ECLI:CZ:NS:2002:6.TDO.300.2002.1
sp. zn. 6 Tdo 300/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání dne 17. července 2002 dovolání obviněného ppor. M. M., podané proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 25. 1. 2002, sp. zn. 9 To 482/2002, v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 2 T 17/2001, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného ppor. M. M.
o d m í t á .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Praha - východ ze dne 3. 9. 2001, sp. zn. 2 T 17/2001, byl obviněný ppor. M. M. uznán vinným, že jako příslušník Policie ČR, služebně zařazený jako policejní inspektor Dopravního inspektorátu Okresního ředitelství P. – v., při výkonu služby – dohledu nad bezpečností a plynulostí silničního provozu,
a) dne 6. 4. 2000 kolem 8.30, resp. 9.30 hod. v obci D., okr. P. – v., uložil řidiči osobního automobilu Citroen Berlingo SPZ AHY 16-76, F. F., za překročení maximální povolené rychlosti blokovou pokutu ve výši 500,- Kč, přičemž nevypsal a jmenovanému nepředal pokutové bloky a předmětnou částku převzal a ponechal si pro vlastní potřebu,
b) dne 9. 5. 2000 kolem 8.40 hod. v obci L., okr. P. – v., v souvislosti s vyřizováním přestupku – překročení maximální povolené rychlosti řidičem dodávkového automobilu Škoda 1203 SPZ AHR 89-12, Z. H., od jmenovaného převzal částku ve výši 500,- Kč, na kterou nevyhotovil a nevydal přestupci pokutové bloky a peníze použil pro vlastní potřebu,
c) dne 30. 8. 2000 kolem 11.30 hod. na silnici I/3 v katastru obce S., okr. P. – v., poblíž benzínového čerpadla OMV, v souvislosti s vyřizováním přestupku – překročení maximální povolené rychlosti řidičem osobního automobilu Škoda Felicia SPZ AED 66-32, P. A., místo uložení finanční pokuty požadoval na jmenovaném přivezení a darování reklamních předmětů a cukrářských výrobků zaměstnavatelské společnosti přestupce, což jmenovaný odmítl.
Takto zjištěné jednání soud prvního stupně právně kvalifikoval jako trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zák. (bod a/, b/, c/ výroku o vině napadeného rozsudku) a trestný čin přijímání úplatku podle §160 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. (bod a/, b/ výroku) a podle §160 odst. 1, odst. 2, odst. 3 písm. b) tr. zák. (bod c/ výroku) a obviněného odsoudil podle §160 odst. 3, §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 písm. a), §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu tří let a šesti měsíců. Současně byl obviněnému podle §49 odst. 1 tr. zák. uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu všech povolání u orgánů ČR se zařazením na místo veřejného činitele v trvání šesti let a dále byl obviněný podle §53 odst. 1 tr. zák. odsouzen k peněžitému trestu ve výši 20.000,- Kč s tím, že pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl podle §54 odst. 3 tr. zák. stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání pěti měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. řádu byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozené ČR, zastoupené Ministerstvem vnitra se sídlem P. 7, N. Š. 3, škodu ve výši 1.000,- Kč.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, na základě něhož Krajský soud v Praze usnesením ze dne 25. 1. 2002, sp. zn. 9 To 482/2002, podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. řádu napadený rozsudek okresního soudu částečně zrušil, a to pouze ve výroku o náhradě škody; jinak zůstal napadený rozsudek nedotčen.
Odvolací soud odůvodnil zrušení výroku o náhradě škody tím, že obviněný převzal předmětné peněžní částky jako úplatek, čímž se sice neoprávněně obohatil, ale nezpůsobil tím státu jako svému zaměstnavateli majetkovou škodu, neboť státu tyto úplatky nenáležely. Trestnou činností obviněného tak státu žádná majetková škoda nevznikla, a proto nemělo být o náhradě škody nalézacím soudem vůbec rozhodováno.
Krajský soud převzal skutková zjištění nalézacího soudu a ztotožnil se s jeho úvahami ohledně právní kvalifikace trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zák., avšak ohledně trestného činu přijímání úplatku odvolací soud v odůvodnění rozhodnutí konstatoval, že skutek pod bodem c/ výroku o vině rozsudku okresního soudu byl ze strany nalézacího soudu vadně právně posouzen, když jednání obviněného bylo kvalifikováno jako přijímání úplatku podle §160 odst. 1, odst. 2, odst. 3 tr. zák., avšak v daném případě se jednalo o požadování úplatku ve smyslu §160 odst. 2, odst. 3 písm. b) tr. zák., nikoliv o přijetí úplatku podle §160 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák.
Podle tzv. dodejek a doručenky, založených v trestním spisu, bylo usnesení odvolacího soudu doručeno dne 27. 3. 2002 Okresnímu státnímu zastupitelství Praha-východ, dne 29. 3. 2002 obhájci obviněného, JUDr. I. S., a dne 4. 4. 2002 obviněnému ppor. M. M.
Dne 26. 6. 2002 bylo Nejvyššímu soudu České republiky doručeno dovolání obviněného ppor. M. M., podané prostřednictvím obhájce JUDr. I. S., směřující proti shora citovanému usnesení Krajského soudu v Praze ve spojení s výše uvedeným rozsudkem Okresního soudu Praha – východ.
Podaným dovoláním obviněný ppor. M. M. napadl shora citovaná rozhodnutí nalézacího i odvolacího soudu ve výrocích o vině i trestu, přičemž dovolání opřel o důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a písm. h) tr. řádu. Dovolatel především namítl, že se nedopustil posuzovaného jednání, přičemž své výhrady podrobně rozvedl v písemném odůvodnění dovolání. Podle názoru obviněného soud prvního stupně vycházel z výpovědí svědků, kteří dostatečně neidentifikovali obviněného jako pachatele trestných činů, přičemž tyto výpovědi jsou značně nevěrohodné. Nalézací soud se rovněž nevypořádal se všemi svědeckými výpověďmi, které naopak mohly svědčit ve prospěch obviněného. Obviněný uplatnil rovněž výhrady k uloženému trestu, když vyslovil nesouhlas zejména s uložením peněžitého trestu ve výši 20.000,- Kč vedle podmíněného trestu odnětí svobody. Dovolatel poukázal na své osobní a majetkové poměry a má za to, že nalézací ani odvolací soud se s touto otázkou při výměře peněžitého trestu nikterak ve svém rozhodnutí nevypořádaly, čímž porušily podmínky zakotvené v ustanovení §54 odst. 1 tr. zák.
V petitu svého dovolání obviněný navrhl, aby dovolací soud napadená rozhodnutí soudů obou stupňů v celém rozsahu zrušil a věc přikázal podle §265l odst. 1 tr. řádu soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření ze dne 10. 7. 2002, sp. zn. 1 Nzo 343/2002, navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b), e) tr. řádu odmítl. Současně vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud takto rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§265c tr. řádu) při posuzovaní podaného dovolání nejprve zjišťoval, zda jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle ust. §265a tr. řádu. Podle odst. 1 tohoto ustanovení lze napadnout dovoláním pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, pokud soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští, přičemž v §265a odst. 2 písm. a) až písm. h) tr. řádu jsou taxativně vypočtena rozhodnutí, která je možno považovat za rozhodnutí ve věci samé. Napadat je možno jen výroky těchto rozhodnutí, neboť podle §265a odst. 4 tr. řádu je dovolání jen proti důvodům rozhodnutí zákonem výslovně vyloučeno.
Nejvyšší soud současně zkoumal, zda dovolání obviněného splňuje veškeré obsahové náležitosti zakotvené v ustanovení §265f odst. 1 tr. řádu, podle něhož musí být v dovolání vedle obecných náležitostí podání uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, který výrok, v jakém rozsahu i z jakých důvodů napadá a čeho se dovolatel domáhá, včetně konkrétního návrhu na rozhodnutí dovolacího soudu s odkazem na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) nebo §265b odst. 2, o které se dovolání opírá.
Nejvyšší soud shledal, že předmětné dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. řádu, neboť napadá rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest. Nejvyšší soud rovněž konstatoval, že předmětné dovolání splňuje veškeré obsahové náležitosti ve smyslu §265f odst. 1 tr. řádu, a proto se mohl v návaznosti na tento závěr zabývat otázkou, zda byla zachována též lhůta a místo k podání dovolání ve smyslu §265e tr. řádu.
Podle tohoto ustanovení se dovolání podává u soudu, který rozhodl ve věci v prvním stupni, do dvou měsíců od doručení rozhodnutí, proti němuž dovolání směřuje, přičemž pokud se rozhodnutí doručuje jak obviněnému, tak i jeho obhájci a zákonnému zástupci, běží lhůta od toho doručení, které bylo provedeno nejpozději (§265e odst. 2 tr. řádu).
Ze spisového materiálu v posuzované věci vyplývá, že trestní stíhání obviněného ppor. M. M. bylo pravomocně skončeno rozhodnutím odvolacího soudu dne 25. 1. 2002, přičemž rozsudek tohoto soudu byl v opisu doručen obviněnému dne 4. 4. 2002 a obhájci obviněného dne 29. 3. 2002. Dovolání podal obviněný prostřednictvím svého obhájce u Okresního soudu Praha – východ dne 20. 5. 2002. Z uvedeného je patrno, že dvouměsíční dovolací lhůta byla ve smyslu §265e odst. 1 a odst. 2 tr. řádu zachována.
Nejvyšší soud dále zkoumal, zda uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, neboť existence dovolacího důvodu je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Podle §265b odst. 1 tr. řádu lze totiž dovolání podat, jen je-li tu některý z následujících důvodů uvedených pod písm. a) až l), pokud není dán důvod dovolání podle §265b odst. 2 tr. řádu, přičemž podle §265f odst. 1 tr. řádu je třeba v dovolání mimo jiné vymezit i důvod dovolání s odkazem na §265b odst. 1 písm. a) až l), případně odst. 2 tr. řádu.
Obviněný své dovolání opřel o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. řádu. Z vymezení důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu vyplývá, že jej lze aplikovat, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení však nemůže být nesprávné skutkové zjištění nalézacího či odvolacího soudu, jelikož právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku, která jsou pak blíže rozvedena a objasněna v jeho odůvodnění.
Nejvyšší soud však není oprávněn přezkoumávat a hodnotit postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů, musí vycházet z jejich skutkového zjištění a v návaznosti na tento skutkový stav pak hodnotí hmotně právní posouzení skutku, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit, a to ani na základě případného doplňování dokazování či v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Tento závěr vyplývá rovněž z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. řádu, není další instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. řádu, popřípadě do pozice soudu druhého stupně, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem.
V této souvislosti je nutno zdůraznit, že z hlediska nápravy skutkových vad obsahuje trestní řád další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. řádu) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. řádu).
S ohledem na shora konstatované skutečnosti bude přezkoumávané rozhodnutí spočívat na nesprávném právním posouzení skutku zejména tehdy, pokud je v rozporu právní posouzení skutku uvedené ve výroku rozhodnutí se skutkem, jak je ve výroku rozhodnutí popsán.
Z obsahu podání obviněného vyplývá, že ačkoliv uvádí jako důvod dovolání §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, v tomto směru není žádné pochybení soudům v napadených rozhodnutích vytýkáno a celé dovolání, jak je patrno i z jeho shora uvedené citace odůvodnění, se týká pouze údajných nesprávných skutkových zjištění. V daném případě tedy obviněný pouze formálně uplatnil důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, kdy dovolací důvod je podle námitek dovolatele spatřován ve skutkových vadách, jejichž důsledkem mělo být následné vadné právní posouzení věci, avšak tyto námitky obviněného neodpovídají důvodu předpokládanému v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
Podle názoru Nejvyššího soudu v souladu s §265f odst. 1 a zejména podle dikce ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. řádu odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být v dovolání rovněž tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, specifikovaném napadeným rozhodnutím.
Nejvyšší soud navíc v této souvislosti konstatoval, že skutkový stav zjištěný soudem prvého i druhého stupně a vymezený ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozhodnutí objasňuje všechny potřebné skutkové otázky pro použitou právní kvalifikaci skutku jako trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zák. a trestného činu přijímání úplatku podle §160 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. (bod a/, b/ výroku) a podle §160 odst. 2, odst. 3 písm. b) tr. zák. (bod c/ výroku) a právní kvalifikace je také ohledně všech znaků skutkové podstaty správná, a tudíž dospěl k závěru, že popis skutku, uvedený ve výroku rozsudku Okresního soudu Praha – východ ze dne 3. 9. 2001, sp. zn. 2 T 17/2001, s nímž se Krajský soud v Praze ve svém usnesení ze dne 25. 1. 2002, sp. zn. 9 To 482/2002, vyjma výroku o náhradě škody ztotožnil, odpovídá použité právní kvalifikaci.
Nejvyšší soud se dále zabýval otázkou, zda dovolání obviněného lze opřít o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu. Dovolací důvod obsažený v citovaném ustanovení lze uplatnit, pokud byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se přitom rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z druhů trestů uvedených v §27 tr. zák. bez splnění podmínek, které zákon předpokládá, tedy pokud by soud uložil obviněnému za určitý trestný čin takový druh trestu, který v daném případě podle zákona uložit nelze. Dovolací důvod spočívající v uložení trestu mimo zákonem stanovenou trestní sazbu se týká jen těch odstupňovaných druhů trestu, které mají takovou sazbu vymezenou trestním zákonem.
Nejde-li o nepřípustný druh trestu ani o překročení příslušné trestní sazby, pouhá nepřiměřenost trestu nemůže být v tomto případě důvodem dovolání.
Nejvyšší soud České republiky tudíž posoudil dovolání obviněného a shledal, že nalézací i odvolací soud uložily obviněnému druh trestu při splnění podmínek ustanovení §27 tr. zák., přičemž výměra trestu byla obviněnému stanovena v zákonné trestní sazbě na trestné činy, za něž byl obviněný napadeným rozhodnutím odsouzen. Samotnou skutečností, že nalézací i odvolací soud podle přesvědčení obviněného nepřihlédly při výměře peněžitého trestu k osobním a majetkovým poměrům obviněného ve smyslu §54 odst. 1 tr. zák., nelze podmiňovat s ohledem na shora rozvedené důvody aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, neboť případná nepřiměřenost trestu, ať už z objektivních nebo subjektivních důvodů, není podmínkou přezkumu výroku o trestu ze strany dovolacího soudu.
Nejvyšší soud je i v tomto případě povinen vycházet ze zjištění soudu prvého, popřípadě druhého stupně a v návaznosti na tato zjištění následně hodnotit přípustnost uloženého druhu trestu nebo uložení trestu v mezích příslušné trestní sazby. V otázce případné přiměřenosti, respektive nepřiměřenosti trestu je nutno odkázat na další mimořádné prostředky určené zákonem k případné nápravě vadného postupu řízení či rozhodnutí.
S ohledem na skutečnosti shora rozvedené dospěl Nejvyšší soud k závěru, že ani námitky obviněného k výroku o trestu, uplatněné v dovolání, neodpovídají důvodu předpokládanému v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, a proto musel konstatovat, že dovolání bylo podáno z jiných důvodů než jsou uvedeny v §265b odst. 1 tr. řádu.
Nejvyšší soud v předmětné věci postupoval podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu a v neveřejném zasedání konaném ve smyslu §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu dovolání obviněného ppor. M. M. odmítl, neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b tr. řádu, aniž byl oprávněn postupovat podle ustanovení §265i odst. 3, odst. 4 trestního řádu.
Poučení: Proti tomuto usnesení o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 17. července 2002
Předseda senátu:
JUDr. Zdeněk S o v á k