ECLI:CZ:NS:2002:6.TDO.246.2002.1
sp. zn. 6 Tdo 246/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 4. července 2002 dovolání, které podal obviněný V. K., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 1. 2002, sp. zn. 2 To 156/01, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 63 T 13/01, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V. K. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 23. 8. 2001, sp. zn. 63 T 13/01, byl obviněný V. K. uznán vinným:
1. trestným činem loupeže podle §234 odst. 1, 3 tr. zák., který spáchal jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák.,
2. trestným činem nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 1 tr. zák.,
3. trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. b) tr. zák.
Za to byl obviněný odsouzen podle §234 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. a §42 odst. 1, 2 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvanácti let a šesti měsíců, přičemž podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. byl pro jeho výkon zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §73 odst. 1 tr. zák. byla zabrána pistole stříbrné barvy zn. CZ, vz. 75B, ráže 9 mm Luger s odstraněným výrobním číslem a zásobník. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit K. b., a. s., se sídlem v P. 1, N. P. 33/969, škodu ve výši 1 000,- Kč a K. p., a. s., se sídlem P. 1, T. 5, škodu ve výši 405 600,- Kč.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný V. K. odvolání.
Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 1. 2002, sp. zn. 2 To 156/01, byl k odvolání obviněného podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. zrušen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. 8. 2001, sp. zn. 63 T 13/01. Dále podle §259 odst. 3 tr. ř. učinil odvolací soud vlastní rozhodnutí a obviněného V. K. uznal vinným:
1. trestným činem loupeže podle §234 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., který spáchal jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák., protože dne 23. 10. 2000 v době mezi 10.45 až 10.55 hod. společně s dosud nezjištěnými spolupachateli pod pohrůžkou použití střelné zbraně donutili v pobočce K. b., a. s., v P. 4, M. 4, pokladní H. U. vydat finanční hotovost ve výši 1 015 000,- Kč, a tohoto jednání se dopustil přesto, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 29. 6. 1994, sp. zn. 5 T 41/94, byl odsouzen pro trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, který vykonal 19. 12. 1997,
2. trestným činem nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 1 tr. zák., protože v přesně nezjištěné době nejméně od poloviny února 2001 si bez povolení opatřil a až do 12. 4. 2001 v bytě v P. 9, k. S. 992, přechovával pistoli stříbrné barvy zn. CZ, vz. 75B, ráže 9 mm Luger s odstraněným výrobním číslem se zásobníkem a náboji,
3. trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. b) tr. zák., protože přesto, že na základě výše zmíněného pravomocného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 29. 6. 1994, sp. zn. 5 T 41/94, byl 19. 12. 1997 vyhoštěn z České republiky, si na území Ukrajinské republiky opatřil cestovní pas znějící na jméno V. Y. a nejpozději počátkem roku 1999 se vrátil zpět do České republiky, kde se zdržoval až do svého zadržení 12. 4. 2001.
Za to byl obviněný odsouzen podle §234 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. a §42 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jedenácti let, přičemž podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. byl pro jeho výkon zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §73 odst. 1 písm. c) tr. zák. byla zabrána pistole stříbrné barvy zn. CZ, vz. 75B, ráže 9 mm Luger s odstraněným výrobním číslem a zásobník. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit škodu K. b., a. s., se sídlem v P. 1, N. P. 33/969, ve výši 1 000,- Kč a K. p., a. s., se sídlem v P. 1, T. 5, ve výši 405 600,- Kč.
Proti rozsudkům Městského soudu v Praze ze dne 23. 8. 2001, sp. zn. 63 T 13/01 a Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 1. 2002, sp. zn. 2 To 156/01, podal obviněný V. K. prostřednictvím svého obhájce dovolání s poukazem na důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. c), g) tr. ř. Dovolání směřuje pouze proti výroku o vině z trestného činu loupeže podle §234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., který spáchal jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák. a proti výroku o trestu. Obviněný namítá, že rozhodnutími soudů obou stupňů byl porušen zákon, neboť při úkonu odběru jeho krve neměl obhájce, ač jej míti měl a dále, že rozhodnutí spočívají na nesprávném hmotně právním posouzení.
Obviněný spatřuje pochybení podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. ve skutečnosti, že odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně prohlásil za použitelný důkaz, který vychází z výsledku odběru jeho krve, přičemž na vyhodnocení tohoto důkazu postavil svou argumentaci ohledně spojení nepřímých důkazů vedoucích k závěru o jeho vině. Obviněný zdůrazňuje, že tento odběr byl proveden před sdělením obvinění, což považuje za nezákonné, neboť nešlo o neodkladný nebo neopakovatelný úkon podle §160 odst. 3, 4 tr. ř. Konstatuje, že orgánům činným v trestním řízení nic nebránilo zahájit trestní stíhání a teprve poté provádět vyšetřovací úkony při dodržení všech procesních práv obviněného. Ustanovení §114 tr. ř., na základě kterého proběhl odběr krve, se týká osob, které se důsledkem určité situace dostaly do působnosti trestního řádu, který vymezuje jejich práva a povinnosti. Před každým takovým úkonem by tedy měly být poučeny o svých právech a povinnostech, což ve výše zmíněném případu splněno nebylo. Úkon odběru krve, konaný před sdělením obviněným, byl vyjmut z rámce trestního řízení, čímž bylo porušeno právo na obhajobu, neboť obviněný měl právo mít u tohoto úkonu obhájce, což splněno nebylo.
Podle obviněného spočívá pochybení podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v tom, že skutkový stav vymezený v napadených rozsudcích a zjištěný v předcházejícím řízení neobjasňuje některé potřebné skutkové otázky pro použitou právní kvalifikaci. Zdůrazňuje, že na základě provedeného dokazování nebylo zcela jednoznačně prokázáno, že by se dopustil jednání uvedeného v obžalobě. V této souvislosti namítá důkazní použitelnost výpovědi svědkyně, která vypovídala pod utajeným jménem „N. I.“ i nesprávné hodnocení tohoto důkazu soudy obou stupňů, a to z důvodů v mimořádném opravném prostředku podrobně popsaných. Obviněný rovněž zpochybňuje důkazní použitelnost rekognice věci – zbraně. Namítá, že rekognice byla provedena v rozporu se zásadami provádění tohoto důkazu. Upozorňuje na tvrzení svědkyně R. při rekognici a na její kresbu zbraně zhotovenou v přípravném řízení, která neodpovídá zbrani nalezené u jeho osoby.
Závěrem dovolání obviněný V. K. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil výše uvedené rozsudky soudů obou stupňů ve výroku o vině ohledně trestného činu loupeže podle §234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., spáchaného zvlášť nebezpečným recidivistou podle §41 odst. 1 tr. zák. a ve výroku o trestu, a Městskému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Obviněný současně požádal, aby bylo rozhodnuto o odložení nebo přerušení nařízeného výkonu trestu odnětí svobody u jeho osoby.
Obviněný dodatečně písemně sdělil, že ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasí s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
Předseda senátu soudu prvého stupně doručil v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. opis dovolání obviněného státnímu zástupci Nejvyššího státního zastupitelství s upozorněním, že se může k dovolání písemně vyjádřit a souhlasit s projednáním dovolání v neveřejném zasedání ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Nejvyšší soud však ke dni svého rozhodnutí písemné vyjádření neobdržel.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zjišťoval, zda v předmětné trestní věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, kterým soud rozhodl ve druhém stupni a rozsudkem obviněného uznal vinným a uložil mu trest. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. osobou oprávněnou podat prostřednictvím obhájce dovolání, přičemž tento mimořádný opravný prostředek byl podán ve lhůtě a u příslušného soudu, jak je uvedeno v §265e odst. 1, 2 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v konstatovaném ustanovení zákona, jejichž existence je současně podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. je dán v případech, kdy obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl. Jde tedy o posouzení, zda došlo k porušení ustanovení §36 tr. ř. o nutné obhajobě, což obviněný namítá, a proto zmíněný dovolací důvod je dán.
Obviněný V. K. musel mít obhájce již v přípravném řízení podle §36 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. ř., jelikož se nacházel ve vazbě a konalo se proti němu řízení o trestném činu, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje pět let. Počátkem přípravného řízení a tedy i trestního stíhání je sdělení obvinění podle §160 odst. 1 tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2001. Z trestního spisu vyplývá, že obviněnému bylo vyšetřovatelem sděleno obvinění dne 13. 4. 2001 a byl poučen, že musí mít podle §36 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. ř. obhájce, přičemž mu byl téhož dne ustanoven. Ještě předtím byl obviněný dne 12. 4. 2001 zadržen a týž den byl u jeho osoby proveden odběr krve. V této souvislosti je nutno zdůraznit, že trestní řád nestanoví, aby osoba zadržená a podezřelá ze spáchání trestného činu (§76 odst. 1 tr. ř.), kterou V. K. od doby zadržení do sdělení obvinění byl, musela mít obhájce. Proto lze uzavřít, že obviněný V. K. měl obhájce v době, kdy to zákon stanovil, a v tomto směru nelze jeho námitky v dovolání akceptovat.
Nejvyšší soud proto dospěl k dílčímu závěru, že dovolání obviněného v části podané na základě důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. je zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Dále Nejvyšší soud musel posoudit otázku, zda obviněným uplatněný další dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v §265b odst. 1 tr. ř.
Z vymezení důvodů dovolání v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. vyplývá, že důvodem dovolání nemůže být nesprávné skutkové zjištění, byť to zákon explicitně nestanoví, a to vzhledem k tomu, že právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozhodnutí a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Tento názor lze jednoznačně dovodit právně s ohledem na jednotlivé důvody dovolání vymezené v citovaném zákonném ustanovení, zejména pak s ohledem na důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v rámci kterého obviněný namítá konkrétní pochybení soudy obou stupňů ve věci. Podle tohoto ustanovení důvod dovolání je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z takto vymezeného důvodu dovolání vyplývá, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení důkazů provedených v předcházejícím řízení. Takový závěr vyplývá i z toho, že dovolání je specifický mimořádný opravný prostředek, který je určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., takže Nejvyšší soud v řízení o dovolání není a ani nemůže být další (v pořadí již třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři. V takovém případě by se totiž dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem jak zákonem určeným, tak nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci (§2 odst. 5 tr. ř.), popř. do pozice soudu druhého stupně, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (např. §259 odst. 3 tr. ř.). Proto samotná skutková zjištění, přestože mohou mít vliv na právní posouzení skutku nebo jiné hmotně právní posouzení, Nejvyšší soud nemůže v dovolacím řízení přezkoumávat. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
S ohledem na shora konstatované skutečnosti dospěl Nejvyšší soud k druhému dílčímu závěru, že dovolání obviněného bylo podáno z jiných důvodů, než vymezuje ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. a proto v této části by náleželo jeho odmítnutí podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. V posuzovaném mimořádném opravném prostředku byl sice citován zákonný důvod k jeho podání podle §265b odst. 1 tr. ř., avšak konkrétní argumenty obsažené v dovolání vycházejí z důvodů jiných, které v zákoně nejsou stanoveny. Jak již bylo uvedeno, je podle obsahu uplatněných námitek, dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněným výlučně spatřován v nedostatečně zjištěném skutkovém stavu výroku o vině pod bodem 1. napadeného rozsudku, včetně předcházejícího provádění a hodnocení důkazů. Teprve důsledkem tohoto postupu mělo být následně vadné i hmotně právní posouzení věci. V této souvislosti nutno připomenout, že obviněný v dovolání nespecifikoval v jakém ustanovení mělo být v dané věci hmotné právo chybně aplikováno. Zde je třeba zdůraznit, že obsah konkrétně uplatněných námitek, tvrzení i právních názorů, o něž je v dovolání opírána existence určitého dovolacího důvodu musí skutečně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř., a nestačí jen formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Vzhledem ke všem uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného V. K. odmítl jako zjevně neopodstatněné, neboť z obou výše shledaných nestejných zákonných důvodů, týkajících se odmítnutí dovolání, je pro rozhodnutí ve věci podstatnější. Nejvyšší soud proto nemohl z podnětu podaného dovolání přezkoumat napadený výrok a řízení jemu předcházející podle §265i odst. 3 tr. ř., přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud nerozhodoval o návrhu obviněného na odklad výkonu rozhodnutí, který učinil v závěru svého dovolání. Podle §265h odst. 3 tr. ř. je osobou oprávněnou k podání takového návrhu pouze předseda senátu soudu prvního stupně, nikoliv dovolatel. Nebylo proto třeba rozhodnout o tomto návrhu samostatným výrokem.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 4. července 2002
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k