ECLI:CZ:NS:2002:6.TDO.789.2002.1
sp. zn. 6 Tdo 789/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 16. 10. 2002 dovolání obviněného R. M., které podal proti rozhodnutí, resp. vyrozumění Okresního soudu Plzeň - město ze dne 1. 7. 2002, sp. zn. 8 T 143/2000, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. a) tr. řádu se dovolání obviněného R. M. odmítá .
Odůvodnění:
Státní zástupce Okresního státního zastupitelství Plzeň – město podal dne 21. 8. 2000 pod sp. zn. 4 Zt 921/2000 u Okresního soudu Plzeň – město obžalobu na obviněné R. M., J. M,., J. F. a D. P. pro skutek kvalifikovaný jako trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. a) tr. zák., spáchaný ve spolupachatelství ve smyslu §9 odst. 2 tr. zák.
Samosoudce okresního soudu vydal dne 30. 10. 2000 pod sp. zn. 8 T 143/2000 podle ustanovení §314e odst. 1 tr. řádu ohledně všech čtyř obviněných trestní příkaz, který je uznal vinnými v souladu s podanou obžalobou, přičemž konkrétně obviněného R. M. odsoudil za předmětný trestný čin podle §247 odst. 1 tr. zák. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců s výkonem ve věznici s dozorem /§39a odst. 2 písm. b) tr. zák./.
Obviněnému R. M. se podařilo doručit opis shora uvedeného trestního příkazu až 23. 4. 2002, v době, kdy vykonával ve Věznici R. nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců, uložený za trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 2 tr. zák. Okresním soudem v Bruntále, pobočka v Krnově, v trestní věci vedené pod sp. zn. 18 T 213/2000. Na základě přípisu ze dne 27. 3. 2002 a připojené plné moci byl opis trestního příkazu doručen dne 23. 4. 2002 rovněž obhájci obviněného R. M., advokátovi JUDr. L. S.
Dne 29. 4. 2002 bylo Okresnímu soudu Plzeň – město doručeno podání obhájce, výslovně označené jako odpor proti trestnímu příkazu ze dne 30. 10. 2000, sp. zn. 8 T 143/2000, ve kterém JUDr. L. S. kromě jiného sdělil soudu, že jako obhájce R. M. podává na žádost klienta odpor proti zmíněnému trestnímu příkazu.
Dne 26. 6. 2002 vydala předsedkyně senátu, resp. samosoudkyně písemný pokyn trestní kanceláři okresního soudu, aby byli obviněný R. M. a jeho obhájce JUDr. L. S. přípisem vyrozuměni o tom, že odpor proti trestnímu příkazu byl podán osobou neoprávněnou, neboť jej obhájce podal vlastním jménem a nikoliv jménem obviněného či v zastoupení obviněného a trestní příkaz se tedy stává pravomocným a vykonatelným. Přípis, označený jako „vyrozumění“ a datovaný dnem 1. 7. 2002 byl doručen obhájci JUDr. L. S. dne 3. 7. 2002, zda vůbec, popř. kdy bylo vyrozumění doručeno obviněnému, není ze spisu patrno.
Podáním ze dne 3. 7. 2002, které bylo podle prezentačního razítka doručeno Okresnímu soudu Plzeň – město dne 4. 7. 2002, napadl obviněný R. M. prostřednictvím svého obhájce JUDr. L. S. rozhodnutí okresního soudu ze dne 1. 7. 2002 dovoláním. Dovolání obviněného bylo doručeno se spisovým materiálem Nejvyššímu soudu České republiky dne 8. 10. 2002.
Obviněný R. M. zaměřil mimořádný opravný prostředek proti rozhodnutí okresního soudu, která označil jako nezákonné, a jako dovolací důvod obviněný výslovně uplatnil §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, neboť podle jeho názoru soud chybně rozhodl o zamítnutí řádného opravného prostředku proti trestnímu příkazu, aniž byly pro toto rozhodnutí splněny zákonné podmínky.
Podle argumentace obsažené v odůvodnění dovolání dovolatel má navíc za to, že byť ve věci nerozhodoval soud druhého stupně, vztahuje obhajoba citované ustanovení trestního řádu také ke konkrétnímu postupu, který okresní soud zvolil a kterým byla obviněnému odňata možnost se ve věci náležitě obhajovat a proti rozhodnutí soudu se popřípadě odvolat.
Trestní příkaz byl doručován v době, kdy obviněný vykonával trest odnětí svobody v jiné trestní věci. Soudu byla plná moc k obhajobě doručena podáním ze dne 27. 3. 2002 a že soud zplnomocnění k obhajobě akceptoval, vyplývá podle dovolatele už z toho, že obhájci trestní příkaz doručil. Jestliže obhájce v odporu proti trestnímu příkazu uvedl, že jej podává „na žádost klienta“, je podle obviněného zřejmé, že odpor podal „za klienta“. Z ustanovení §41 odst. 2 tr. řádu přitom vyplývá, že obhájce je oprávněn podávat za obviněného žádosti a opravné prostředky a tohoto oprávnění obhájce JUDr. L. S. použil nepochybně také při podání odporu, datovaného dnem 26. 4. 2002. Jestliže okresní soud vycházel pouze z gramatického vyjádření, že odpor není podán „v zastoupení obviněného“ a přehlédl, že je podán „na žádost obviněného“, postupoval podle názoru dovolatele v rozporu se zákonem.
V petitu svého dovolání obviněný R. M. navrhl prostřednictvím svého obhájce Nejvyššímu soudu České republiky jako soudu dovolacímu, aby napadené rozhodnutí Okresního soudu Plzeň - město zrušil a přikázal soudu prvního stupně, aby věc znovu projednal a rozhodl.
Předsedkyně senátu, resp. samosoudkyně soudu prvního stupně v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. řádu doručila opis dovolání obviněného R. M. Nejvyššímu státnímu zastupitelství s upozorněním, že se nejvyšší státní zástupce může k dovolání písemně vyjádřit a souhlasit s jeho projednáním v neveřejném zasedání ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu.
V písemném vyjádření ze dne 31. 7. 2002, sp. zn. 1 NZo 456/2002, státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství shledal dovolání obviněného R. M. nepřípustným a navrhl, aby je Nejvyšší soud České republiky podle §265i odst. 1 písm. a) tr. řádu odmítl. Současně vyslovil souhlas s tím, aby toto rozhodnutí Nejvyšší soud učinil za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§265c tr. řádu) při posuzování podaného dovolání především zkoumal, zda jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. řádu. Podle odst. 1 tohoto ustanovení lze napadnout dovoláním pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, pokud soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští, přičemž v §265a odst. 2 písm. a) až písm. h) tr. řádu jsou taxativně vypočtena rozhodnutí, která je možno považovat za rozhodnutí ve věci samé. Podle §265a odst. 2 tr. řádu se tudíž rozhodnutím ve věci samé rozumí výhradně:
1. rozsudek, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest, popřípadě ochranné opatření nebo bylo upuštěno od potrestání,
2. rozsudek, jímž byl obviněný obžaloby zproštěn,
3. usnesení o zastavení trestního stíhání,
4. usnesení o postoupení věci jinému orgánu,
5. usnesení, jímž bylo uloženo ochranné opatření,
6. usnesení o podmíněném zastavení trestního stíhání,
7. usnesení o schválení narovnání,
8. rozhodnutí, jímž byl zamítnut nebo odmítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku nebo usnesení, uvedeným ad 1/ až 7/.
Ze shora uvedeného taxativního výčtu je zřetelně a nepochybně patrno, že „vyrozumění“ okresního soudu ze dne 1. 7. 2002, sp. zn. 8 T 143/2000, nelze podřadit pod žádné z rozhodnutí ve věci samé, proti kterým zákon připouští podání mimořádného opravného prostředku – dovolání.
Navíc předmětné „vyrozumění“ vydal Okresní soud Plzeň – město v procesním postavení soudu prvního stupně.
Trestní příkaz, upravený ustanovením §314e a násl. tr. řádu, představuje ve své zákonné podstatě jeden z procesních prostředků, sloužících k zjednodušení a urychlení trestního řízení ve věcech skutkově a právně méně složitých, kde účelu trestního řízení může být dosaženo i bez provedení formálního hlavního líčení. Obviněný i státní zástupce mají ovšem plně zachováno právo domoci se projednání případu v řádném procesu podáním odporu. Stejně jako pravomocný rozsudek, je i pravomocný trestní příkaz odsouzením nezměnitelným, závazným a vykonatelným a jeho případné změny lze proto zpravidla dosáhnout jen cestou mimořádného opravného prostředku, konkrétně stížností pro porušení zákona nebo obnovou řízení, nikoliv však dovoláním. Ani trestní příkaz totiž není uveden v taxativním výčtu mezi rozhodnutími předpokládanými ustanovením §265a odst. 1, odst. 2 tr. řádu a kromě toho jde o rozhodnutí vydané v řízení před soudem prvního stupně.
Odpor proti trestnímu příkazu je přitom specifickým opravným prostředkem, jehož zvláštnost spočívá především v tom, že v případě podání o něm není vůbec rozhodováno, nemá tudíž devolutivní účinek jako odvolání. To tedy znamená, že trestní příkaz v případě řádně podaného odporu není přezkoumáván z hlediska věcné správnosti soudem druhého stupně, nýbrž bez ohledu na obsah se podaným odporem ze zákona automaticky ruší a samosoudce postupuje tak, jako by trestní příkaz vůbec vydán nebyl, tj. zpravidla nařídí ve věci hlavní líčení. Byl-li odpor podán opožděně, samosoudce tuto skutečnost pouze přípisem sdělí osobě, která jej podala a uvědomí ji zároveň, že trestní příkaz se stal pravomocným a vykonatelným a stejně postupuje, byl-li odpor podán osobou neoprávněnou. Takový přípis, označený jako „vyrozumění“, byl okresním soudem zaslán obviněnému R. M. a jeho obhájci JUDr. L. S.
Nejvyšší soud České republiky za tohoto stavu věci musel v předmětné trestní věci postupovat podle §265i odst. 1 písm. a) tr. řádu a v neveřejném zasedání, konaném ve smyslu §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu, dovolání obviněného R. M. jako nepřípustné odmítl, aniž byl dovolací soud oprávněn aplikovat ustanovení §265i odst. 3, odst. 4 tr. řádu.
Toto rozhodnutí Nejvyššího soudu však obviněnému R. M. samozřejmě nijak nebrání v tom, aby se případné nápravy v jeho trestním řízení vytýkaných procesních nedostatků nedomáhal jinými zákonnými prostředky, kupříkladu podnětem k podání stížnosti pro porušení zákona (§266 a násl. tr. řádu).
Poučení: Proti tomuto usnesení o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 16. října 2002
Předseda senátu:
JUDr. Zdeněk S o v á k