ECLI:CZ:NS:2002:6.TDO.552.2002.1
sp. zn. 6 Tdo 552/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 16. října 2002 dovolání podaná obviněnými J. B., t. č. ve výkonu trestu ve Věznici O., a I. H., t. č. ve výkonu trestu ve Věznici Z., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 4. 2002, sp. zn. 5 To 110/2002, jako soudu odvolacího ve věci vedené u Okresního soudu v Karviné, pobočka v Havířově, pod sp. zn. 102 T 208/2001, a rozhodl takto:
Dovolání obviněného J. B. se odmítá podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Dovolání obviněného I. H. se odmítá podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Karviné, pobočka v Havířově, ze dne 20. 2. 2002, sp. zn. 102 T 208/2001, byli obvinění J. B. a I. H. uznáni vinnými, že
1. přesně nezjištěného dne v průběhu měsíce června 2000 v H., i ve F. – M., po vzájemné předchozí dohodě, že najmou a následně dopraví na území Rakouské republiky do nočního klubu Dívky, které tam budou provozovat prostituci za úplatu, a takto získané finanční prostředky jim následně předají, se náhodně seznámili s B. D., o které oba věděli, že ještě nedovršila 18. rok svého věku, B. Š., posléze dívky přesvědčili pod vidinou vysokých výdělků, aby na území Rakouské republiky v nočním klubu provozovaly prostituci za úplatu, s čímž obě dívky souhlasily, proto v souladu s jejich předchozí dohodou obviněný J. B. spolu s dalšími osobami dopravili obě dívky na území Rakouské republiky do nočního klubu které tam poté provozovaly prostituci za úplatu s nezjištěným počtem zákazníků,
2. přesně nezjištěného dne v průběhu měsíce června 2000 na doposud nezjištěném místě v H., po vzájemné předchozí dohodě, obstarali B. D. a B. Š. padělané cestovní pasy tím způsobem, že B. D. předali cestovní pas znějící na jméno L. K., ve kterém byla vyměněna fotografie jmenované a nahrazena fotografií B. D. a B. Š. předali cestovní pas znějící na jméno K. V., ve kterém byla vyměněna fotografie jmenované a nahrazena fotografií B. Š., v úmyslu, aby se těmito cestovními pasy B. D. a B. Š. prokazovaly, což obě jmenované také učinily.
Takto zjištěné jednání obou obviněných soud prvního stupně právně kvalifikoval v bodě 1. jako trestné činy obchodování se ženami podle §246 odst. 1, 2 písm. b), c) tr. zák. a ohrožování mravní výchovy mládeže podle §217 odst. 1 písm. a) tr. zák., v bodě 2. jako trestný čin padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1 tr. zák. Každému z obviněných za to uložil podle §246 odst. 2 tr. zák. s přihlédnutím k §35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let nepodmíněně, pro jehož výkon každého z obviněných zařadil podle §39a odst. 3 tr. zák. do věznice s dozorem.
Proti rozsudku okresního soudu podali oba obvinění odvolání, o nichž rozhodl Krajský soud v Ostravě ve veřejném zasedání konaném dne 9. 4. 2002, sp. zn. 5 To 110/2002. Rozsudkem zrušil podle §258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek ve výroku o vině pod bodem 1. a ve výrocích o trestech, a následně oba obviněné uznal vinnými, že přesně nezjištěného dne v průběhu měsíce června 2000 v H., po vzájemné dohodě s další osobou najali a následně dobrovolně dopravili do nočního klubu v Rakousku, B. D. a B. Š., za účelem provozování prostituce, kterou také obě provozovaly, přičemž z poskytnutých erotických služeb požadovali úplatu 700,- ATS od každé z jmenovaných denně, a to přesto, že věděli, že B. D. je osobou mladší než 18 let.
Popsaný skutek odvolací soud právně kvalifikoval jako trestný čin obchodování se ženami podle §246 odst. 1, 2 písm. b), c) tr. zák. a při nezměněném výroku o vině pod bodem 2. rozsudku nalézacího soudu každému z obviněných uložil podle §246 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání tří roků se zařazení do věznice s dozorem (§39a odst. 3 tr. zák.).
Opis rozsudku odvolacího soudu byl doručen oběma obviněným, oběma jejich obhájcům i Okresnímu státnímu zastupitelství v Karviné téhož dne - 7. 5. 2002.
Proti rozsudku soudu druhého stupně podali oba obvinění prostřednictvím svých obhájců dovolání.
Obviněný I. H. tak učinil prostřednictvím Mgr. M. S. dne 12. 6. 2002 osobně u Okresního soudu v Karviné, pobočka v Havířově, a uplatnil v něm dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V podrobnostech uvedl, že trestných činů, jimiž byl uznán vinným, se nedopustil. Vyloučil, že by některou z poškozených lákal k provozování prostituce nebo je chtěl najmout k provozování prostituce v zahraničí, nebo že by znal skutečný věk poškozené B. D. S poukazem na výpověď spoluobviněného J. B. a výpovědi některých svědkyň uvedl, že soud náležitě v jeho prospěch nevyhodnotil především výpověď svědkyně J. P., která vyvrátila tvrzení poškozené B. D. Přestože svědecké výpovědi této poškozené, jež učinila v průběhu trestního řízení, se zásadně lišily, soud z jejích výpovědí vyšel, což nepovažuje za správné. Je nadále přesvědčen, že výrok o vině v rozsudku krajského soudu, jímž byl uznán vinným trestným činem obchodování se ženami podle §246 odst. 1, 2 písm. b), c) tr. zák., nemá oporu ve skutkových zjištěních učiněných soudem prvního stupně, ani v důkazech provedených odvolacím soudem. Dokazování k tomuto skutku považuje za potřebné doplnit znaleckým vyšetřením duševního stavu poškozené B. D. s ohledem na sníženou věrohodnost její svědecké výpovědi.
Dovolatel I. H. rovněž namítl, že neexistují žádné důkazy o tom, že by sám či se spoluobviněným J. B. padělali, resp. pozměnili cestovní pasy a naplnili tak skutkovou podstatu trestného činu padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1 tr. zák. V závěru podaného dovolání vytkl krajskému soudu, že při úvaze o trestu se omezil na obecné konstatování, že společenská nebezpečnost jednání obou obviněných je vysoká, aniž by své tvrzení blíže odůvodnil. Ze všech uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil dovoláním napadený rozsudek krajského soudu, popřípadě též vadné řízení mu předcházející, a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ostravě, případně Okresnímu soudu v Karviné, pobočka v Havířově, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Obviněný J. B. podal dovolání prostřednictvím obhájce JUDr. P. S. u Okresního soudu Karviná, pobočka v Havířově, dne 2. 7. 2002 (na poštu podáno 1. 7. 2002) z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g), k) tr. ř. Je přesvědčen, že soudy prvé i druhé instance na základě nesprávného hodnocení důkazů dospěly k nesprávným skutkovým zjištěním a vadným právním závěrům. Z důkazů provedených v průběhu trestního řízení nebylo bez důvodných pochybností zjištěno a prokázáno, že se stal skutek, pro nějž je stíhán. Svou obhajobu sice nestaví na tvrzení o nevěrohodnosti svědkyně B. D., nicméně poukázal na to, že tato svědkyně se zásadním způsobem rozchází v tvrzení, kdo ji vlastně do města G. zavezl. Naproti tomu výpověď svědkyně J. P. soud vyhodnotil jako zcela nevěrohodnou, přestože jednoznačně potvrdila jeho obhajobu, že jakákoli práce bez pracovního víza a pracovního povolení není v tanečních klubech v Rakousku možná. K hodnocení důkazů soudy obou stupňů dovolatel vyjádřil řadu námitek, které formuloval i tak, že s podivem sleduje přesvědčení soudu o zaměření jemu blíže neznámého podniku v cizí zemi i přes ničím nevyvrácené opačné ujištění majitele takového podniku - zahraniční osoby.
Ke druhému skutku, jímž byl uznán vinným, obviněný J. B. uvedl, že není pravdou, že by B. D. opatřil falešný pas. V závěru podaného dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek krajského soudu, jímž byl uznán vinným trestným činem obchodování se ženami podle §246 odst. 1, 2 písm. b), c) tr. zák. a odsouzen k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků se zařazením do věznice s dozorem, a přikázal Krajskému soudu v Ostravě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Podáním ze dne 23. 8. 2002 adresovaným přímo Nejvyššímu soudu obviněný J. B. doplnil dovolání o další argumentaci, když uvedl (údajně z odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Karviné, sp. zn. 4 T 19/92): Významným znakem trestného činu obchodování se ženami, jak vyplývá ze samého názvu tohoto trestného činu, je prvek obchodu. Se ženou tak musí být nakládáno jako se zbožím. Z citace §246 odst. 1 tr. zák., která stanoví „aby jí tam bylo užito“, lze dovodit třetí osobu, které pachatel trestného činu obchodování se ženami ženu za úplatu dopraví nebo prodá s tím, že teprve poté bude prostřednictvím této třetí osoby ženy užito k pohlavnímu styku, provozování prostituce a podobně. Trestný čin obchodování se ženami dle §246 tr. zák. je v trestním zákonu zakotven na základě mezinárodní úmluvy z roku 1910 o potírání obchodu se ženami a dětmi, ke které se Československo připojilo v roce 1924. Tato mezinárodní úmluva vznikla v roce 1904 a 1910 pro ochranu žen a dětí v době zvýšeného pohybu obyvatel v různých zemích za prací, za vystěhovalectví, kdy zejména ve velkých dopravních centrech, a to přístavech, docházelo k lákání žen a dětí a jejich následnému prodeji do veřejných domů a podobně. Smyslem ustanovení trestného činu obchodování se ženami je chránit ženskou důstojnost a ženy vůbec před jejich prodejem do ciziny za účelem pohlavního styku a provozování prostituce a nikoliv ochrana prostitutek, které si vyjely byť do ciziny, provozovat svoji obvyklou činnost.
S tímto názorem se dovalatel plně ztotožnil a tvrdil, že co do právní kvalifikace by se u něho mohlo jednat toliko o kuplířství ve smyslu §204 tr. zák., pokud by mu bylo prokázáno úmyslné zjednání jiného k provozování prostituce, event. kořistění z prostituce provozované jiným.
V dalších přípisech oba obvinění prostřednictvím svých obhájců vyslovili souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl o jejich dovoláních v neveřejném zasedání.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v písemném vyjádření ze dne 1. 8. 2002 navrhl, aby Nejvyšší soud obě podaná dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněná podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Zdůraznil přitom, že oba dovolatelé, pokud uplatňují dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., namítají vadné hodnocení provedených důkazů a v důsledku toho nesprávná skutková zjištění učiněná soudem. Skutková zjištění však dovoláním napadat nelze, takže v tomto rozsahu jde o dovolání podaná z jiného důvodu, než je uveden v §265b odst. 1 tr. ř. Obdobně je tomu s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. k), resp. l) tr. ř., který uplatnil obviněný J. B., přičemž však v tomto směru žádné námitky nevznesl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci jsou dovolání přípustná, zda byla podána v zákonné lhůtě a oprávněnými osobami. Shledal, že dovolání přípustná jsou /§265a odst. 1 , 2 písm. a) tr. ř/, že byla podána v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 3 tr. ř.), a že byla podána oprávněnými osobami /§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř./.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněnými uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Oba obvinění uplatnili shodně dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., proto je zapotřebí v obecné rovině uvést některé významné okolnosti, které jsou jim ve vztahu k tomuto důvodu dovolání společné.
Ze zákonného vymezení důvodů dovolání (§265b odst. 1 tr. ř.) vyplývá, že důvodem dovolání nemůže být nesprávné skutkové zjištění, byť to zákon explicitně nestanoví, a to vzhledem k tomu, že právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozhodnutí a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Tento názor lze jednoznačně dovodit právně s ohledem na jednotlivé důvody dovolání vymezené v citovaném ustanovení, zejména pak s ohledem na důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle tohoto ustanovení důvod dovolání je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z takto vymezeného důvodu dovolání vyplývá, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit. Takový závěr vyplývá také z toho, že dovolání je specifický mimořádný opravný prostředek, který je určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., takže Nejvyšší soud v řízení o dovolání není a ani nemůže být další (v pořadí již třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři. Z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje jiné mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který byl obviněnými v daném případě uplatněn, musí být v dovolání skutečně (tedy materiálně, nikoli jen formálně) tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolateli spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotně právní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění, např. vztahující se k jiné právní kvalifikaci, která měla být podle dovolání použita. V žádném případě nelze postupovat opačně, tedy že v dovolání jsou tvrzeny pochybnosti o správnosti skutkových zjištění soudu prvního stupně a v návaznosti na to i soudu druhého stupně. V takovém případě nebyl ve skutečnosti (materiálně) uplatněn důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, ale důvod jiný, a to pochybnosti o správnosti skutkových zjištění. Takový dovolací důvod však v ustanovení §265b tr. ř. pro podání dovolání uveden není.
Z těchto důvodů dovolací soud považuje za právně irelevantní výhrady obou obviněných zmíněné v jejich dovoláních, které směřovaly k neúplnosti provedeného dokazování (především k potřebě vyšetřit duševní stav B. D.), ke způsobu hodnocení provedených důkazů (zejména některých svědeckých výpovědí) soudy obou stupňů a v důsledku toho ke správnosti a úplnosti obou zjištěných skutků. V tomto směru nejde o námitky, které by se týkaly „právního posouzení skutku“ (jímž byli obvinění uznáni vinnými), ani otázky „jiného hmotně právního posouzení“ (tj. jiného, než je právní kvalifikace skutků, jimiž byli uznáni vinnými). Jde naopak o námitky, které stojí jednoznačně mimo rámec zákonného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Při takovém pohledu na podaná dovolání by proto byl na místě závěr, že oba obvinění podali dovolání z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud však mohl postupovat podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a dovolání z tohoto důvodu odmítnout jen v případě obviněného I. H.
Obviněný J. B. totiž v podaném dovolání (kromě shora uvedených právně irelevantních námitek) uplatnil také výhrady k právnímu posouzení skutku popsanému pod bodem 1. rozsudku nalézacího soudu i pro případ správnosti skutkového zjištění. Tuto část jeho dovolacích námitek již lze podřadit pod důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť chybné právní úvahy soudů obou stupňů by mohly vést k rozhodnutí, které spočívá na „nesprávném právním posouzení skutku“.
Nejvyšší soud však shledal, že v této části je dovolání obviněného J. B. zjevně neopodstatněné.
Soud prvního stupně po zhodnocení všech provedených důkazů učinil skutková zjištění, která v zásadě převzal odvolací soud. Tím bylo podmíněno hmotně právní posouzení skutku popsaného pod bodem 1. jako trestného činu obchodování se ženami podle §246 odst. 1, 2 písm. b), c) tr. zák. Použitou právní kvalifikaci soudy obou stupňů náležitě odůvodnily (soud prvního stupně na str. 5 a 6, soud druhého stupně na str. 3 až 5), když odvolací soud vyložil i to, proč nebylo možné jednání obviněných v bodě 1. právně kvalifikovat též jako trestný čin ohrožování mravní výchovy mládeže podle §217 odst. 1 písm. a) tr. zák.
Tyto právní úvahy soudů obou stupňů nemá ani Nejvyšší soud důvod zpochybňovat. Nad rámec jejich úvah jen dodává, že trestného činu obchodování se ženami podle §246 odst. 1, 2 písm. b), c) tr. ř. se dopustí ten, kdo do ciziny zláká, najme nebo dopraví ženu v úmyslu, aby jí tam bylo užito k pohlavnímu styku s jiným, přičemž takový čin spáchá na ženě mladší než osmnáct let a v úmyslu, aby ženy bylo užito k prostituci.
V posuzovaném případě soudy obou stupňů zjistily, že oba obvinění (tedy i J. B.) po vzájemné dohodě s další osobou najali a následně dobrovolně dopravili do nočního klubu v Rakousku B. D. a B. Š. za účelem provozování prostituce, přičemž věděli, že prvá poškozená je osobou mladší než osmnáct let. Takovému zjištění zcela odpovídá právní kvalifikace shora jmenovaného trestného činu jak v jeho základní, tak i kvalifikované skutkové podstatě. Obvinění najmuli (na základě ústní smlouvy) obě poškozené do ciziny v úmyslu, aby jich tam bylo užito k pohlavnímu styku. Již tím uvedený trestný čin dokonali, bez ohledu na to, že obě poškozené do ciziny i dobrovolně dopravili. Způsob spáchání činu přitom svědčí o jejich úmyslném zavinění. Jestliže obvinění navíc znali věk poškozené B. D. (přitom by postačovalo, že o takové okolnosti vědět měli a mohli) a čin spáchali v úmyslu, aby poškozených bylo užito k prostituci, pak použitá právní kvalifikace plně vystihuje zjištěný skutek.
Domáhal-li se obviněný J. B. v podaném dovolání aplikace ustanovení §204 tr. zák. o trestném činu kuplířství, je třeba uvést, že zjištěnému jednání taková právní kvalifikace neodpovídá. Vůbec pak nelze přisvědčit jeho úvaze, že k naplnění skutkové podstaty trestného činu obchodování se ženami je nutné, aby se ženou bylo zacházeno jako se zbožím.
Obviněný J. B. v písemném podání uvedl rovněž důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., aniž by z obsahu podání vůbec bylo zřejmé, v čem chce tento dovolací důvod spatřovat. I když se lze domnívat, že měl na mysli spíše důvod dovolání uvedený ve stávajícím ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. (po novele provedené zákonem č. 200/2002 Sb. s účinností od 24. 5. 2002), nepřichází takový dovolací důvod v dané věci v úvahu, neboť odvolací soud rozhodl ve veřejném zasedání po věcném přezkoumání věci, takže obviněný nebyl zbaven práva přístupu ke druhé instanci.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání obviněného J. B. je namístě odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Jelikož v odůvodnění dovolání podaného obviněným J. B. byla uplatněna námitka i v tom směru, že krajský soud některé skutečnosti v odůvodnění rozhodnutí hodnotil poněkud zvláštním způsobem, je zapotřebí pro úplnost uvést, že podle ustanovení §265a odst. 4 tr. ř. dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné.
O odmítnutí dovolání Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 16. října 2002
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k
Vypracoval:
JUDr. Jan B l á h a