ECLI:CZ:NS:2002:6.TDO.877.2002.1
sp. zn. 6 Tdo 877/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 13. listopadu 2002 dovolání, které podala obviněná M. J., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 8. 2002, sp. zn. 3 To 281/2002, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 4 T 175/2001, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné M. J. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 10. 5. 2002, sp. zn. 4 T 175/2001, byla obviněná M. J. uznána vinnou trestným činem úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 2, 3 tr. zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb. a odsouzena podle §250b odst. 3 tr. zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb. k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1, §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Současně bylo obviněné podle §59 odst. 2 tr. zák. uloženo, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil nahradila škodu, kterou trestným činem způsobila.
Podle zjištění nalézacího soudu se obviněná dopustila uvedeného trestného činu tím, že dne 5. 2. 1998 uzavřela s U. b. a. s. se sídlem O., v její pobočce v B., jako věřitelem smlouvu o spotřebitelském úvěru znějící na částku 50.000,- Kč poskytnutou věřitelem účelově na odkoupení bytu do osobního vlastnictví, přičemž tento úvěr čerpala dne 9. 2. 1998 v částce 38.000,- Kč a dne 11. 2. 1998 v částce 12.000,- Kč a takto získanou hotovostí uhradila část kupní ceny za dům v obci Š. na uvedeném pozemku a zahradu, všechny nemovitosti zapsané na LV pro k. ú. Š. n. J., u k. ú. Z., přičemž při sjednání tohoto spotřebitelského úvěru uvedla, že je jako účetní zaměstnána u firmy T. B., a předložila potvrzení o výši svého příjmu vystavené touto firmou jako jejím zaměstnavatelem, přičemž v té době byla osobou samostatně výdělečně činnou a uvedené IČ bylo jejím identifikačním číslem a z tohoto důvodu měla při sjednávání úvěru předložit své daňové přiznání za poslední zdaňovací období, a svým jednáním tak způsobila poškozené U. b. a. s. se sídlem O., škodu ve výši 50.000,- Kč.
Proti odsuzujícímu rozsudku podala obviněná odvolání, které projednal Krajský soud v Brně ve veřejném zasedání konaném dne 21. 8. 2002, sp. zn. 3 To 281/2002, a usnesením podle §256 tr. ř. odvolání obviněné zamítl.
Opis usnesení odvolacího soudu byl doručen Městskému státnímu zastupitelství v Brně dne 10. 9. 2002, obviněné M. J. dne 12. 2. 2002 a téhož dne i její obhájkyni JUDr. M. L.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně podala obviněná prostřednictvím jmenované obhájkyně osobně dne 11. 10. 2002 u Městského soudu v Brně dovolání, v němž uplatnila dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V podrobnostech uvedla, že svým jednáním ani nechtěla spáchat trestný čin úvěrového podvodu, ani nechtěla poškodit U. b. Považuje za chybný skutkový závěr nalézacího soudu, že při sjednávání úvěrové smlouvy uvedla nepravdivé údaje, a že poskytnutý úvěr použila nedovoleně na zaplacení části kupní ceny za dům, ačkoliv se zavázala použít jej na odkoupení bytu do osobního vlastnictví. Je přesvědčena, že obdobě pochybil odvolací soud , když se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně. Zákonodárce při tvorbě ustanovení §250b odst. 2 tr. zák. měl zcela jistě na mysli jiné případy, než je případ tento (např. situaci, kdy úvěr poskytnutý na koupi nemovitosti byl použit na spotřební věci). V jejím případě však šlo o koupi domu s jednou bytovou jednotkou, proto byla přesvědčena, že peníze z úvěru použila správně, a to na získání bydlení pro svou osobu.
Dovolatelka je rovněž přesvědčena, že z její strany nešlo o vědomé uvedení nepravdivých údajů, neboť kromě jiného dělala i účetnictví firmy T. B. a uvedla pravdivé údaje i o své firmě. Pokud uvedla něco, co se nakonec ukázalo jako nepřesné, pak šlo spíše o její neznalost a nevědomost, nikoliv o záměr uvést v omyl U. b. nebo ji nějak poškodit. Proto má za to, že stupeň nebezpečnosti jejího činu pro společnost je nepatrný a její jednání není trestným činem ve smyslu §3 odst. 1 tr. zák. V závěru podaného dovolání navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a obžaloby ji zprostil, protože její jednání není trestným činem.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v písemném vyjádření k podanému dovolání uvedl, že dovolatelka opakuje argumentaci již uplatněnou v předchozí obhajobě, jakož i v odvolání. Na tyto její výhrady velmi podrobně reagoval odvolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí a k jeho vývodům nelze mít výhrady. Kromě zcela nepochybného naplnění zákonných znaků předmětného deliktu jednáním obviněné nelze odhlédnout ani od skutečnosti, že obviněná po řadu měsíců neplnila podmínky úvěrové smlouvy a nehradila úvěrové splátky, což vedlo do postavení dlužníka její ručitele, přičemž své závazky k nim a k bance dosud nevyrovnala. I když podstatu námitek dovolatelky je možno podřadit pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je nutno její dovolání označit za zcela zjevně neopodstatněné. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, a vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud toto rozhodnutí učinil za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) nejprve zjišťoval, zda jsou v posuzované věci splněny podmínky přípustnosti dovolání podle ustanovení §265a tr. řádu. Podle odst. 1 tohoto ustanovení lze napadnout dovoláním pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, pokud soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští, přičemž v ustanovení §265a odst. 2 písm. a) až písm. h) tr. řádu zákonodárce taxativně vymezil, co se rozumí rozhodnutím ve věci samé.
Při posuzování těchto okolností Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněné je přípustné /§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř./, neboť napadá rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, jímž byla obviněná uznána vinnou a byl jí uložen trest /§265a odst. 2 písm. a) tr. ř./. Obdobně shledal, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou /§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř./, v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit /§265e odst. 1, 3 tr. ř./.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou, zda dovolání obviněné z jí namítaného dovolacího důvodu vymezeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je opodstatněné. Obviněná v podrobném odůvodnění svého odvolání sice polemizovala i se způsobem hodnocení provedených důkazů nalézacím soudem, vyslovila pochybnosti rovněž o správnosti skutkových zjištění a vznesla výhrady i k postupu odvolacího soudu, současně však uplatnila námitky vztahující se k ustanovením §3 odst. 1 a §4 tr. zák., jejichž případná chybná aplikace soudy prvního i druhého stupně by mohla vést k rozhodnutí, které spočívá na „jiném nesprávném hmotně právním posouzení“. V takovém případě lze část dovolacích námitek obviněné podřadit pod důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V této souvislosti je zapotřebí uvést, že důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je relevantní v případě, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Důvodem dovolání proto nemůže být nesprávné skutkové zjištění, resp. vady ve skutkovém zjištění může dovolatel úspěšně namítat jen tehdy, jsou-li důsledkem nesprávného hmotně právního posouzení skutku.
Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení ve vztahu k tvrzenému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu přezkoumávat a hodnotit postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů, je povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posoudit hmotně právní posouzení skutku. Přezkoumávané rozhodnutí bude spočívat na nesprávném právním posouzení skutku zejména tehdy, bude-li právní posouzení uvedené ve výroku rozhodnutí v rozporu se skutkem, jak je ve výroku rozhodnutí popsán.
Z těchto důvodů dovolací soud považuje za právně irelevantní všechny výhrady obviněné zmíněné v podaném dovolání, jež směřují především ke způsobu hodnocení provedených důkazů soudy obou stupňů.
Jestliže pro úvahy Nejvyššího soudu je rozhodný skutkový stav věci, je třeba připomenout tu část zjištění nalézacího soudu, že obviněná v kritické době při sjednání spotřebitelského úvěru uvedla, že je jako účetní zaměstnána u firmy T. B. a předložila potvrzení o výši svého příjmu vystavené touto firmou jako jejím zaměstnavatelem, ačkoliv v té době byla osobou samostatně výdělečně činnou a z tohoto důvodu měla při sjednávání úvěru předložit své daňové přiznání za poslední zdaňovací období. Právě v důsledku takového jejího postupu jí byl poskytnut věřitelem spotřebitelský úvěr na částku 50.000,- Kč, který posléze ani nečerpala účelově na odkoupení bytu do osobního vlastnictví, jak bylo ve smlouvě uvedeno, nýbrž získanou hotovostí uhradila část kupní ceny za dům v obci Š. spolu s pozemkem a zahradou.
Takto zjištěný skutek soud prvního stupně právně kvalifikoval jako trestný čin úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 2, 3 tr. zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb. Tohoto trestného činu se dopustí ten, kdo při sjednávání úvěrové smlouvy či v žádosti o poskytnutí subvence nebo dotace uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí.
Z toho lze dovodit, že úvěrová smlouva je právní skutečností, na jejímž základě vzniká úvěrový vztah mezi věřitelem a dlužníkem, jímž se věřitel zavazuje, že na požádání dlužníka poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a dlužník se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Stanoví-li smlouva, že úvěr lze použít pouze k určitému účelu, může věřitel omezit poskytnutí peněžních prostředků pouze na plnění závazků dlužníka převzatých v souvislosti s tímto účelem.
Za nepravdivé údaje se považují takové údaje, jejichž obsah vůbec neodpovídá skutečnému stavu, o němž je podávána informace, a to byť jen o některé důležité skutečnosti rozhodné pro uzavření úvěrové smlouvy. Za hrubě zkreslené údaje se považují takové údaje, které mylně nebo neúplně informují o podstatných a důležitých okolnostech pro uzavření úvěrové smlouvy. Podstatné údaje zamlčí ten, kdo neuvede při sjednávání úvěrové smlouvy jakékoliv údaje, které jsou rozhodující nebo zásadní pro její uzavření, tedy takové údaje, které by vedly, pokud by byly druhé straně známy, k tomu, že úvěrová smlouva by nebyla uzavřena, anebo by uzavřena byla, ale za podstatně méně výhodných podmínek pro tu stranu, která tyto údaje zamlčela. Důležité je přitom uvedení nepravdivých nebo hrubě zkreslených údajů nebo jejich zamlčení pachatelem, a proto není třeba prokazovat, že druhá strana jednala v omylu, tedy že uvedené skutečnosti jí nebyly známé.
Námitky dovolatelky, že stupeň nebezpečnosti jejího jednání pro společnost je snižován tím, že při vyplňování údajů o zaměstnání jednala nevědomě a že úvěr použila na zajištění bydlení, byť jiným způsobem než bylo v úvěrové smlouvě sjednáno, nemohly mít pro posouzení formálních ani materiálních znaků trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 2, 3 tr. zák. žádný význam. Základní skutková podstata jmenovaného trestného činu totiž není vázána na způsobení následku nebo na úmysl pachatele takový následek způsobit. Úmysl pachatele dokonce nemusí nutně směřovat ke způsobení škody (ať už majetkové, či nemajetkové povahy). Je-li však pachatelem škoda způsobena, je její výše jedním ze znaků kvalifikované skutkové podstaty tohoto trestného činu. Trestný podle tohoto ustanovení proto bude i pachatel, jenž uvedením nepravdivých nebo hrubě zkreslených údajů nebo zamlčením podstatných údajů získá úvěr, který pak třeba i řádně splácí. V takových případech je však třeba pečlivě zvažovat všechna hlediska významná pro posouzení stupně nebezpečnosti činu pro společnost.
Z tohoto pohledu se otázkou právní kvalifikace zjištěného skutku obviněné zabývaly soudy obou stupňů. Nalézací soud tak učinil na str. 3 a 4 odůvodnění svého rozhodnutí, kde m. j. dovodil, že obviněná jednala ve formě úmyslu přímého podle §4 písm. a) tr. zák., neboť chtěla způsobem v zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákonem. Současně se zabýval i materiálním znakem souzeného trestného činu (§3 odst. 2, 4 tr. zák.), když uvedl, že jednání obviněné dosahuje stupně nebezpečnosti pro společnost, který vyžaduje trestní zákon.
S formálními i materiálními znaky trestného činu úvěrového podvodu, jímž byla obviněná uznána vinnou, se důsledně vypořádal i soud druhého stupně. Na str. 2 a 3 odůvodnění svého usnesení uvedl, že obviněná ke své osobě uvedla nepravdivé údaje a také se zavázala použít poskytnutý úvěr na odkoupení bytu do osobního vlastnictví, což se nestalo a peníze použila k jinému účelu, a to na koupi shora uvedeného domu, když úvěrem získanou hotovostí uhradila část kupní ceny. Dále pak uvedl, že soud prvního stupně nepřehlédl, že smlouva o spotřebitelském úvěru mezi obviněnou a U. b. a. s. byla uzavřena na počátku roku 1998, přičemž až dne 3. 8. 2000 bylo na obviněnou podáno trestní oznámení, takže měla po celou tuto dobu možnost nějakým způsobem se s věřitelem dohodnout, obviněná však na výzvy banky nereagovala, neohlásila změnu svého bydliště a dohodnuté měsíční splátky nezaplatila. Později obviněnou doložená skutečnost, že zaplatila částku 20.000,- Kč jako náhradu pro ručitelka M. K., nemohla na posouzení celé věci po právní stránce nic změnit. Odvolací soud tak potvrdil správnost závěrů nalézacího soudu, že obviněná svým jednáním naplnila ve všech zákonných znacích skutkovou podstatu trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 2, 3 tr. zák. ve znění zák. č. 265/2001 Sb.
S ohledem na tyto skutečnosti dospěl Nejvyšší soud k závěru, že popis skutku uvedený v rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 10. 5. 2002, sp. zn. 4 T 175/2001, odpovídá použité právní kvalifikaci. Soud prvního stupně svá skutková zjištění a navazující právní závěry logicky a přesvědčivě odůvodnil. Obdobným a ještě podrobnějším způsobem se s námitkami obviněné uplatněnými v rámci odvolacího řízení vypořádal i odvolací soud.
Vzhledem k tomu, že obsahem podaného dovolání byly i výhrady obviněné k odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, považuje Nejvyšší soud za potřebné zdůraznit, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (§265a odst. 4 tr. ř.).
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř. V takovém případě nemusel a ani nemohl postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř. a přezkoumávat napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející.
Nejvyšší soud toto své rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 13. listopadu 2002
Předseda senátu:
JUDr. Jiří Horák
Vypracoval:
JUDr. Jan Bláha