ECLI:CZ:NS:2002:6.TDO.89.2002.1
sp. zn. 6 Tdo 89/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 29. dubna 2002 dovolání podané obviněným R. D. proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 12. 2001, sp. zn. 5 To 33/2001, jako soudu dovolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 11 T 30/2000, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Obviněný R. D. byl rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 13. 6. 2001, sp. zn. 11 T 30/2000, uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. a dalším trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání devíti let, pro jehož výkon byl zařazen podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně mu byl uložen trest vyhoštění z území České republiky na dobu neurčitou. Rovněž byl zavázán k povinnosti nahradit poškozenému M. B. na náhradě škody částku 4.000,- Kč a 700,- USD, a poškozenému I. H. částku 400,- USD.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 13. 12. 2001, sp. zn. 5 To 33/2001, tak, že napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. d), f) odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o trestech a způsobu jejich výkonu a ve výroku o náhradě škody, a za splnění podmínek §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnému uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání devíti roků se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou a trest vyhoštění z území České republiky na dobu neurčitou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému povinnost nahradit poškozenému M. B. částku 27.837,80 Kč a poškozenému I. H. částku 14.462,40 Kč.
Stejnopis rozsudku odvolacího soudu byl doručen obviněnému R. D. dne 3. 1. 2002 a jeho tehdejšímu obhájci Mgr. R. J. dne 7. 1. 2002.
Dne 26. 2. 2002 podal obviněný Rostislav Duda prostřednictvím obhájce JUDr. J. P. dovolání podle §265a odst. 1 tr. ř. z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., které směřovalo proti shora citovanému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci. V závěru obsáhle odůvodněného dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Vrchního soudu v Olomouci zrušil spolu s rozsudkem Krajského soudu v Brně a sám ve věci rozhodl tak, že obviněného R. D. zprostí obžaloby v obou skutcích, popřípadě věc vrátí do nového řízení a v takovém případě nařídí projednání věci v jiném složení senátu.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v písemném vyjádření ze dne 27. 3. 2002 navrhl podané dovolání obviněného odmítnout jako nepřípustné podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. Skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu byl oprávněným osobám doručen už za účinnosti novely trestního řádu č. 265/2001 Sb., považuje za irelevantní, neboť napadený rozsudek nabyl právní moci ještě v době, kdy trestní řád tento opravný prostředek neznal.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v posuzované věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle ustanovení §265a tr. ř. Podle odst. 1 tohoto ustanovení lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé (jde-li o rozhodnutí uvedené v odst. 2 cit. ustanovení), jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští.
V této souvislosti je zapotřebí poznamenat, že dovolání jako zcela nový institut a jako další mimořádný opravný prostředek bylo začleněno do trestního řádu novelou provedenou zákonem č. 265/2001 Sb. s účinností od 1. 1. 2002. Je proto zásadní otázkou, zda s ohledem na uvedený časový sled je dovolání obviněného R. D. vůbec přípustné.
Časová působnost trestního řádu se řídí zásadou, podle které se procesní úkony v průběhu trestního řízení provádějí podle trestního řádu účinného v době, kdy je úkon prováděn. To znamená, že pokud bylo trestní řízení zahájeno podle trestního řádu účinného dříve a ještě neskončilo, postupuje se v dané věci od data účinnosti nového procesního předpisu podle nových ustanovení. Z této zásady mohou být stanoveny výjimky ve prospěch aplikace dřívějšího trestního řádu (i když řízení již probíhá za účinnosti novelizovaného trestního řádu), jestliže je zapotřebí upřednostnit v rámci zajištění kontinuity probíhajícího procesu dřívější procesní právo před právem pozdějším. Takové výjimky trestní řád zpravidla upravuje v přechodných a závěrečných ustanoveních novelizovaného zákona.
Ze závěrečných a přechodných ustanovení čl. II. zák. č. 265/2001 Sb. je zřejmé, že tento novelizovaný zákon neobsahuje žádnou výjimku, podle které by bylo možno dovolání aplikovat na rozhodnutí, která nabyla právní moci ještě za účinnosti dřívějšího trestního řádu. Absence takové výjimky má nepochybně význam i z hlediska garance právní jistoty obviněných v tom směru, že stabilita rozhodnutí, které se stalo pravomocným před 1. 1. 2002, nemůže být narušena ani dovoláním nejvyššího státního zástupce podaným v jejich neprospěch. Z toho pak vyplývá, že dovolání je přípustné pouze tehdy, nastanou-li všechny zákonné podmínky pro jeho podání za účinnosti zákona č. 265/2001 Sb.
V tomto konkrétním případě bylo trestní stíhání obviněného R. D. pravomocně skončeno rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 12. 2001, sp. zn. 5 To 33/2001, tedy za účinnosti trestního řádu ve znění před citovanou novelou. V poučení připojeném k tomuto rozsudku proto ani obviněný nemohl být poučen ve smyslu §125 odst. 3 tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2002, o možnosti podat dovolání, když tento institut v té době ještě nebyl součástí trestního řádu. I z toho vyplývá jediný možný závěr, že dovoláním lze napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé uvedené v §265a odst. 1, 2 tr. ř. jen v případě, že toto rozhodnutí bylo učiněno soudem druhého stupně za účinnosti novely trestního řádu (zák. č. 265/2001 Sb.), tedy až po 1. lednu 2002.
Jelikož v dané věci došlo ke specifické situaci záležející v tom, že rozsudek Vrchního soudu v Olomouci byl doručen ve stejnopisech obviněnému R. D. a jeho tehdejšímu obhájci Mgr. R. J. již za účinnosti citované novely trestního řádu (u obviněného se tak stalo 3. 1. 2002 a u obhájce 7. 1. 2002), nabízela se otázka, zda tato skutečnost nemohla mít na úvahy o přípustnosti dovolání dopad. Datum doručení stejnopisu rozhodnutí odvolacího soudu má totiž význam pro počátek běhu lhůty k podání dovolání, neboť podle §265e odst. 1 tr. ř. se dovolání podává u soudu, který rozhodl ve věci v prvním stupni, do dvou měsíců od doručení rozhodnutí, proti kterému dovolání směřuje.
Nejvyšší soud je přesvědčen, že takováto skutečnost je právně relevantní a nemůže mít význam pro posouzení otázky, zda dovolání je přípustné. Všichni obvinění, jejichž trestní věci byly pravomocně skončeny před dnem 1. 1. 2002, by totiž zásadně měli být (i z hlediska možnosti či nemožnosti podat dovolání) v rovném postavení. Pokud by se obecně připustila možnost podání dovolání i proti rozhodnutím soudu druhého stupně učiněným sice před dnem 1. 1. 2002, ovšem doručeným ve stejnopise stranám až po tomto datu, pak by buď mohli být favorizováni ti obvinění, kteří se třeba i dlouhodobě vyhýbali doručení rozhodnutí, nebo naopak znevýhodněni ti obvinění (v případě podání dovolání nejvyšším státním zástupcem v jejich neprospěch), v jejichž trestních věcech rozhodnutí nebylo ve stanovených lhůtách písemně vyhotoveno a doručeno. Takovýto stav by nepochybně nebylo možno považovat z hlediska právní jistoty za únosný. Proto je třeba i za uvedené situace trvat na shora uvedeném závěru, že dovoláním lze napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé pouze tehdy, bylo-li učiněno soudem druhého stupně za účinnosti novely trestního řádu provedené zákonem č. 265/2001 Sb. s účinností od 1. 1. 2002.
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v trestní věci obviněného R. D. nejsou splněny zákonné podmínky, které by zakládaly přípustnost podaného dovolání ve smyslu ustanovení §265a odst. 1 tr. ř. Proto v neveřejném zasedání /§265r odst. 1 písm. a) tr. ř./ rozhodl, že dovolání obviněného se podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. odmítá, neboť není přípustné.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. dubna 2002
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k
Vypracoval :
JUDr. Jan B l á h a