ECLI:CZ:NS:2002:6.TDO.301.2002.1
sp. zn. 6 Tdo 301/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 10. července 2002 dovolání podané obviněným K. S., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 8. ledna 2002, sp. zn. 10 To 504/2001, jako soudu odvolacího ve věci vedené u Okresního soudu v Benešově u Prahy pod sp. zn. 1 T 281/2001, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný K. S. byl rozsudkem Okresního soudu v Benešově u Prahy ze dne 25. 10. 2001, sp. z. 1 T 281/2001, uznán vinným, že dne 1. 5. 2001 kolem 1.20 hodin řídil osobní automobil tov. zn. Peugeot 206 2,0 D po silnici II. tř. č. X ve směru od D. na B. a po příjezdu cca 300 metrů za obec D. u plochodrážního závodiště v důsledku nepřizpůsobení rychlosti jízdy situaci v silničním provozu a nesledování zcela situace v silničním provozu srazil chodkyně K. B. a Z. B., které šly po pravé straně vozovky ve směru na B., když chodkyně zachytil pravou přední částí svého automobilu a způsobil jim zranění, kterým obě na místě podlehly.
Takto zjištěné jednání soud prvního stupně právně kvalifikoval jako trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák. a obviněnému uložil nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, pro jehož výkon jej zařadil podle §39a odst. 2 písm. a) tr. zák. do věznice s dohledem, a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání sedmi roků. Podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému za povinnost zaplatit poškozené Ing. H. B. škodu ve výši 14.042,- Kč a Ing. M.B. škodu ve výši 2.812,- Kč, když současně obě tyto poškozené podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázal se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Odvolání obviněného a odvolání obou jmenovaných poškozených proti tomuto rozsudku Krajský soud v Praze ve veřejném zasedání konaném dne 8. 1. 2002, sp. zn. 10 To 504/2001 (na první straně originálu usnesení i jeho opisů je nepřesně uvedena sp. zn. 10 To 505/2001), usnesením podle §256 tr. ř. zamítl. Opis tohoto usnesení byl doručen obviněnému Karlu Starostovi dne 28. 2. 2002, jeho tehdejší obhájkyni Mgr. I. P. dne 26. 2. 2002 a Okresnímu státnímu zastupitelství v Benešově dne 27. 2. 2002.
Proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 8. 1. 2002, sp. zn. 10 To 504/2001 podal obviněný K. S. prostřednictvím obhájce JUDr. Ing. P. P. dne 25. 4. 2002 dovolání, které adresoval Okresnímu soudu v Benešově. Jako dovolací důvod uplatnil ten, který je uveden v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť soudy obou stupňů braly za příčinu dopravní nehody výchozí rychlost, v jejímž důsledku nemohl včas zastavit, z čehož dovodily právní kvalifikaci jako „porušení důležité povinnosti“. Při posuzování jeho pozdní reakce na chodce jdoucí po nesprávné straně silnice nebyl soudy dostatečně zhodnocen vliv protijedoucího vozidla a nebyly vyčerpány všechny možnosti upřesnění nehodového děje.
V podrobnostech dovolatel poukázal na některé pasáže odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (konkrétně na str. 3 odůvodnění usnesení Krajského soudu v Praze a na str. 6 odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Benešově) a vyslovil přesvědčení, že byl zkrácen na svých obhajovacích právech, když byl odmítnut jeho návrh na provedení nového vyšetřovacího pokusu. Vytkl oběma soudům, že se nezabývaly ani tím, že přibraný znalec odmítl účast na vyšetřovacím pokusu, ačkoliv jeho provedení mělo upřesnit nebo doplnit podklady pro vypracování znaleckého posudku. Tím spíš je přesvědčen, že „v dané věci nebylo využito všech dostupných prostředků ke zjištění materielní pravdy“. Takový postup soudu prvního stupně vyústil v nepodloženém stanovení právní kvalifikace i podle druhého odstavce §224 tr. zák. V závěru podaného dovolání proto navrhl, aby Nejvyšší soud obě napadená rozhodnutí zrušil a věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
Předsedkyně senátu soudu prvního stupně dospěla k závěru, že dovolání obviněného podané jeho obhájcem nesplňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř, neboť neobsahuje konkrétní návrh na rozhodnutí dovolacího soudu s odkazem na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l), o které se dovolání opírá. Přípisem ze dne 27. 5. 2002 proto vyzvala obhájce obviněného, aby ve lhůtě dvou týdnů doplnil dovolání tak, aby splňovalo zákonem stanovené náležitosti, včetně konkrétného petitu, a upozornila jej, že jinak dovolání bude odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. d) tr. ř.
Obhájce obviněného JUDr. Ing. P. P. uvedenou písemnost obdržel 3. 6. 2002 a již dne 11. 6. 2002 upřesněné dovolání zaslal Okresnímu soudu v Benešově. S ohledem na to, že rozsudek Okresního soudu v Benešově ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, které vychází z nesprávného hmotně právního posouzení /§265b odst. 1 písm. g) tr. ř./, navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. obě zmíněná rozhodnutí zrušil a věc podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal k novému projednání.
Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství v Brně v písemném vyjádření ze dne 11. 6. 2002 uvedla, že důvody uplatněné obviněným v dovolání jsou identické s důvody, které byly obviněným uplatněny jako součást jeho obhajoby v rámci přípravného řízení trestního, v rámci řízení před soudem prvého stupně i v podaném odvolání, přičemž s těmito argumenty se jak nalézací, tak odvolací soud bezezbytku vypořádaly. V tomto směru poukázala především na znalecký posudek z oboru silniční dopravy, ze kterého vyplynulo, že obviněný zásadním způsobem porušil pravidla silničního provozu tím, že jel svým vozem rychlostí neumožňující mu zastavit na vzdálenost, na jakou měl při zapnutých potkávacích světlech dohled. Znalcem stanovená rychlost jízdy 87-108 km/hod., která odpovídá vyjádření obviněného na místě nehody, ho objektivně zbavila možnosti včasné reakce na překážku ve vozovce, kterou pro něho chodci představovali. Soudy obou stupňů se vypořádaly i s obhajobou obviněného týkající se jeho oslnění a druhoinstanční soud podrobně rozvedl i spoluzavinění poškozených na střetu s vozidlem obviněného. Argumentace uváděná obviněným v podaném dovolání byla velmi podrobně rozebrána již ze strany obou soudů, když hodnocení skutkových okolností případu a navazující právní kvalifikace je zcela v souladu se zásadami formální logiky. V závěru vyjádření státní zástupkyně uvedla, že obsah námitek dovolatele neodpovídá žádnému z použitých dovolacích důvodů dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Proto navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle ustanovení §265i odst. 1 písm. b), e) tr. ř. odmítl, a aby takové rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. ve veřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a oprávněnou osobou. Shledal přitom, že dovolání přípustné je /§265a odst. 1 , 2 písm. h) tr. ř/, že bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 3 tr. ř.), a že bylo podáno oprávněnou osobou /§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř./.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Z vymezení důvodů dovolání v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. vyplývá, že důvodem dovolání nemůže být nesprávné skutkové zjištění, byť to zákon výslovně nestanoví, a to vzhledem k tomu, že právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozhodnutí a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Tento názor lze jednoznačně dovodit právně s ohledem na jednotlivé důvody dovolání vymezené v citovaném ustanovení, zejména pak s ohledem na důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle tohoto ustanovení důvod dovolání je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z takto vymezeného důvodu dovolání vyplývá, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení důkazů provedených v předcházejícím řízení. Takový závěr vyplývá také z toho, že dovolání je specifický mimořádný opravný prostředek, který je určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., takže Nejvyšší soud v řízení o dovolání není a ani nemůže být další (v pořadí již třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři. V takovém případě by se totiž dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem jak zákonem určeným, tak nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci (§2 odst. 5 tr. ř.), popř. do pozice soudu druhého stupně, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Z vymezení obsahu dovolání v ustanovení §265f odst. 1, 2 tr. ř. a zejména ze znění ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je třeba dovodit, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) - l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn. Ve smyslu §265b odst. 1 tr. ř. lze totiž dovolání podat, jen je-li tu některý z konkrétně vymezených důvodů uvedených v písmenech a) - l).
V daném případě byl obviněným uplatněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je zákonem vymezen tak, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném hmotně právním posouzení. Tento důvod musí být v dovolání skutečně (tedy materiálně, nikoli jen formálně) tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotně právní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění, např. vztahující se k jiné právní kvalifikaci, která měla být podle dovolání použita.
V žádném případě nelze postupovat opačně, tedy že v dovolání jsou tvrzeny pochybnosti o správnosti skutkových zjištění soudu prvního stupně a v návaznosti na to i soudu druhého stupně, kdy je třeba důkazy opakovat, provádět důkazy další, popř. jinak hodnotit důkazy již provedené, a v důsledku takových tvrzených skutkových vad je pak dovozováno, že obviněný neměl být uznán vinným. V takovém případě nebyl ve skutečnosti (materiálně) uplatněn důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, ale důvod jiný, a to pochybnosti o správnosti skutkových zjištění. Takový dovolací důvod však v ustanovení §265b tr. ř. pro podání dovolání uveden není, stejně jako v něm není uveden dovolací důvod spočívající v neúplnosti provedeného dokazování.
V případě obviněného K. S. soud prvního stupně učinil skutková zjištění popsaná ve výrokové části odsuzujícího rozsudku, jimiž bylo podmíněno hmotně právní posouzení skutku jako trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák. S těmito skutkovými a navazujícími právními závěry se Krajský soud v Praze jako soud odvolací ztotožnil, neboť odvolání obviněného i obou poškozených jako nedůvodná zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí se přitom vypořádal se všemi odvolacími námitkami obviněného, včetně námitky o spoluzavinění obou poškozených na střetu s osobním automobilem. Dovodil sice, že toto jejich spoluzavinění je významnější, než s jakým uvažoval nalézací soud, ovšem i tak dospěl k závěru, že právní kvalifikace jednání obviněného jako výše uvedeného trestného činu (tedy i jako porušení důležité povinnosti uložené mu podle zákona) je správná, neboť „jeho podíl zavinění na nehodě je zásadní“, když „v důsledku rychlosti jízdy na situaci odpovídajícím způsobem reagovat nemohl“.
Jelikož část dovolacích námitek obviněného se týkala některých pasáží odůvodnění rozhodnutí jak soudu prvního stupně, tak soudu odvolacího, považuje Nejvyšší soud za potřebné zdůraznit, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (§265a odst. 4 tr. ř.).
S přihlédnutím ke všem těmto skutečnostem dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný podal dovolání z jiných důvodů než jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř., a proto postupoval podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a dovolání obviněného odmítl, aniž z jeho podnětu napadené rozhodnutí a řízení jemu předcházející přezkoumal podle §265i odst. 3, 4 tr. ř.
O odmítnutí dovolání Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 10. července 2002
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k
Vypracoval:
JUDr. Jan B l á h a