ECLI:CZ:NS:2002:6.TDO.234.2002.1
sp. zn. 6 Tdo 234/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání dne 12. června 2002 dovolání obviněného J. B., podané proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 2. 2002, sp. zn. 12 To 108/01, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 1 T 66/99, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného J. B. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 4. 2001, sp. zn. 1 T 66/99, byl obviněný J. B. a jeho spoluobvinění V. T., F. T., J. B. a J. S. uznáni jako spolupachatelé vinnými rozsáhlou majetkovou trestnou činností podvodného charakteru, právně posouzenou v případě obviněného J. B. jako dílem dokonaný, dílem formou pokusu nedokonaný trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. Za tento trestný čin a za sbíhající se trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák., jímž byl uznán vinným trestním příkazem Městského soudu v Brně ze dne 28. 5. 1998, sp. zn. 1 T 48/98, byl obviněný J. B. odsouzen podle §250 odst. 4, §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody na pět let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem. Současně byl ohledně obviněného J. B. zrušen výrok o trestu ze shora citovaného trestního příkazu, jakož i všechna další rozhodnutí obsahově na tento výrok navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Kromě toho byl obviněnému J. B. krajským soudem uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu dvou let a dále trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu podnikání – koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej zboží, na dobu pěti roků.
K odvolání obviněných F. T., J. B. a J. B. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 2. 2002, sp. zn. 12 To 108/01, napadený rozsudek soudu prvního stupně kromě jiného ohledně uvedených tří obviněných podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. řádu v celém rozsahu zrušil a za splnění podmínek §259 odst. 3 tr. řádu znovu sám ve věci rozhodl. Převzal sice skutková zjištění soudu prvního stupně, obviněného J. B. však uznal odvolací soud vinným dílem dokonaným, dílem formou pokusu nedokonaným trestným činem podvodu toliko podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. a za tento delikt a za shora vzpomenutý trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí mu uložil souhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců s výkonem ve věznici s dozorem. O trestu zákazu činnosti odvolací soud rozhodl shodně s napadeným rozsudkem soudu prvního stupně.
Změnu v právním posouzení nalézacím soudem správně zjištěného skutkového stavu odůvodnil odvolací soud tím, že v době, kdy ve věci rozhodoval soud prvního stupně, byla hranicí škody velkého rozsahu podle ustanovení §89 odst. 11 tr. zák., platného do 31. 12. 2001, částka 1.000.000,- Kč a tomu odpovídalo u všech obviněných právní posouzení jejich trestné činnosti jako trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. V době rozhodování odvolacího soudu však již byla účinná novela trestního zákona, provedená s účinností od 1. 1. 2002 zákonem č. 265/2001 Sb., která v citovaném ustanovení §89 odst. 11 tr. zák. výrazně posunula hranice škod, přičemž v souladu s ustanovením §16 odst. 1 tr. zák. Vrchní soud v Praze musel trestnost činů jednotlivých odvolatelů, obviněného J. B. nevyjímaje, posuzovat podle pozdějšího zákona, pro všechny pachatele příznivějšího. Překvalifikoval proto jimi spáchanou trestnou činnost na trestný čin podvodu toliko podle ustanovení §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. a mimo jiné uložil obviněnému J. B. této změně výroku o vině odpovídající mírnější souhrnný trest odnětí svobody.
Podle tzv. dodejek a doručenky, založených v trestním spisu, byl rozsudek odvolacího soudu doručen Krajskému státnímu zastupitelství v Hradci Králové dne 25. 2. 2002, obviněnému J. B. až dne 10. 4. 2002 a jeho obhájci, advokátovi JUDr. J. K. dne 22. 2. 2002.
Dne 6. 6. 2002 bylo Nejvyššímu soudu České republiky doručeno dovolání obviněného J. B., směřující proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 2. 2002, sp. zn. 12 To 108/01, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 4. 2001, sp. zn. 1 T 66/99. Dovolání obviněného bylo doručeno Krajskému soudu v Hradci Králové podle prezentačního razítka dne 22. 4. 2002.
V dovolání, podaném prostřednictvím obhájce JUDr. J. K., obviněný J. B. především namítl, že napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze je, pokud jde o skutkový děj, opisem výroku Krajského soudu v Hradci Králové, aniž by odvolací soud jakkoliv objektivizoval skutkový děj a jednání dovolatele. Odsuzující výrok tak spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, kterého se podle právního názoru obviněného dopustil soud prvního i druhého stupně, přičemž oba soudy v případě celé řady dílčích útoků pokračujícího trestného činu podvodu nesprávně posoudily subjektivní stránku uvedené skutkové podstaty. Obviněný J. B. měl tak být podle svého přesvědčení buď v celém rozsahu zproštěn obžaloby, nebo měla být část stíhaných útoků ve výroku o vině pominuta, když nebylo objektivně prokázáno, že by se jich dovolatel dopustil.
Uvedené výhrady pak obviněný J. B. prostřednictvím svého obhájce v písemném odůvodnění podaného dovolání jednotlivě a konkrétně rozvedl a doložil argumentací dovozující, že soudy obou stupňů porušily zásadu „in dubio pro reo“ a přetrvávající pochybnosti o skutkovém stavu při účelově pojatém hodnocení důkazů vyložily v neprospěch dovolatele. Toto pochybení podle názoru obviněného následně vedlo k nesprávnému právnímu posouzení.
Podle názoru obviněného J. B. tudíž napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové spočívají na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 písm. f) tr. řádu. /Nepochybně měl ovšem na mysli §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu/. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací napadené rozhodnutí vrchního soudu podle §265k tr. řádu zrušil a podle §265l tr. řádu přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc znovu projednal a rozhodl ve veřejném zasedání a pokud Nejvyšší soud sám dospěje k závěru, že má podklad k rozhodnutí, nechť sám ve věci po zrušení napadeného rozsudku rozhodne rozsudkem ve smyslu §265m odst. 1 tr. řádu.
Zároveň obviněný J. B. požádal dovolací soud, aby dříve, než sám rozhodne o podaném dovolání, ve smyslu §265o odst. 1 tr. řádu odložil výkon nepodmíněného trestu odnětí svobody, který byl napadeným rozhodnutím odvolacího soudu obviněnému uložen.
Předsedkyně senátu soudu prvního stupně na základě pokynu Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2002, sp. zn. 3 Tdo 136/2002, doručila v souladu s §265h odst. 2 tr. řádu opis dovolání obviněného J. B. Nejvyššímu státnímu zastupitelství s upozorněním, že se státní zástupce může k dovolání písemně vyjádřit a souhlasit s případným projednáním dovolání v neveřejném zasedání ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu.
Ve svém vyjádření ze dne 27. 5. 2002, sp. zn. 1 Nzo 119/2002 zaujala státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství stanovisko, že obsah námitek dovolatele neodpovídá žádnému z použitých dovolacích důvodů uvedených v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněného J. B. podle §265j tr. řádu zamítl. Současně navrhla, aby toto rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu za předpokladu souhlasu dovolatele v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud České republiky při posuzování podaného dovolání především vycházel z toho, že dovolání jako nový mimořádný opravný prostředek v trestním řízení se stalo součástí právního řádu České republiky na základě novely trestního řádu, realizované s účinností od 1. ledna 2002 zákonem č. 265/2001 Sb., přičemž časová působnost trestního řádu vychází kromě jiného ze zásady, že trestní řízení se koná podle zákona platného a účinného v době, kdy toto řízení probíhá. Dovolání v trestním řízení bylo zavedeno s účinností od 1. ledna 2002, z čehož je nutno podle názoru Nejvyššího soudu dovodit, že všechny zákonné podmínky pro jeho podání musí nastat až po tomto datu, to znamená za účinnosti shora citovaného zákona č. 265/2001 Sb.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) tudíž nejprve zjišťoval, zda jsou v posuzované věci splněny podmínky přípustnosti dovolání podle ustanovení §265a tr. řádu. Podle odst. 1 tohoto ustanovení lze napadnout dovoláním pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, pokud soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští, přičemž v ustanovení §265a odst. 2 písm. a) až písm. h) tr. řádu zákonodárce taxativně vymezil, co se rozumí rozhodnutím ve věci samé. Současně Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání obviněného J. B. splňuje veškeré obsahové náležitosti, zakotvené v ustanovení §265f odst. 1 tr. řádu, neboť v dovolání musí být vedle obecných náležitostí podání uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, který výrok, v jakém rozsahu i z jakých důvodů napadá a čeho se dovolatel domáhá.
V uvedených ohledech dovolací soud shledal dovolání obviněného J. B. přípustným, neboť evidentní záměnu dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. f) tr. řádu a §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu nepovažoval z pohledu samotné přípustnosti dovolání za relevantní, a mohl se proto v návaznosti na tento závěr zabývat otázkou, zda byla zachována lhůta a místo k podání dovolání ve smyslu §265e tr. řádu.
Podle citovaného ustanovení se dovolání podává u soudu, který rozhodl ve věci v prvním stupni, do dvou měsíců od doručení rozhodnutí, proti němuž dovolání směřuje, přičemž pokud se rozhodnutí doručuje jak obviněnému, tak i jeho obhájci a zákonnému zástupci, běží lhůta od toho doručení, které bylo provedeno nejpozději (§265e odst. 2 tr. řádu). Podle §60 odst. 2 tr. řádu lhůta stanovená podle týdnů, měsíců nebo let končí uplynutím toho dne, který svým jménem nebo číselným označením odpovídá dni, kdy se stala událost určující počátek lhůty. Podle §265e odst. 3 tr. řádu v návaznosti na §60 odst. 4 písm. a) tr. řádu je přitom lhůta k podání dovolání zachována také tehdy, je-li dovolání podáno ve lhůtě u Nejvyššího soudu nebo u soudu, který rozhodl ve věci ve druhém stupni, anebo je-li podání, jehož obsahem je dovolání, dáno ve lhůtě na poštu a adresováno soudu, u něhož má být podáno nebo který má ve věci rozhodnout.
Ze spisového materiálu v posuzované věci je patrno, že trestní stíhání obviněného J. B. bylo pravomocně skončeno rozhodnutím odvolacího soudu dne 12. 2. 2002, přičemž rozsudek tohoto soudu byl doručen ve stejnopisu obviněnému J. B. prokazatelně až dne 10. 4. 2002, a jeho obhájci JUDr. J. K. dne 22. 2. 2002. Protože písemnost obsahující dovolání byla soudu prvního stupně doručena dne 22. 4. 2002, byla dvouměsíční dovolací lhůta ve smyslu §265c odst. 1, odst. 2, odst. 3 tr. řádu zachována.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou, zda dovolání obviněného z jím namítaného dovolacího důvodu vymezeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. f), resp. písm. g) tr. řádu je opodstatněné. Důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je relevantní v případě, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, důvodem dovolání tudíž zde nemůže být nesprávné skutkové zjištění, resp. vady ve skutkovém zjištění může dovolatel úspěšně namítat jen tehdy, jsou-li důsledkem nesprávného hmotně právního posouzení skutku.
Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení ve vztahu k tvrzenému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu přezkoumávat a hodnotit postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů, je povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posoudit hmotně právní posouzení skutku. Přezkoumávané rozhodnutí bude spočívat na nesprávném právním posouzení skutku zejména tehdy, pokud bude v rozporu právní posouzení uvedené ve výroku rozhodnutí, se skutkem, jak je ve výroku rozhodnutí popsán.
Existenci těchto vad předpokládaných ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu spatřuje dovolatel, obviněný J. B., v nedostatečně provedeném dokazování, resp. v nesprávném hodnocení provedených důkazů a ve vadně zjištěném skutkovém stavu, jehož důsledkem bylo podle jeho názoru nesprávné hmotně právní posouzení skutku.
K námitkám uplatněným dovolatelem je však nutno uvést, jak již shora naznačeno, že z vymezení důvodu dovolání v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu výslovně vyplývá, že důvodem dovolání nemůže být nesprávné skutkové zjištění. A samotnému popisu skutku, uvedenému ve výroku rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 2. 2002, sp. zn. 12 To 108/01, použitá právní kvalifikace odpovídá a koresponduje rovněž platné a účinné hmotně právní zákonné úpravě, pro obviněného J. B. ve smyslu §16 odst. 1 tr. zák. nejpříznivější.
Nejvyšší soud tudíž shledal, že dovolání, byť bylo formálně opřeno o dovolací důvod uvedený v zákoně, bylo obviněným J. B. fakticky podáno z jiných důvodů než těch, které jsou výslovně zakotveny v ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání obviněného J. B. podle ustanovení §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl, aniž byl oprávněn postupovat podle ustanovení §265i odst. 3, odst. 4 tr. řádu. Své rozhodnutí přitom Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Za uvedeného procesního stavu shledal dovolací soud rozhodování o žádosti obviněného J. B. o odklad nástupu uloženého nepodmíněného trestu odnětí svobody bezpředmětným, nehledě k tomu, že odpovídající řízení probíhá již před soudem prvního stupně.
Poučení: Proti tomuto usnesení o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 12. června 2002
Předseda senátu:
JUDr. Zdeněk S o v á k