ECLI:CZ:NS:2002:6.TDO.762.2002.1
sp. zn. 6 Tdo 762/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 29. října 2002 dovolání, které podal obviněný J. H., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve věznici H. S., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 6. 2002, sp. zn. 3 To 421/2002, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 71 T 232/2001, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. H. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 29. 4. 2002, sp. zn. 71 T 232/2001, byl obviněný J. H. uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., který spáchal jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák., a trestným činem porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák. Za tyto trestné činy byl obviněný odsouzen podle §234 odst. 1 tr. zák. za použití §42 odst. 1 tr. zák. a §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků a osmi měsíců, přičemž pro jeho výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla V. z. p. O., odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný J. H.odvolání.
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 6. 2002, sp. zn. 3 To 421/2002, byl k odvolání obviněného podle §258 odst. 1 písm. d), f) tr. ř. v celém rozsahu zrušen rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 29. 4. 2002, sp. zn. 71 T 232/2001. Dále podle §259 odst. 3 tr. ř. učinil odvolací soud vlastní rozhodnutí a obviněného J. H. uznal vinným trestnými činy loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák., protože dne 18. 8. 2001 kolem 4.30 hodin v M. O., v podnapilém stavu se bez pozvání vtlačil do bytu přes vstupní dveře pootevřené Z. K. jehož vzápětí s opakovaným požadavkem na vydání částky 1.000,- Kč fyzicky napadl tím způsobem, že jej nejprve jedenkrát udeřil pěstí do břicha a poté, co jmenovaný utekl do ložnice, vytáhl jejich dveře z pantů a jmenovaného opět s výzvou k vydání peněz udeřil pěstí do nosu, přičemž svého počínání zanechal a utekl až okamžikem vstoupení do místnosti probuzeným otcem napadeného Z. K., kdy tímto svým jednáním způsobil Z. K. mladšímu poškození košile a zranění v podobě pohmoždění a oděrek levého předloktí a zhmoždění nosu projevující se bolestivým otokem a krvácením, jež si vyžádalo následné lékařské ošetření s dobou léčení pět až sedm dnů.
Za tyto trestné činy byl obviněný odsouzen podle §234 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti roků, přičemž pro jeho výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ostravě podal dne 16. 8. 2002 obviněný prostřednictvím své obhájkyně dovolání, kterým napadl výroky o vině a trestu s poukazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V dovolání obviněný uvádí názor, že dovolací soud nemůže být bez výjimky vázán skutkovým stavem zjištěným soudy obou stupňů, neboť právní kvalifikace skutku i jiné hmotně právní posouzení je vždy navazující na skutková zjištění. Obviněný konstatuje, že soudy obou stupňů neprovedly dokazování vyčerpávajícím způsobem. Tvrdí, že se nevypořádaly s jeho výpovědí, že v rozhodné době se nacházel na jiném místě, přičemž uváděl i osoby, které by mohly tuto skutečnost dosvědčit. Rovněž namítá, že se soudy nevypořádaly se skutečností, jakým způsobem mohl vysadit dveře z pantů, jak je uvedeno v rozsudku, neboť zajištěné daktyloskopické a biologické stopy se nepodařilo ztotožnit s jeho osobou. Obviněný také poukazuje na rozpory ve svědeckých výpovědích otce a syna K. a na rozpor mezi intelektovými schopnostmi Z. K. ml. a úrovní jeho výpovědí a trestního oznámení. Zdůrazňuje, že se skutku, za který byl odsouzen, nedopustil, a že jeho vina nebyla prokázána. V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí Okresnímu státnímu zastupitelství v Ostravě.
K dovolání obviněného J. H. se ve smyslu §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. V podrobnostech konstatuje, že mimořádný opravný prostředek nesplňuje materiální vymezení použitého dovolacího důvodu a ani nepokrývá dovolací důvody další, zejména v rozsahu výroku o trestu, který je napadán pouze formálně bez bližšího odůvodnění. Podle jejího názoru bylo dovolání podáno z jiných důvodů než jsou uvedeny v §265b odst. 1 tr. ř. Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněného odmítl a toto rozhodnutí učinil ve smyslu §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací /§265c tr. ř./ shledal, že dovolání obviněného J. H. je přípustné /§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř./, bylo podáno osobou oprávněnou /§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř./, v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit /§265e odst. 1 tr. ř./.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci zákonem vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin, nebo že nešlo o žádný trestný čin. Lze uplatnit i vady spočívající v jiném hmotně právním posouzení. Důvody dovolání jsou koncipovány v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, vadnost hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud totiž není další odvolací instancí, nemůže v uvedeném směru přezkoumávat zákonnost postupu soudů obou stupňů ve věci. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku.
Tvrzení obviněného J. H. v dovolání, že skutek, jímž byl uznán vinným, nespáchal, že soudy obou stupňů neprovedly dokazování vyčerpávajícím způsobem a jeho poukaz na údajné rozpory v provedených důkazech jsou námitkami proti zjištěnému skutkovému stavu věci. Z těchto tvrzených nedostatků, až následně, obviněný dovozuje nesprávné právní posouzení předmětného skutku. Nejvyšší soud proto konstatuje, že v daném případě nebyl ve skutečnosti uplatněn dovolací důvod, který by se týkal nesprávného právního posouzení skutku, jímž byl obviněný uznán vinným, nebo jiného nesprávného hmotně právního posouzení. V tomto směru dovolání napadenému rozsudku nic nevytýká. Ze strany obviněného jde proto o námitky, které jsou mimo rámec zákonného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného J. H. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř. Proto nebyl oprávněn postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř. (přezkoumat napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející). Toto rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. října 2002
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k