ECLI:CZ:NS:2002:6.TDO.392.2002.1
sp. zn. 6 Tdo 392/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání dne 25. července 2002 dovolání obviněného A. O., podané proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 2. 2002, sp. zn. 8 To 18/2002, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-sever pod sp. zn. 2 T 184/99, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného A. O. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 29. 11. 2001, sp. zn. 2 T 184/99, byl obviněný A. O. uznán vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zák., kterého se dopustil tím, že dne 26. 12. 1998 v době po 18.30 hod. odcizil po odjištění uzamykacího kolíku pomocí prostrčeného provázku za rám dveří a vyhnutí zabezpečovací tyče z volantu, osobní automobil zn. Škoda Favorit 135 L, SPZ PMK 98-69, šedé barvy, který měl jeho majitel, K. B., zaparkovaný v lesním porostu poblíž rekreační oblasti v k. ú. obcí K. a O., okres P.-s., se kterým po následném rozbití spínací skříňky, z níž po vytržení drátků jejich spojením se mu podařilo nastartovat, odejel, svým jednáním tak způsobil poškozenému škodu v souhrnné výši 75.486,- Kč.
Za uvedený delikt byl obviněný odsouzen podle §247 odst. 2 tr. zák., §45 odst. 1 a §45a odst. 1 tr. zák. k trestu obecně prospěšných prací ve výměře tři sta padesáti (350) hodin. Současně byla obviněnému uložena povinnost podle §228 odst. 1 tr. řádu uhradit poškozenému K. B., částku 75.468,- Kč s 12 % úrokem od 3. 12. 1999 jako náhradu vzniklé škody.
Proti shora citovanému rozhodnutí soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, na základě kterého Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 18. 2. 2002, sp. zn. 8 To 18/2002, zrušil podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. řádu shora citovaný rozsudek nalézacího soudu ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl tak, že obviněného A. O. při nezměněném výroku o vině a výroku o náhradě škody odsoudil podle §247 odst. 2, §45 odst. 1 a §45a odst. 1 tr. zák. k trestu obecně prospěšných prací ve výměře dvě sta padesáti (250) hodin.
Podle tzv. dodejek a doručenky, založených v trestním spisu, byl rozsudek odvolacího soudu doručen obviněnému A. O. dne 29. 3. 2002, jeho obhájci JUDr. Z. V. dne 29. 3. 2002 a Okresnímu státnímu zastupitelství Plzeň-sever dne 2. 4. 2002.
Proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 2. 2002, sp. zn. 8 To 18/2002, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce Mgr. P. P. dovolání. Dovolání bylo podáno podle prezentačního razítka u Okresního soudu Plzeň-sever dne 15. 5. 2002, přičemž Nejvyššímu soudu České republiky bylo toto dovolání spolu se spisovým materiálem doručeno dne 17. 7. 2002.
Obviněný opřel své dovolání o důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a zaměřil je do výroku o vině i do výroku o trestu, jakož i do výroku o náhradě škody napadených rozhodnutí. Nesprávnost rozhodnutí spatřuje v zásadním pochybení soudů obou stupňů při hmotně právním posouzení žalovaného skutku, jakož i v porušení ustanovení trestního zákona, jehož účelem je zajištění práva obviněného na obhajobu. Obviněný A. O. se domnívá, že soudy obou stupňů pochybily při hodnocení provedených důkazů v neprospěch obviněného, jelikož nesprávně a neobjektivně interpretovaly provedené důkazy a hodnotily jejich vzájemné souvislosti, stejně jako nesprávně posoudily jejich věrohodnost. Proto jsou podle názoru dovolatele dány důvodné pochybnosti o správnosti hmotně právního posouzení a výchozích skutkových zjištění.
Obviněný rovněž spatřuje v postupu obou soudů porušení ustanovení §2 odst. 5 tr. řádu, podle něhož je třeba zkoumat a objasňovat všechny podstatné okolnosti případu, a to skutečnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch obviněného, bez ohledu na jeho případné doznání. Obviněný podrobně rozvedl své výhrady k hodnocení důkazů ze strany soudů, kdy vyslovil nesouhlas s posouzením otázky viny na základě jeho původní výpovědi, obsahující doznání k jemu přičítané trestné činnosti, vyvolané ovšem obavou z případného vazebního stíhání, avšak poté své doznání odvolal, přičemž soudy obou stupňů toto takřka nevzaly na vědomí při hodnocení důkazů. Rovněž při posuzování jednotlivých svědeckých výpovědí soudy obou stupňů výpovědi svědčící v neprospěch obviněného evidentně přecenily a zjevně účelově interpretovaly, naopak důkazní hodnotu výpovědí svědčících ve prospěch obviněného degradovaly. Zásadní pochybení v postupu soudů spatřuje obviněný ve skutečnosti, že odvolací soud nevyhověl důkaznímu návrhu obviněného na provedení vyšetřovacího pokusu, který mohl podstatným způsobem přispět k řádnému objasnění věci.
V petitu svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadená rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí. Současně obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud odložil výkon napadeného rozhodnutí.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§265c tr. řádu) při posuzování podaného dovolání nejprve zjišťoval, zda jsou v předmětné trestní věci splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. řádu. Podle odst. 1 tohoto ustanovení lze napadnout dovoláním pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, pokud soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští, přičemž v §265a odst. 2 písm. a) až písm. h) tr. řádu jsou taxativně vypočtena rozhodnutí, která je možno považovat za rozhodnutí ve věci samé. Napadat je možno jen výroky těchto rozhodnutí, neboť podle §265a odst. 4 tr. řádu je dovolání jen proti důvodům rozhodnutí zákonem výslovně vyloučeno.
V uvedených ohledech dovolací soud shledal dovolání obviněného přípustným podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. řádu, neboť napadá rozsudek, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest, a proto se mohl v návaznosti na tento závěr Nejvyšší soud zabývat otázkou, zda byla zachována lhůta a místo k podání dovolání ve smyslu §265e tr. řádu.
Podle tohoto ustanovení se dovolání podává u soudu, který rozhodl ve věci v prvním stupni, do dvou měsíců od doručení rozhodnutí, proti němuž dovolání směřuje, přičemž pokud se rozhodnutí doručuje jak obviněnému, tak i jeho obhájci a zákonnému zástupci, běží lhůta od toho doručení, které bylo provedeno nejpozději (§265e odst. 2 tr. řádu).
Ze spisového materiálu v posuzované věci vyplývá, že trestní stíhání obviněného A. O. bylo pravomocně skončeno rozhodnutím odvolacího soudu dne 18. 2. 2002, přičemž opis rozsudku tohoto soudu byl doručen obviněnému A. O. i jeho tehdejšímu obhájci JUDr. Z. V. dne 29. 3. 2002. Dovolání podal obviněný prostřednictvím svého obhájce u Okresního soudu Plzeň-sever dne 15. 5. 2002. Z uvedeného je patrno, že dvouměsíční dovolací lhůta byla ve smyslu §265e odst. 1 a odst. 2 tr. řádu zachována.
Dovolací soud rovněž zkoumal, zda dovolání obviněného splňuje veškeré obsahové náležitosti zakotvené v ustanovení §265f odst. 1 tr. řádu, podle něhož musí být v dovolání vedle obecných náležitostí podání uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, který výrok, v jakém rozsahu i z jakých důvodů napadá a čeho se dovolatel domáhá, včetně konkrétního návrhu na rozhodnutí dovolacího soudu s odkazem na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) nebo §265b odst. 2 tr. řádu, o které se dovolání opírá.
V této souvislosti Nejvyšší soud České republiky posuzoval, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, neboť existence dovolacího důvodu je zároveň nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. řádu.
Obviněný A. O. své dovolání opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který lze aplikovat, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být nesprávné skutkové zjištění nalézacího či odvolacího soudu, jelikož právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění soudu vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozhodnutí, která jsou pak blíže rozvedena v jeho odůvodnění. Přezkoumávané rozhodnutí pak bude spočívat na nesprávném právním posouzení skutku zejména tehdy, pokud je v rozporu právní posouzení skutku uvedené ve výroku rozhodnutí se skutkem, jak je ve výroku rozhodnutí popsán.
Z takto vymezeného důvodu dovolání vyplývá, že Nejvyšší soud České republiky není oprávněn přezkoumávat a hodnotit postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů, je zásadně povinen vycházet z jejich skutkového zjištění a v návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotně právní posouzení skutku, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit, a to ani na základě případného doplňování dokazování či v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů.
Tento závěr vyplývá rovněž z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. řádu, není další instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. řádu, popřípadě do pozice soudu druhého stupně, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem.
V této souvislosti je třeba také připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad obsahuje trestní řád další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. řádu) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. řádu).
Z vymezení obsahu dovolání v ustanovení §265f odst. 1 tr. řádu a zejména ze znění ust. §265b odst. 1 tr. řádu je třeba dovodit, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. řádu odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být v podaném dovolání skutečně tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí. Podle §265b odst. 1 tr. řádu lze totiž dovolání podat, jen je-li tu některý z následujících důvodů uvedených pod písm. a) až l), pokud není dán důvod dovolání podle §265b odst. 2 tr. řádu.
V daném případě z obsahu podaného dovolání vyplývá, že ačkoliv obviněný uvádí jako důvod dovolání §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, námitky obviněného směřují výhradně vůči hodnocení důkazů a úplnosti provedeného dokazování, tedy proti skutkovým zjištěním soudu prvního stupně, s nimiž se ztotožnil i odvolací soud, přičemž ve vytýkaných procesních vadách je až následně, jako důsledek tohoto postupu, spatřováno údajné nesprávné hmotně právní posouzení předmětného skutku. V posuzovaném dovolání tedy obviněný sice citoval jeden ze zákonných důvodů k podání dovolání, avšak konkrétní argumenty obsažené v dovolání vycházejí z důvodů jiných, které v zákoně uvedeny nejsou. V takovém případě tedy nebyl uplatněn důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. b) tr. řádu spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, ale důvod jiný, založený na obviněným namítaných pochybnostech o správnosti skutkových zjištění. Takový dovolací důvod však v ustanovení §265b tr. řádu pro podání dovolání uveden není. Pro úplnost je třeba připomenout, že část dovolacích námitek obviněného se týká pouze odůvodnění napadených rozhodnutí, přičemž ve smyslu §265a odst. 4 tr. řádu dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné.
S ohledem na skutečnosti shora rozvedené dospěl Nejvyšší soud České republiky k závěru, že námitky obviněného, uplatněné v dovolání, neodpovídají důvodu předpokládanému v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a proto shledal, že dovolání bylo podáno z jiných důvodů než jsou uvedeny v §265b odst. 1 tr. řádu.
Nejvyšší soud navíc musel konstatovat, že skutkový stav zjištěný soudem prvého i druhého stupně a vymezený ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozhodnutí nalézacího soudu objasňuje všechny potřebné skutkové otázky pro použitou právní kvalifikaci skutku jako trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zák. a právní kvalifikace je také ohledně všech znaků skutkové podstaty správná, a tudíž dospěl k závěru, že popis skutku, uvedený ve výroku rozsudku Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 29. 11. 2001, sp. zn. 2T 184/99, v němž Krajský soud v Plzni neshledal žádné závady a s nímž se ve svém rozsudku ze dne 18. 2. 2002, sp. zn. 8 To 18/2002, zcela ztotožnil, odpovídá použité právní kvalifikaci.
Nejvyšší soud tudíž v předmětné věci postupoval podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu a v neveřejném zasedání konaném ve smyslu §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu dovolání obviněného A. O. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ust. §265b tr. řádu, aniž byl oprávněn postupovat podle ustanovení §265i odst. 3, odst. 4 tr. řádu.
Nejvyšší soud nerozhodoval o návrhu obviněného o odklad výkonu napadeného rozhodnutí, neboť podle §265h odst. 3 tr. řádu rozhoduje Nejvyšší soud o odložení výkonu rozhodnutí jen k návrhu předsedy senátu soudu prvního stupně, nikoliv k návrhu dovolatele, a předložený spisový materiál podobný návrh neobsahoval. Nejvyšší soud České republiky by i za tohoto procesního stavu mohl o odkladu výkonu trestu rozhodnout podle vlastní úvahy ve smyslu ustanovení §265o odst. 1 tr. řádu, avšak s ohledem na shora uvedené skutečnosti a konkrétní charakter rozhodnutí dovolacího soudu neshledal k tomuto rozhodnutí důvody.
Poučení: Proti tomuto usnesení o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 25. července 2002
Předseda senátu :
JUDr. Zdeněk S o v á k