- Kč, za něž neuhradili faktury, čímž způsobili M. K. – N., spol. s r. o. se sídlem Ž. 492, K. celkovou škodu ve výši 1.189.869,- Kč,
5. v K., v objektu bývalých K. m., a. s. na základě předloženého padělaného živnostenského listu firmy Š. M + M a následně uzavřené kupní smlouvy dosáhli převzetí mlékárenských výrobků, a to dne 19. 6. 1995 v hodnotě 111.248,- Kč, dne 17. 7. 1995 v hodnotě 121.643,-, dne 24. 7. 1995 v hodnotě 156.398,- Kč, dne 31. 7. 1995 v hodnotě 53.130,- Kč, dne 27. 7. 1995 v hodnotě 10.920,- Kč, dne 14. 8. 1995 v hodnotě 13.230,- Kč, dne 14. 8. 1995 v hodnotě 45.360,- Kč, za něž neuhradili faktury, čímž působili T. m., spol. s r. o., se sídlem P. 7, O. 32, celkovou škodu 511.929,- Kč,
6. v B. na O., poté co po předložení padělaného živnostenského listu firmy Š. M + M, kterým doložili řádnou obchodní činnost, 9. 5. 1995 uzavřeli kupní smlouvu, následně ve skladech v P. 9 dosáhli převzetí mlékárenských výrobků, a to dne 12. 7. 1995 v hodnotě 164.168,- Kč, dne 13. 7. 1995 v hodnotě 145.275,- Kč, dne 31. 7. 1995 v hodnotě 181.617,- Kč , dne 7. 8. 1995 v hodnotě 35.270,- Kč, dne 11. 8. 1995 v hodnotě 35.270,- Kč, za něž neuhradili faktury, čímž způsobili B. m., a. s. se sídlem B. nad O. celkovou škodu ve výši 644.052,- Kč,
7. v K., v objektu M. K., a. s., na základě kupní smlouvy ze dne 15. 5. 1995, kterou podepsal po přeložení padělaného živnostenského listu firmy Š. M + M obviněný JUDr. J. S., dosáhli převzetí mlékárenských výrobků, a to dne 17. 7. 1995 v hodnotě 41.962,- Kč, dne 26. 7. 1995 v hodnotě 57.706,- Kč, dne 31. 7. 1995 v hodnotě 25.113,- Kč, dne 20. 8. 1995 v hodnotě 97.585,- Kč, za něž neuhradili faktury, čímž způsobili M. K., a. s. se sídlem Z. T. 640, K. celkovou škodu ve výši 222.366,- Kč,
8. v K., v objektu E. T. K., s. r. o. na základě zde uzavřené smlouvy o všeobecných obchodních podmínkách ze dne 16. 6. 1995, kterou po předložení padělaného živnostenského listu a plné moci k zastupování podepsal za neexistující firmu Š. M + M obviněný JUDr. J. S., a na základě dalších osobních jednání, kdy za firmu Š. M + M vystupoval obviněný J. H. jako zaměstnanec firmy P., a po počátečních hotovostních platbách, přesvědčil zástupce poškozené společnosti o řádné obchodní činnosti firmy Š. M + M a takto dosáhli dne 25. 8. 1995 převzetí zboží v hodnotě 87.956.- Kč, dne 28. 8. 1995 převzetí zboží v hodnotě 9.438,- Kč, za něž neuhradili faktury, čímž způsobili E. T. K., s. r. o., se sídlem K., M. 7 celkovou škodu ve výši 97.404,- Kč,
9. v K. V., v objektu I., s. r. o. na základě kupní smlouvy ze dne 17. 5. 1995 uzavřené po předložení padělaného živnostenského listu firmy Š. M + M a platbách za část odebraného zboží, dosáhli převzetí mlékárenských výrobků, a to dne 31. 7. 1995 v hodnotě 19.320,- Kč, dne 7. 8. 1995 v hodnotě 19.320,- Kč, za které neuhradili faktury, čímž způsobili I., s. r. o., se sídlem V. 21, K. V. škodu ve výši 38.640,- Kč,
10. v objektech J. m., a. s. po předchozím uzavření obchodní smlouvy ze dne 30. 5. 1995 mezi J. m. a. s. a neexistující firmou Š. M + M zastoupenou obviněným JUDr. J S., který předložením padělaného živnostenského listu a plné moci utvrzoval poškozené o řádné obchodní činnosti firmy, dosáhli dodávky mlékárenských výrobků, a to dne 14. 8. 1995 v Ž. v hodnotě 573.569,- Kč, dne 17. 8. 1995 v Ž. v hodnotě 563.439,- Kč, za něž neuhradili faktury, čímž způsobili J. m., a. s. se sídlem v Č. B., R. 83, škodu ve výši 1.137.008,- Kč,
II. obviněný JUDr. J. S. a obviněný V. P. společně
poté co obviněný JUDr. J. S. dne 30. 6. 1995 v zastoupení neexistující firmy P. K. – P. pronajal kancelářské prostory v P. 9, Ch. 35 a následně dne 9. 7. 1995 skladovací prostory na farmě N. K., v objektu T. m., s. r. o. na základě kupní smlouvy ze dne 16. 8. 1995 podepsané jako právním zástupcem neexistující firmy P. K. – P., se sídlem v P. 9, Ch. 35, obviněným JUDr. J. S. a předložení generální plné moci ověřené padělaným razítkem notáře, dosáhli předání mlékárenského zboží v hodnotě 2.310,- Kč, k jehož dodání došlo dne 6. 9. 1995, s tím, že slíbili uhradit fakturu, což neučinili a způsobili tak T. m. s r. o. se sídlem P. 7, O. 32, škodu ve výši 2.310,- Kč, když obviněný V. P. se na tomto jednání podílel nejméně tím, že zajistil distribuci dodaného zboží,
a tímto jednáním způsobil obviněný J. H. celkovou škodu ve výši 8.593.951,- Kč, a obvinění JUDr. J. S. a V. P. celkovou škodu ve výši 8.596.261,- Kč.
Takto zjištěné jednání soud prvního stupně právně kvalifikoval u všech obviněných jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. a každému z nich uložil trest odnětí svobody ve výměře, která již ze zákona neumožňovala případný podmíněný odklad. U obviněných JUDr. J. S. a J. H. šlo o trest odnětí svobody v trvání šesti let, u obviněného V. P. o trest odnětí svobody v trvání pěti let a šesti měsíců. Podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byli první dva obvinění pro výkon trestu zařazeni do věznice s ostrahou, zatímco třetí z nich byl zařazen podle §39a odst. 3 tr. zák. do věznice s dozorem. Podle §49 odst. 1 tr. zák. byl uložen obviněnému JUDr. J. S. trest zákazu činnosti spočívající v zákazu poskytování advokátních služeb v trvání pěti let a obviněnému V. P. trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikání v oblasti nákupu zboží za účelem jeho dalšího prodeje v trvání pěti let.
Městský soud v Praze současně rozhodl, že podle §228 odst. 1 tr. řádu jsou všichni tři obvinění povinni rukou společnou a nerozdílnou nahradit poškozeným společnostem 1) M. K., a. s., se sídlem K. 291, škodu ve výši 4.560.258,- Kč, 2) N. K., spol. s r. o., se sídlem K., nám. O. 86, okr. P. – s., škodu ve výši 1.189.869,- Kč, 3) M. K., a. s., se sídlem K., Z. t. 640, škodu ve výši 222.366,- Kč, 4) T. s. N., s. r. o., se sídlem N., K. 828, škodu ve výši 113.297,- Kč včetně úroků z prodlení ve výši 14,5 % jdoucími u částky 23.319,- Kč od 13. 8. 1995 do zaplacení, u částky 10.983,- Kč od 5. 7. 1995 do zaplacení, u částky 78.995,- Kč od 23. 6. 1995 do zaplacení, 5) J. m., a. s., se sídlem Č. B., R. 83, škodu ve výši 1.137.008,- Kč včetně úroků z prodlení ve výši 198.747,- Kč od 16. 8. 1996 a ve výši 0,05 % denně jdoucí z částky 1.137.008,- Kč od 17. 8. 1996 do zaplacení, 6) poškozené společnosti E. T. s. r. o., se sídlem K., M. 7, škodu ve výši 147.154,- Kč. Podle §229 odst. 1 tr. ř. konečně vyslovil, že se T. m. spol. s r. o. v likvidaci, se sídlem P. 7, O. 32, odkazuje se svým nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních, a že na toto řízení se podle §229 odst. 2 trestního řádu odkazuje se zbytkem svého nároku poškozená společnost M. K. a. s., se sídlem K. 291.
Proti tomuto rozsudku podali všichni tři obvinění odvolání, o nichž rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 23. ledna 2002, sp. zn. 5 To 118/01. Napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 tr. ř. zrušil v celém výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody, a podle §259 odst. 3 tr. ř. se ve věci znovu rozhodl tak, že obvinění JUDr. J. S., V. P. a J. H. se odsuzují podle §250 odst. 4 tr. zák. každý k trestu odnětí svobody v trvání pěti let a podle §39a odst. 3 tr. zák. se pro výkon trestu zařazují do věznice s dozorem. Podle §49 odst. 1 tr. zák. uložil obviněnému JUDr. J. S. trest zákazu činnosti spočívající v zákazu poskytování advokátních služeb v trvání pěti let a obviněnému V. P. trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikání v oblasti nákupu zboží za účelem jeho dalšího prodeje v trávní pěti let.
Odvolací soud nově rozhodl i o povinnosti obviněných nahradit způsobenou škodu. Podle §228 odst. 1 tr. ř. vyslovil, že obvinění JUDr. J. S., V. P. a J. H. jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně poškozeným společnostem N. K., s. r. o., nám. O. 86, K., okr. P. – s. 1.189.869,- Kč, M. K., a. s., Z. t. 640, K., 222.366,- Kč, E. T., s. r. o., M. 7, K., 147.154,- Kč, T. s. N., s. r. o., K. 828, N., 113.297,- Kč včetně 14,5 % úroku z prodlení od 20. května 1997, J. m., a. s., R. 83, Č. B., 1.137.008,- Kč. Podle §229 odst. 1 tr. ř. poškozené společnosti M. K., a. s., K. 291 a T. m., s. r. o. v likvidaci, O. 32, Praha 7, odkázal s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Na toto řízení odkázal podle §229 odst. 2 tr. ř. se zbytkem uplatněného nároku i poškozené společnosti T. s. N. a J. m. Č. B.
Opis rozsudku odvolacího soudu byl doručen obviněnému JUDr. J. S. dne 14. 3. 2002 a jeho tehdejší obhájkyni JUDr. I. S. dne 19. 3. 2002, obviněnému J. H. dne 12. 3. 2002 a téhož dne i jeho obhájci Mgr. V. H., obviněnému V. P. a jeho obhájkyni Mgr. Š. P. rovněž dne 12. 3. 2002.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 1. 2002, sp. zn. 5 To 118/01, podali všichni tři obvinění dovolání.
Obviněný J. H. podal dovolání prostřednictvím svého shora jmenovaného obhájce dne 27. 3. 2002 na poště a adresoval jej Městskému soudu v Praze. Jako dovolací důvody uplatnil ty, které jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 písm. b), c), g) tr. ř. Rozsudek odvolacího soudu napadl ve výroku o vině, trestu a náhradě škody. V jednotlivostech uvedl, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. spatřuje v tom, že předsedkyně senátu soudu prvého stupně JUDr. P. A. rozhodovala v jeho věci rovněž v přípravném řízení, když jako soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 10 usnesením ze dne 28. 2. 1996, sp. zn. Nt 79/96, rozhodla o prodloužení lhůty trvání vazby jak u něho, tak u spoluobviněného JUDr. J. S., čímž porušila ustanovení §30 odst. 2 tr. ř. Jako další výtku uplatnil tento dovolatel skutečnost, že v době od 4. 4. 1996 do 8. 7. 1996 neměl obhájce, i když ve smyslu §36 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. ř. se u něho jednalo o případ nutné obhajoby, v čemž spatřoval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. V neposlední řadě obviněný namítl, že rozhodnutí v jeho věci spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném hmotně právním posouzení, když za takovou vadu považoval skutečnost, že projednávání jeho věci trvalo více jak šest let (od 26. 9. 1995 do 23. 1. 2002), čímž došlo k porušení pravidel stanovených v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a v §38 odst. 2 (správně čl. 38 odst. 2) Listiny základních práv a svobod. Z uvedeného porušení mezinárodních smluv dovolatel usuzoval na důvod pro zastavení trestního stíhání podle §11 odst. 1 písm. j) tr. ř.
Pochybení v rozsudku odvolacího soudu spatřoval tento obviněný rovněž ve výroku o náhradě škody. Ohledně poškozeného E. T. K., s. r. o., soud druhého stupně rozhodl o náhradě škody v částce 147.154,- Kč, ačkoli ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně byla uvedena celková částka 97.404,- Kč, a ohledně poškozeného T. s., s. r. o., N. rozhodl o povinnosti k náhradě škody sice identické s výrokem o vině, avšak včetně 14,5 % úroku z prodlení od 20. 5. 1995. Dovolací námitky obviněný J. H. uzavřel tvrzením o nezákonnosti řízení včetně užívání nátlaku a vytkl soudům, že se nezabývaly rozpory ve výpovědích svědků a že se nikdo nesnažil zjistit osoby Š., P., N. a dalších, přestože to opakovaně navrhoval a konečný rozsudek se tím vůbec nezabýval, z čehož dovozoval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V závěru podaného dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozsudky Městského soudu v Praze i Vrchního soudu v Praze a jeho trestní stíhání podle §11 odst. 1 písm. j) tr. ř. zastavil.
Obviněný JUDr. J. S. podal dovolání prostřednictvím své nově zvolené obhájkyně JUDr. M. K. u Městského soudu v Praze osobně dne 5. 4. 2002 a jako dovolací důvody uplatnil ty, které jsou vyjmenované v ustanovení §265b odst. 1 písm. b), g) tr. ř., když rozsudek odvolacího soudu napadl obecně v celém rozsahu. U prvého z uvedených dovolacích důvodů ve shodě s obviněným J. H. namítal, že předsedkyně senátu soudu prvního stupně JUDr. P. A. byla z meritorního rozhodování v této trestní věci vyloučena, protože jako soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 10 v minulosti rozhodla usnesením pod sp. zn. Nt 79/96 o prodloužení lhůty trvání vazby ohledně něho i spoluobviněného J. H. V té souvislosti zdůraznil, že tato skutečnost není patrna z trestního ani vyšetřovacího spisu, a protože písemnosti předal svému tehdejšímu obhájci a ten mu je nepředal, nemohl tuto okolnost uplatnit u odvolacího soudu. Uvedenou skutečnost zjistila až jeho nová obhájkyně, které udělil plnou moc v tomto řízení.
Druhý dovolací důvod spatřoval obviněný v tom, že meritorní rozhodnutí vychází z nesprávného právního posouzení skutku a jiného nesprávného hmotně právního posouzení. Výhrady uplatnil především proti znaleckému posudku z oboru expertizy ručního písma a písma psacích strojů, ze svého pohledu hodnotil obsah některých svědeckých výpovědí a obecně napadl skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně. Nebylo mu jednoznačně prokázáno, že provedl úpravy v živnostenském listu a že by se na trestné činnosti i jiným způsobem podílel. Je naopak přesvědčen, že byl vzhledem ke své důvěře k partnerům jako právní zástupce uveden v omyl. Vyslovil domněnku, že hlavním organizátorem celé trestné činnosti mohl být svědek Š., jemuž měl být živnostenský list odcizen a poté zneužit, s čímž se oba soudy nevyrovnaly. Za další vadu odsuzujících rozsudků považoval fakt, že rozsudek nalézacího soudu jej zavazoval k povinnosti nahradit škodu ve výši 8.596.261,- Kč, avšak odvolací soud rozhodl o náhradě škody pouze ve výši 2.809.694,- Kč. Vyslovil proto přesvědčení, že výše způsobené škody nebyla jednoznačně prokázána a nebyl náležitě zjištěn skutkový stav, aby mohla být přesně stanovena právní kvalifikace jeho jednání.
Shodně s obviněným J. H. rovněž namítal, že projednávání jeho věci trvalo více jak šest let, aniž by k prodlužování této doby on sám jakkoli přispěl, a s odkazem na shora citovaná ustanovení Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a Listiny základních práv a svobod dovodil, že jeho trestní stíhání mělo být zastaveno z důvodu uvedeného v §11 odst. 1 písm. j) tr. ř. V závěru podaného dovolání obviněný JUDr. J. S. navrhl Nejvyššímu soudu, aby zrušil rozsudky soudů obou stupňů a podle §265l odst. 1, 3 tr. ř. věc přikázal Městskému soudu v Praze, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl v jiném složení senátu při respektování §11 písm. j) tr. ř. /správně §11 odst. 1 písm. j) tr. ř./, kdy bude vázán mezinárodními smlouvami, které mají přednost před právním řádem České republiky.
Obviněný V. P. podal prostřednictvím své obhájkyně Mgr. Š. P. proti výše citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze dovolání, které bylo doručeno Městskému soudu v Praze dne 6. 5. 2002 a z nezjištěných důvodů postoupeno Nejvyššímu státnímu zastupitelství v Brně, kam došlo 13. 5. 2002. Teprve odtud bylo dne 24. 5. 2002 doručeno Nejvyššímu soudu. Obviněný v něm uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který spatřoval v nedostatku výslovného závěru, že právě on byl osobou, která vyplynula z dokazování jako pachatel trestné činnosti. Další obsah jeho dovolání byl prakticky totožný s dovoláním obviněného JUDr. J. S., když vytkl oběma soudům, že podle prvého rozsudku měl nahradit škodu ve výši 8.596.261,- Kč, zatímco soud odvolací stanovil povinnost k náhradě škody pouze ve výši 2.809.694,- Kč, z čehož dovodil, že nebyla jednoznačně prokázána výše způsobené škody a nebyl náležitě zjištěn skutkový stav. Poukazoval na čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod ve vztahu k době trvání trestního řízení se stejným závěrem, že jeho trestní stíhání mělo být zastaveno z důvodu uvedeného v §11 odst. 1 písm. j) tr. ř. Také závěrečný návrh dovolání tohoto obviněného byl identický (i s výše zmíněnou nepřesností) s návrhem obviněného JUDr. J. S.
Předseda senátu soudu prvního stupně v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. doručil opisy dovolání všech obviněných nejvyššímu státnímu zástupci s upozorněním, že se může k dovolání písemně vyjádřit a souhlasit s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství v Brně v písemném vyjádření nejprve podrobně rozvedl celou genezi věc, obsáhle se vyjádřil ke všem dovolacím důvodům jednotlivých obviněných a nakonec navrhl, aby Nejvyšší soud z titulu dovolání obviněného J. H. podle §265k odst. 2, §265m odst. 2 tr. ř. zrušil výrok napadeného rozsudku, jímž bylo obviněným uloženo podle §228 tr. ř. za povinnost zaplatit rukou společnou a nerozdílnou poškozené společnosti E. T. K., s. r. o., částku 147.154,- Kč, a aby podle §229 odst. 1 tr. ř. tuto poškozenou společnost odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. Ohledně obviněných JUDr. J. S. a V. P. navrhl, aby Nejvyšší soud jejich dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. Vyslovil rovněž souhlas, aby za podmínek §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Nejvyšší soud učinil takové rozhodnutí v neveřejném zasedání.
K možnosti konat neveřejné zasedání se vyjádřili jednotliví obvinění rozdílně. Zatímco obviněný J. H. prostřednictvím svého obhájce Mgr. V. H. vyslovil souhlas, aby Nejvyšší soud rozhodl o dovolání v neveřejném zasedání, obviněný JUDr. J. S. prostřednictvím své obhájkyně JUDr. M. K. takový souhlas nedal. Obviněný V. P. se ani prostřednictvím své obhájkyně Mgr. Š. P. k možnosti rozhodnout o dovolání v neveřejném zasedání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci jsou dovolání přípustná, zda byla podána v zákonné lhůtě a oprávněnými osobami. Shledal přitom, že všechna tři dovolání přípustná jsou /§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř./, že byla podána v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 3 tr. ř.), a že byla podána osobami k tomu oprávněnými /§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř./. Po tomto závěru a s ohledem na možný způsob rozhodnutí nařídil ve věci veřejné zasedání (§265r odst. 1, věta první, tr. ř.).
Po nařízení veřejného zasedání zmocněnec poškozené M. K., a. s., zaslal Nejvyššímu soudu písemné vyjádření, v jehož závěru navrhl, aby Nejvyšší soud změnil rozsudek Vrchního soudu v Praze tak, že přizná náhradu škody dle rozsudku Městského soudu v Praze, anebo oba rozsudky zruší a věc vrátí Městskému soudu v Praze k novému projednání.
O tomto návrhu jmenované poškozené společnosti Nejvyšší soud vůbec rozhodovat nemohl. Zákon v ustanovení §265d odst. 1 písm. a), b) tr. ř. přesně vymezil okruh osob oprávněných k podání dovolání a poškozeného mezi ně nezařadil. Tím spíš je na místě závěr, že poškozený se nemůže ani ve vyjádření k dovolání oprávněné osoby domáhat změny rozhodnutí dovoláním napadeného.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněnými uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Nejvyšší soud se v prvé řadě musel vypořádat s námitkou obviněných JUDr. J. S. a J. H., že předsedkyně senátu soudu prvního stupně JUDr. P. A. rozhodovala v jejich trestní věci nejen odsuzujícím rozsudkem, ale rovněž v přípravném řízení, kdy ještě jako soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 10 usnesením ze dne 28. 2. 1996, sp. zn. Nt 79/96, rozhodla o prodloužení lhůty trvání vazby u obou obviněných, z čehož dovozovali dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř.
Podle citovaného ustanovení je důvodem dovolání, pokud ve věci rozhodl vyloučený orgán. Hned ve větě za středníkem tohoto ustanovení zákon stanoví, že tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Z logiky věci přitom vyplývá, že obě uvedené podmínky musí být splněny současně.
Při posuzování otázky, zda v daném případě je uvedený dovolací důvod dán, vyšel Nejvyšší soud jak z obsahu spisu 1 T 12/97 Městského soudu v Praze, tak z obsahu spisu Nt 79/96 Obvodního soudu pro Prahu 10. Není sporu o tom, že JUDr. P. A. jako soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 10 usnesením ze dne 28. 2. 1996, sp. zn. Nt 79/96, skutečně rozhodla, že u obviněných JUDr. J. S. a J. H. se podle §71 odst. 2 tr. ř. prodlužuje maximální lhůta pro trvání vazby v přípravném řízení o čtyři měsíce, tedy u obviněného JUDr. J. S. maximálně do 5. 7. 1996 a u obviněného J. H. maximálně do 26. 7. 1996. Stejně tak není sporu o tom, že koncem dubna 2001 jí tato trestní věc byla přidělena již jako soudkyni Městského soudu v Praze a že ve funkci předsedkyně senátu tohoto soudu prvního stupně rozhodla o vině obou obviněných (a také obviněného V. P.) rozsudkem ze dne 6. 8. 2001. Už z toho je zřejmé, že ve věci meritorně rozhodovala soudkyně, která s ohledem na ustanovení §30 odst. 2, věta druhá, tr. ř. byla po podání obžaloby vyloučena z vykonávání úkonů trestního řízení. Je proto evidentní, že první z podmínek uvedených v ustanovení §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je splněna.
Při posuzování otázky, zda je kumulativně splněna i druhá z podmínek uvedených v tomto ustanovení, musel Nejvyšší soud vzít v úvahu, že opis usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 28. 2. 1996, sp. zn. Nt 79/96, byl doručen obviněnému JUDr. J. S. dne 4. 3. 1996, jeho tehdejšímu obhájci JUDr. J. L. dne 1. 3. 1996, obviněnému J. H. dne 4. 3. 1996 a jeho tehdejšímu obhájci JUDr. A. K. dne 1. 3. 1996. Oba obvinění proti tomuto usnesení podali stížnosti, o nichž rozhodoval Městský soud v Praze usnesením ze dne 26. 3. 1996, sp. zn. 44 To 429/96. Tehdy napadené usnesení podle §149 odst. 1 písm. a) tr. ř. u obou obviněných zrušil a znovu rozhodl tak, že lhůtu vazby obviněného JUDr. J. S. prodloužil do 5. 7. 1996 a lhůtu vazby obviněného J. H. prodloužil do 26. 7. 1996.
Oba obvinění se o citovaném usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 zmiňují i ve svých vlastnoručně vyhotovených přípisech, jak na to poukázal v písemném vyjádření k podaným dovoláním státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství. Obviněný J. H. tak učinil v dopise ze dne 6. 3. 1996, který adresoval Nejvyššímu státnímu zastupitelství v Brně, obviněný JUDr. J. S. na straně 8 přípisu ze dne 18. 4. 1996 označeném jako „Stížnost na postup státní zástupkyně MSZ v Praze JUDr. B. při vyřízení mého podnětu k přezkoumání postupu vyšetřovatele ÚV Hl. m. Prahy dle §167 tr. ř. a upozornění na porušování §24 odst. 1 zákona č. 283/1993 Sb. o státním zastupitelství“, adresovaném Vrchnímu státnímu zastupitelství v Praze.
Uvedené zjištění považuje Nejvyšší soud za zásadní. Je totiž zřejmé, že oběma obviněným bylo již v původním řízení známo, že ve věci rozhodoval vyloučený orgán (předsedkyně senátu JUDr. P. A.) a taková okolnost nebyla jimi před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Tvrzení obviněného JUDr. J. S. v podaném dovolání, že své písemnosti předal svému tehdejšímu obhájci a už je nedostal zpět, se za této situace jeví jako právně zcela bezvýznamné. Stejně tak je právně irelevantní argumentace obviněných, že JUDr. P. A. rozhodla v přípravném řízení ojediněle, že tak učinila v nepřítomnosti obviněných, kteří ji neviděli a ani ji neznali, takže při hlavním líčení nemohli zjistit, že je to tatáž soudkyně, nebo že opis usnesení o prodloužení jejich vazby není založen ve spise 1 T 12/97 Městského soudu v Praze.
Jestliže je mimo jakoukoliv pochybnost, že oba obvinění i oba jejich obhájci (resp. jejich předchůdci) usnesení vydané v přípravném řízení JUDr. P. A. (v jehož závěru takto byla titulem, jménem a příjmením označena) prokazatelně v opisech obdrželi, je třeba už z této skutečnosti třeba dovozovat jejich vědomost o tom, že ve věci posléze meritorně rozhodovala vyloučená soudkyně. V období po 26. 4. 2001, kdy tato soudkyně převzala jejich trestní věc a tuto okolnost jim písemně oznámila, až do 23. 1. 2002, kdy ve věci rozhodl odvolací soud, obvinění mohli namítat její vyloučení. Tuto procesní námitku za ně nejen mohli, ale dokonce měli uplatnit obhájci, kteří je v řízení předcházejícím rozhodnutí odvolacího soudu zastupovali, pokud by řádně plnili své povinnosti, tedy pokud by si od svých předchůdců vyžádali veškerou dokumentaci související s trestním stíháním obviněných. Žádný z obviněných ani žádný z jejich obhájců však námitku vyloučení jmenované předsedkyně senátu před rozhodnutím odvolacího soudu neuplatnil, pouze obviněný JUDr. J. S. v písemném odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně uvedl jen obecnou námitku podjatosti JUDr. P. A. dovozovanou z jejího způsobu řízení hlavního líčení.
Za této situace dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněnými JUDr. J. S. a J. H. tvrzený důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. není dán, neboť druhá ze shora vyjmenovaných zákonných podmínek není splněna.
Obdobně je Nejvyšší soud toho názoru, že v případě obviněného J. H. není dán ani namítaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř., tedy že obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl. Jakkoliv by tato zákonná formulace mohla svědčit pro úvahu, že by mělo jít o situace, kdy obviněný vůbec obhájce neměl, ač ho podle zákona mít měl, je třeba vzhledem k tomu, že právo na obhajobu patří mezi nejvýznamnější procesní práva garantovaná jak mezinárodními smlouvami /čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod/, tak ústavními předpisy /čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod/, dovodit porušení práva na obhajobu z formálního hlediska i tehdy, kdy obviněný neměl obhájce jen po určitou část řízení, ač ho podle zákona měl mít i v této době. V každé konkrétní věci je pak třeba posuzovat, zda obviněný v takovém případě byl zkrácen na svých obhajovacích právech i z materielního hlediska.
Obviněnému J. H. bylo sděleno obvinění pro skutek právně kvalifikovaný jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. a na samém počátku trestního stíhání byl vzat do vazby. Jednalo se proto u něho o případ nutné obhajoby ve smyslu ustanovení §36 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. ř. Obviněný od samého počátku trestního stíhání obhájce také měl (ustanoven mu byl JUDr. M. P.). Faktem však zůstává, že po určitou dobu přípravného řízení, konkrétně v době od 4. 4. 1996 do 8. 7. 1996 obhájce neměl. K tomu však došlo proto, že svému tehdejšímu obhájci JUDr. A. K., jehož si dne 13. 11. 1995 zvolil, dne 4. 4. 1996 vypověděl plnou moc. Vyšetřovatel tuto okolnost mohl zjistit nejdříve z dopisu jmenovaného obhájce ze dne 15. 4. 1996, který mu byl doručen dne 17. 4. 1996 (č. l. 1072 spisu). Z důvodů, které z obsahu spisu nelze přesně zjistit, trvalo několik týdnů než vyšetřovatel požádal příslušný soud o ustanovení obhájce obviněnému a než mu byl obhájce ustanoven (stalo se tak opatřením Obvodního soudu pro Prahu 10 dne 8. 7. 1996, kdy byl obviněnému ustanoven JUDr. P. M.), ale v uvedené době tří měsíců a čtyř dnů prakticky nebyly prováděny žádné důkazy. Obviněný J. H. nebyl vyslýchán, vyslýcháni nebyli ani spoluobvinění, nebyly prováděny konfrontace, nebyli vyslýcháni ani svědci (s výjimkou jediného svědka M. S., jehož výpověď z důkazního hlediska prakticky neměla žádný význam) a nebyly opatřovány žádné další (např. listinné) důkazy.
Za tohoto stavu věci je Nejvyšší soud názoru, že u obviněného J. H. nedošlo z materielního hlediska ke zkrácení jeho obhajovacích práv. Ostatně obviněný po celou dobu řízení takovou vadu nenamítal a nepožadoval ani opakování úkonů, které by snad v době, kdy obhájce neměl, byly provedeny. Vzhledem k celkové době trvání trestního řízení v této věci se jednalo o časový úsek poměrně krátký a je zcela zřejmé, že projednání dovolání z tohoto dovolacího důvodu by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu. Proto by přicházelo v úvahu rozhodnutí dovolacího soudu o odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. V případě obviněného J. H. však Nejvyšší soud tímto způsobem rozhodnout nemohl, neboť z důvodu dále vyložených učinil ohledně tohoto obviněného rozhodnutí jiné.
Jelikož všichni obvinění v podaných dovoláních tvrdili, že u nich existuje důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., považuje Nejvyšší soud za potřebné nejprve v obecné rovině uvést tyto skutečnosti.
Z vymezení důvodů dovolání v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. vyplývá, že důvodem dovolání nemůže být nesprávné skutkové zjištění, byť to zákon explicitně nestanoví, a to vzhledem k tomu, že právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozhodnutí a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Tento názor lze jednoznačně dovodit právě s ohledem na jednotlivé důvody dovolání vymezené v citovaném ustanovení, zejména pak s ohledem na důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož důvod dovolání je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z takto vymezeného důvodu dovolání vyplývá, že Nejvyšší soud je povinen zásadně vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit. Dovolání je totiž specifický mimořádný opravný prostředek, který je určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., takže Nejvyšší soud v řízení o dovolání není a ani nemůže být další (v pořadí již třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři. V takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je soudem jak zákonem určeným, tak nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci, popř. do pozice soudu druhého stupně, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. musí být v dovolání skutečně (tedy materielně, nikoliv jen formálně) tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotně právní posouzení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění. V žádném případě nelze postupovat opačně, neboť pak by ve skutečnosti nebyl uplatněn důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, ale důvod jiný, a to pochybnosti o správnosti skutkových zjištění. Takový dovolací důvod však v ustanovení §265b tr. ř. pro podání dovolání uveden není.
Právě o takovou situaci se v daném případě prakticky u všech obviněných jedná (s výjimkou dále uvedenou, která se vztahuje k obviněnému J. H.). Soud prvního stupně učinil skutková zjištění popsaná ve výrokové části odsuzujícího rozsudku, jimiž bylo podmíněno hmotně právní posouzení skutku jako trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. S těmito skutkovými a navazujícími právními závěry se odvolací soud ztotožnil, neboť jeho rozhodnutím zůstal výrok o vině ohledně všech obviněných nedotčen. Jestliže obvinění JUDr. J. S. a V. P. v dovoláních vyjadřovali námitky ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně, vznášeli námitky proti znaleckému posudku a proti hodnocení obsahu svědeckých výpovědí, nelze mít zato, že by uplatnili dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud proto stran těchto obviněných postupoval podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a jejich dovolání odmítl, neboť byla podána z jiného důvodu, než je uveden v §265b.
Dovolateli J. H. však bylo třeba v tvrzení o existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. částečně přisvědčit. Vrchní soud v Praze v napadeném rozsudku totiž rozhodl o povinnosti všech tří obviněných zaplatit na náhradě škody poškozené společnosti E. T., s. r. o., K. částku 147.154,- Kč, ačkoliv v bodě I./8. výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně byla vyčíslena celková škoda částkou pouze 97.404,- Kč (v této souvislosti je třeba upřesnit, že součet částek uvedených na fakturách v tomto bodě rozsudku činí pouze 97.394,- Kč, nikoliv uvedených 97.404,- Kč).
Obecně platí, že v trestním (adhezním) řízení lze uplatňovat nárok na náhradu pouze majetkové škody způsobené trestným činem (§43 odst. 3 , §228 odst. 1 tr. ř.). Takovou škodou je především škoda, která je následkem trestného jednání konkrétního pachatele a jejíž vznik je v příčinné souvislosti se skutkem uvedeným ve výroku odsuzujícího rozsudku. Předmětem adhezního řízení proto nemůže být škoda způsobená jiným skutkem (jiným konkrétním jednáním, byť třeba i téhož obviněného).
Při odpovědnosti za škodu podle občanského zákoníku se podle §442 odst. 1 hradí skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo (ušlý zisk). Zatímco skutečná škoda znamená zmenšení majetku poškozeného, za ušlý zisk se považuje to, čeho se mohlo dosáhnout a poškozenému dostat při obyčejném sledu událostí, nebýt vzniku skutečné škody. Skládá-li se újma na majetku poškozeného z více položek, je vždy třeba pečlivě zkoumat, která z položek patří do škody jako znaku skutkové podstaty, která případně jen do náhrady škody způsobené trestným činem, a která případně se skutkem nemá příčinnou souvislost (příčinná souvislost je dána tehdy, jestliže škodná událost skutečně způsobila škodu, o jejíž náhradu jde). Poškozenému v žádném případě nelze přisoudit náhradu majetkové škody, která není v příčinné souvislosti se skutkem uvedeným v odsuzujícím rozsudku.
Z odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů (zejména pak soudu odvolacího) lze dovodit, že rozdílná částka přisouzené náhrady škody měla představovat hodnotu nevrácených palet a obalových vík. V tomto směru se však jedná o závazek mající původ nikoliv v trestném jednání obviněných, ale v porušení povinnosti plynoucí ze smlouvy uzavřené podle norem občanského či obchodního práva. Takto vzniklá škoda přímo nesouvisí se skutkem, jímž byli obvinění pravomocně uznáni vinnými a není tedy přímým následkem jejich trestného jednání. Proto v adhezním řízení o takovém závazku rozhodovat nelze.
Popsané pochybení Vrchního soudu v Praze má základ v nesprávném hmotně právním posouzení, které lze podřadit pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Pod toto ustanovení lze totiž podřadit hmotně právní posouzení nejen otázek trestního práva hmotného, ale i hmotně právních otázek jiných právních odvětví (např. občanského práva), jak tomu bylo i v tomto případě.
Uvedený dovolací důvod prospíval též obviněným JUDr. J. S. a V. P.. Nejvyšší soud proto musel k dovolání obviněného J. H. podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. s použitím ustanovení §261 tr. ř. zrušit napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze v uvedené části ohledně všech tří obviněných. Jelikož pro to měl dostatek podkladů, mohl ve smyslu ustanovení §265m odst. 1, 2 tr. ř. sám hned rozhodnout ve věci rozsudkem. Za základ svého rozhodnutí vzal skutkové zjištění soudu prvního stupně, že všichni tři obvinění úmyslně způsobili poškozené společnosti E. T., s. r. o., K., škodu v celkové výši nejméně 97.394,- Kč, která je v příčinné souvislosti s jejich jednání popsaným ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku. Podle §228 odst. 1 tr. ř. jim proto uložil, aby společně a nerozdílně (§438 odst. 1 obč. zák.) uvedenou částku jmenované poškozené společnosti uhradili. Vzhledem k tomu, že tato poškozená společnost se domáhala přisouzení částky vyšší, musela být se zbytkem nepřiznaného nároku odkázána podle §229 odst. 2 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních.
Pro úplnost je třeba dodat, že obviněnému J. H. nebylo možno přisvědčit v jeho tvrzení, že se soudy obou stupňů dopustily pochybení, když poškozené T. s., s. r. o., N., přiznaly k příslušné částce na náhradě škody též úrok 14,5 % z prodlení od 20. 5. 1995. Tato poškozená společnost uplatnila nárok na náhradu škody řádně a včas a požadovala dokonce přisouzení úroků od dřívější doby než se v rozsudku odvolacího soudu nakonec stalo. Soud druhého stupně v odůvodnění svého rozhodnutí zvolený postup také náležitě odůvodnil (str. 9 a 10) s odkazem na příslušné hmotně právní předpisy. Výrok o přiznání úroku z prodlení je proto v souladu se zákonem a námitkám dovolatele nebylo možno přisvědčit.
Obdobně nebylo možno přisvědčit námitkám všech tří dovolatelů, že řízení předcházející vydání odsuzujících rozsudků trpělo nezákonností, že se soudy nezabývaly rozpory ve výpovědích svědků a že se nikdo nesnažil zjistit osoby Š., P., N. a dalších. Dovolatelé totiž v tomto směru namítali nikoliv právní, ale údajné skutkové vady, které však žádný z dovolacích důvodů nezná. Obsahem podaných dovolání navíc obvinění určitým způsobem vznášeli výhrady proti odůvodnění rozsudku, proti němuž však dovolání přípustné není s ohledem na ustanovení §265a odst. 4 tr. ř.
Nejvyšší soud nemohl přisvědčit ani námitkám obviněných, že projednávání této trestní věci trvalo neúměrně dlouho (od podzimu roku 1995 do 23. 1. 2002), čímž došlo k porušení pravidel stanovených v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a zakládalo tak důvod pro zastavení trestního stíhání podle §11 odst. 1 písm. j) tr. ř. Přiměřenost délky řízení je třeba posuzovat především podle složitosti případu, chování příslušných orgánů činných v trestním řízení i chování samotných obviněných. Z tohoto pohledu doba cca šesti let není s ohledem na celkový rozsah věci a její složitost nepřiměřeně dlouhá. Lze sice připustit určité průtahy v průběhu trestního řízení zaviněné některými z orgánů činných v trestním řízení, na druhé straně však nelze nevidět, že nešlo o věc zdaleka tak jednoduchou a jednoznačnou, za jakou ji obvinění chtějí považovat. K prodloužení řízení přitom přispělo i chování samotných obviněných, kteří zejména v přípravném řízení podávali nejrůznější podněty, žádosti, stížnosti apod. (v naprosté většině nedůvodné), jejichž vyřizování průběh vyšetřování rovněž brzdilo. Za podstatné však Nejvyšší soud považuje především to, že ani případné porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě (k němuž však v této věci nedošlo) neimplikuje závěr o nutnosti zastavit trestní stíhání z důvodu uvedeného v ustanovení §11 odst. 1 písm. j) tr. ř.
Ze všech těchto podstatných důvodů Nejvyšší soud rozhodl tak, jak je ve výroku tohoto rozsudku uvedeno.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně 3. července 2002
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k
Vypracoval
JUDr. Jan B l á h a