ECLI:CZ:NS:2002:6.TDO.711.2002.1
sp. zn. 6 Tdo 711/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 20. listopadu 2002 dovolání obviněného J. V., které podal proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 3. 2002, sp. zn. 6 To 63/2002, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. 2 T 306/99, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. V. odmítá .
Odůvodnění:
Obvinění J. V. a RNDr. J. V. byli rozsudkem Okresního soudu v Tachově ze dne 3. 12. 2001, sp. zn. 2 T 306/99, uznáni vinnými, že jako jednatelé firmy Q. I. s. r. o. T., se sídlem v T. poté, kdy usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 1. 8. 1977 pod sp. zn. 26 K 39/1966 byl vyhlášen na jejich firmu konkurs a správcem konkursní podstaty určen J. P., nesplnili v době od 1. 1. 1998 do 18. 5. 1998, resp. do 19. 5. 1998 svoji povinnost vyplývající ze zákona o konkursu a vyrovnání, když ve stanovené lhůtě zejména nezajistili předložení zákonem stanovených náležitostí a to seznam majetku firmy a závazků s uvedením svých dlužníků, věřitelů a jejich adres. Neodevzdali správci své účetnictví a všechny podklady, písemný seznam majetku a závazků nevyhotovili a výslovně o něm neprohlásili, že je správný a úplný, ač tak byli povinni učinit bez zbytečného odkladu a to nejpozději do třiceti dnů od vyhlášení konkursu.
Soud prvního stupně takto zjištěné jednání právně kvalifikoval u obou obviněných jako trestný čin porušení povinnosti v řízení o konkursu a vyrovnání podle §126 tr. zák. a každému z nich za to uložil podle téhož ustanovení trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon podle §58 odst. 1 písm. a) tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou roků.
O dovoláních obou obviněných rozhodl Krajský soud v Plzni ve veřejném zasedání dne 18. 3. 2002, sp. zn. 6 To 63/2002, rozsudkem tak, že zrušil podle §258 odst. 1 písm. b), d), e), odst. 2 tr. ř. napadený ohledně obviněného RNDr. J. V. ve výroku o vině i ve výroku o trestu a ohledně obviněného J. V. ve výroku o trestu, a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že
1. obviněný J. V. st. při nezměněném výroku o vině se odsuzuje podle §53 odst. 2 písm. a) a §54 odst. 1 tr. zák. se zřetelem na §126 odst. 1 tr. zák. k peněžitému trestu 15.000,- Kč, přičemž podle §54 odst. 3 tr. zák. pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl trest vykonán, stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců,
2. obviněný RNDr. J. V. ml. se podle §226 písm. b) tr. ř. zproštuje obžaloby Okresního státního zástupce v Tachově ze dne 29. 12. 1999, sp. zn. Zt 627/99, kterou mu bylo kladeno za vinu, že společně s obviněným J. V. st. jako jednatelé firmy Q. I. s. r. o. T., poté kdy usnesením Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 26 K 39/96 ze dne 1. 8. 1997, které ve výroku o prohlášení konkursu nabylo právní moci 22. 8. 1998, byl prohlášen konkurs a správcem konkursní podstaty určen J. P., nesplnili svoji povinnost vyplývající ze zákona o konkursu a vyrovnání a ve stanovené lhůtě zejména nezajistili předložené náležitosti podle §17 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb. v platném znění, čímž hrubě ztížili výkon funkce správce konkursní podstaty, a tak spáchal trestný čin porušení povinnosti v řízení o konkursu a vyrovnání podle §126 tr. zák.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný J. V. dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítal, že požadované úkony nemohl činit s ohledem na svůj zdravotní stav. Při posuzování jeho nemoci se odvolací soud nevypořádal se skutečností, že je invalidní důchodce a jeho akutní zdravotní problémy se tudíž nemohly projevit navenek vystavením tzv. neschopenky. Soud nepřijal požadavek na přezkoumání jeho zdravotního stavu. Dovolatel se tak dostal do situace, kdy bez svého zdravotního zavinění, tj. s odkazem na svůj špatný zdravotní stav, je posuzován stejně jako ten, kdo úmyslně porušuje své povinnosti a maří provádění konkursu. Soudy rovněž nevzaly v úvahu některé další okolnosti průběhu konkursu – správce konkursní podstaty nevyhověl žádostem o pomoc při zprovoznění PC v provozovně firmy, pracoviště úpadce bylo několikrát vykradeno, v důsledku aukčního prodeje došlo ke změnám v inventuře zásob, Krajský obchodní soud v Plzni nereagoval na dovolatelovu písemnou žádost o pomoc.
Ačkoli to dovolatel výslovně neuvedl, směřovaly jeho námitky svým obsahem proti závěru o existenci úmyslné formy zavinění na jeho straně. V petitu podaného dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud po zrušení napadeného rozsudku Krajského soudu v Plzni jej zprostil obžaloby.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v písemném vyjádření uvedl, že závěr o tom, zda je dáno zavinění ve smyslu trestního zákona a v jaké formě, je samozřejmě závěrem právním. Závěr o existenci či neexistenci zavinění se však musí zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování. Skutečnosti duševního (psychického) života významné pro právní závěr o tom, zda je tu zavinění a v jaké formě, jsou předmětem dokazování právě tak jako všechny ostatní okolnosti trestného činu. Dovolatel poukazuje na určité skutečnosti, které mu podle jeho názoru objektivně bránily v tom, aby mohl plnit povinnosti vyplývající ze zákona o konkursu a vyrovnání. Na tyto skutečnosti poukazoval již v průběhu řízení před soudy obou stupňů; soudy ovšem dospěly k závěru, že obviněným namítané okolnosti nebyly takového rázu, aby mu bránily v předání ve výroku rozsudku uvedených podkladů správci konkursní podstaty. Dovolatelovy námitky tedy fakticky směřují proti hodnocení důkazů soudy, popř. proti úplnosti dokazování a jde primárně o námitky skutkového rázu. Námitky směřující proti skutkovým zjištěním, ze kterých napadené rozhodnutí vychází, se však nekryjí s formálně uplatněným dovolacím důvodem podle §2665b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani s jiným dovolacím důvodem.
Pro úplnost státní zástupce uvedl, že popis skutku ve skutkové větě není zcela přiléhavý z hlediska časové působnosti trestních zákonů. Uvádí se sice, že obviněný neplnil svoje povinnosti v době od 1. 1. 1998 do 19. 8. 1998, některé další použité formulace však nasvědčují spíše tomu, že trestná činnost měla být spáchána už od vyhlášení konkursu. Skutková podstata trestného činu porušování povinnosti v řízení o konkursu a vyrovnání podle §126 tr. zák. přitom byla do trestního zákona včleněna až k 1. 1. 1998. V tomto směru však dovolání žádné námitky neobsahuje a s ohledem na omezený rozsah přezkumné povinnosti Nejvyššího soudu (§265i odst. 3 tr. ř.) se nelze v dovolacím řízení touto problematikou zabývat.
V závěru svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř., a aby takové rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a oprávněnou osobou. Shledal, že dovolání přípustné je /§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř./, bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 3 tr. ř.), a bylo podáno oprávněnou osobou /§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř./.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Ze zákonného vymezení důvodů dovolání (§265b odst. 1 tr. ř.) vyplývá, že důvodem dovolání nemůže být nesprávné skutkové zjištění, byť to zákon explicitně nestanoví, a to vzhledem k tomu, že právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozhodnutí a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Tento názor lze jednoznačně dovodit právně s ohledem na jednotlivé důvody dovolání vymezené v citovaném ustanovení, zejména pak s ohledem na důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle tohoto ustanovení důvod dovolání je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z takto vymezeného důvodu dovolání vyplývá, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit. Takový závěr vyplývá také z toho, že dovolání je specifický mimořádný opravný prostředek, který je určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., takže Nejvyšší soud v řízení o dovolání není a ani nemůže být další (v pořadí již třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři. Z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje jiné mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který byl obviněným v daném případě uplatněn, musí být v dovolání skutečně tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotně právní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění. V žádném případě nelze postupovat opačně, tedy že v dovolání jsou tvrzeny pochybnosti o správnosti skutkových zjištění soudu prvního stupně a v návaznosti na to i soudu druhého stupně. V takovém případě nebyl ve skutečnosti (materiálně) uplatněn důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, ale důvod jiný, a to pochybnosti o správnosti skutkových zjištění. Takový dovolací důvod však v ustanovení §265b tr. ř. pro podání dovolání uveden není.
Nejvyšší soud z těchto důvodů považuje za právně irelevantní všechny výhrady obviněného v podaném dovolání, jež směřují jak k neúplnosti provedeného dokazování, tak ke způsobu hodnocení provedených důkazů, či nesprávnosti skutkových zjištění.
Pro úvahy dovolacího soudu je rozhodný skutkový závěr nalézacího soudu, že obviněný J. V. st. v kritické době nesplnil svou povinnost vyplývající ze zákona o konkursu a vyrovnání, když ve stanovené lhůtě neodevzdal správci své účetnictví a všechny podklady, nevyhotovil písemný seznam majetku a závazků a výslovně o něm neprohlásil, že je správný a úplný, ač tak byl povinen učinit bez zbytečného odkladu.
Pokud obviněný v dovolání poukazuje na okolnosti týkající se jeho zdravotního stavu, které mu měly bránit v plnění povinností vyplývajících ze zákona o konkursu a vyrovnání, jde jednak o námitky uplatněné již v řízení před nalézacím soudem a posléze před soudem odvolacím, jednak o námitky, teprve jejichž prostřednictvím zpochybňuje právní posouzení skutku. Takové námitky však stojí mimo rámec zákonného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejenže se soudy obou stupňů s těmito námitkami náležitě vypořádaly (soud druhého stupně na str. 5 a 6 dovoláním napadeného rozhodnutí), ale především jde fakticky o námitky směřující proti skutkovému stavu věci. Samotná skutková zjištění, třebaže mohou mít vliv na právní posouzení skutku nebo na jiné hmotně právní posouzení, však Nejvyšší soud v dovolacím řízení přezkoumávat nemůže.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dospěl k závěru, že obviněný podal dovolání z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. Proto postupoval podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a dovolání obviněného odmítl, aniž z jeho podnětu napadené rozhodnutí a řízení jemu předcházející přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. Z tohoto důvodu se nemohl zabývat ani problematikou časové působnosti trestních zákonů, jak se o ní zmínil státní zástupce v písemném vyjádření k dovolání.
Jelikož v podaném dovolání byly formulovány i výhrady proti odůvodněním rozsudků soudů obou stupňů, je zapotřebí uvést, že podle ustanovení §265a odst. 4 tr. ř. dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné.
O odmítnutí dovolání Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 20. listopadu 2002
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k
Vypracoval:
JUDr. Jan B l á h a