ECLI:CZ:NS:2002:6.TDO.222.2002.1
sp. zn. 6 Tdo 222/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 6. června 2002 dovolání podané obviněným Ing. M. P., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 10. 2001, sp. zn. 8 To 518/2001, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 4 T 33/2001, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Obviněný Ing. M. P. byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 1. 8. 2001, sp. zn. 4 T 33/2001, uznán vinným skutkem kvalifikovaným jako trestný čin ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. a odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání pěti měsíců se zkušební dobou v trvání osmnácti měsíců.
Podle skutkových zjištění obvodního soudu se uvedeného trestného činu dopustil tím, že dne 1. 6. 2000 v době kolem 17.00 hod. v P. 10, Ř. ul., v bytě v podkroví fyzicky napadl poškozeného C. T. M., který bydlel v jím pronajatém bytě společně s I. H., tak, že ho nejprve vtlačil dovnitř bytu, kde ho srazil na zem, následně ho kopl do boku a uhodil pěstí do hlavy, poté poškozeného chytil za krk a jeho hlavou narazil na zárubeň dveří kuchyně a tloukl rukama do celého těla, čímž mu způsobil zlomeninu nosních kůstek, oděrky na nose a pohmoždění levého předloktí a toto zranění mělo dle znaleckého posudku z oboru zdravotnictví charakter ublížení na zdraví.
O odvolání obviněného rozhodoval Městský soud v Praze, který jej usnesením ze dne 11. 10. 2001, sp. zn. 8 To 518/2001, podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné. Odsuzující rozsudek tak nabyl právní moci dne 11. 10. 2001.
Z obsahu trestního spisu je dále zřejmé, že stejnopis usnesení odvolacího soudu byl doručen obviněnému Ing. M. P. dne 6. 2. 2002 a jeho tehdejšímu obhájci Mgr. D. B. rovněž dne 6. 2. 2002.
Dne 5. 4. 2002 podal obviněný Ing. M. P. prostřednictvím obhájkyně JUDr. M. A. s poukazem na dodržení zákonné lhůty uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. dovolání směřující proti shora citovanému usnesení Městského soudu v Praze, které navazovalo na výše citovaný odsuzující rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10. Jako dovolací důvod uplatnil nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení /§265b odst. 1 písm. g) tr. ř./, byť v dovolání samotném uvedl ustanovení §265b písm. f) tr. ř.
Podle argumentace obsažené v odůvodnění dovolání nalézací soud se při svých úvahách o vině obviněného opíral zejména o výpověď poškozeného C. T. M. a jeho přítelkyně svědkyně I. H., tedy osob s nepřátelským postojem k obviněnému, a na druhé straně vyslovil přesvědčení, že svědkyně P. K. a H. B., které vypovídaly ve prospěch obviněného, nejsou věrohodné a navíc viděly pouze část jednání mezi obviněným a poškozeným. Nalézací soud se při svých úvahách opřel i o znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, z něhož bylo zjištěno, že poranění měl pouze poškozený, a zcela opomenul skutečnost, že poranění utrpěl i sám obviněný, což bylo i důvodem pro vystavení pracovní neschopnosti.
Dovolatel vyslovil přesvědčení, že pokud by nalézací soud správně hodnotil provedené důkazy, nemohl by dospět k závěru o vině obviněného. Jsou proto dány důvody pro dovolání upravené v §265b písm. f) tr. ř. /zřejmě měl na mysli důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř./. V závěru podaného dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil v rubrice specifikovaná na sebe navazující rozhodnutí ve smyslu ustanovení §265k tr. ř. a ve smyslu §265l tr. ř. věc přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 10, aby řízení doplnil o znalecký posudek z oboru zdravotnictví. Zároveň požádal, aby Nejvyšší soud využil ustanovení §265 odst. 3 tr. ř. a věc přikázal k rozhodnutí jinému senátu.
Předseda senátu soudu prvního stupně v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. doručil opis dovolání obviněného Nejvyššímu státnímu zástupci s upozorněním, že se může k dovolání písemně vyjádřit a souhlasit s projednáním dovolání v neveřejném zasedání /§265r odst. 1 písm. c)/. Nejvyšší soud ke dni svého rozhodnutí takové písemné vyjádření k dispozici neměl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v posuzované věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle ustanovení §265a tr. ř. Podle odst. 1 tohoto ustanovení lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé (jde-li o rozhodnutí uvedené v odst. 2 cit. ustanovení), jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští.
V této souvislosti je zapotřebí poznamenat, že dovolání jako zcela nový institut a jako další mimořádný opravný prostředek bylo začleněno do trestního řádu novelou provedenou zákonem č. 265/2001 Sb. s účinností od 1. 1. 2002. Je proto zásadní otázkou, zda s ohledem na uvedený časový sled je dovolání obviněného Ing. M. P. vůbec přípustné.
Časová působnost trestního řádu se řídí zásadou, podle které se procesní úkony v průběhu trestního řízení provádějí podle trestního řádu účinného v době, kdy je úkon prováděn. To znamená, že pokud bylo trestní řízení zahájeno podle trestního řádu účinného dříve a ještě neskončilo, postupuje se v dané věci od data účinnosti nového procesního předpisu podle nových ustanovení. Z této zásady mohou být stanoveny výjimky ve prospěch aplikace dřívějšího trestního řádu (i když řízení již probíhá za účinnosti novelizovaného trestního řádu), jestliže je zapotřebí upřednostnit v rámci zajištění kontinuity probíhajícího procesu dřívější procesní právo před právem pozdějším. Takové výjimky trestní řád zpravidla upravuje v přechodných a závěrečných ustanoveních novelizovaného zákona.
Ze závěrečných a přechodných ustanovení čl. II. zák. č. 265/2001 Sb. je zřejmé, že tento novelizovaný zákon neobsahuje žádnou výjimku, podle které by bylo možno dovolání aplikovat na rozhodnutí, která nabyla právní moci ještě za účinnosti dřívějšího trestního řádu. Absence takové výjimky má nepochybně význam i z hlediska garance právní jistoty obviněných v tom směru, že stabilita rozhodnutí, které se stalo pravomocným před 1. 1. 2002, nemůže být narušena ani dovoláním nejvyššího státního zástupce podaným v jejich neprospěch. Z toho pak vyplývá, že dovolání je přípustné pouze tehdy, nastanou-li všechny zákonné podmínky pro jeho podání za účinnosti zákona č. 265/2001 Sb.
V tomto konkrétním případě bylo trestní stíhání obviněného Ing. M. P. pravomocně skončeno usnesením Městského soudu v Praze dne 11. 10. 2001, sp. zn. 8 To 518/2001, tedy za účinnosti trestního řádu ve znění před citovanou novelou. V poučení připojeném k tomuto rozsudku proto ani obviněný nemohl být poučen ve smyslu §125 odst. 3 tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2002, o možnosti podat dovolání, když tento institut v té době ještě nebyl součástí trestního řádu. I z toho vyplývá jediný možný závěr, že dovoláním lze napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé uvedené v §265a odst. 1, 2 tr. ř. jen v případě, že toto rozhodnutí bylo učiněno soudem druhého stupně za účinnosti novely trestního řádu (zák. č. 265/2001 Sb.), tedy až po 1. lednu 2002.
Jelikož v dané věci došlo ke specifické situaci záležející v tom, že usnesení Městského soudu v Praze bylo doručeno ve stejnopisech obviněnému Ing. M. P. a jeho tehdejšímu obhájci Mgr. D. B. již za účinnosti citované novely trestního řádu (u obou se tak stalo 6. 2. 2002), nabízela se otázka, zda tato skutečnost nemohla mít na úvahy o přípustnosti dovolání dopad. Datum doručení stejnopisu rozhodnutí odvolacího soudu má totiž význam pro počátek běhu lhůty k podání dovolání, neboť podle §265e odst. 1 tr. ř. se dovolání podává u soudu, který rozhodl ve věci v prvním stupni, do dvou měsíců od doručení rozhodnutí, proti kterému dovolání směřuje.
Nejvyšší soud je přesvědčen, že takováto skutečnost je právně elevantní a nemůže mít význam pro posouzení otázky, zda dovolání je přípustné. Všichni obvinění, jejichž trestní věci byly pravomocně skončeny před dnem 1. 1. 2002, by totiž zásadně měli být (i z hlediska možnosti či nemožnosti podat dovolání) v rovném postavení. Pokud by se obecně připustila možnost podání dovolání i proti rozhodnutím soudu druhého stupně učiněným sice před dnem 1. 1. 2002, ovšem doručeným ve stejnopise stranám až po tomto datu, pak by buď mohli být favorizováni ti obvinění, kteří se třeba i dlouhodobě vyhýbali doručení rozhodnutí, nebo naopak znevýhodněni ti obvinění (v případě podání dovolání nejvyšším státním zástupcem v jejich neprospěch), v jejichž trestních věcech rozhodnutí nebylo ve stanovených lhůtách písemně vyhotoveno a doručeno. Takovýto stav by nepochybně nebylo možno považovat z hlediska právní jistoty za únosný. Proto je třeba i za uvedené situace trvat na shora uvedeném závěru, že dovoláním lze napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé pouze tehdy, bylo-li učiněno soudem druhého stupně za účinnosti novely trestního řádu provedené zákonem č. 265/2001 Sb. s účinností od 1. 1. 2002.
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v trestní věci obviněného Ing. M. P. nejsou splněny zákonné podmínky, které by zakládaly přípustnost podaného dovolání ve smyslu ustanovení §265a odst. 1 tr. ř. Proto v neveřejném zasedání /§265r odst. 1 písm. a) tr. ř./ rozhodl, že dovolání obviněného se podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. odmítá, neboť není přípustné.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 6. června 2002
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k
Vypracoval :
JUDr. Jan B l á h a