ECLI:CZ:NS:2002:6.TDO.9.2002.1
sp. zn. 6 Tdo 9/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 19. března 2002 dovolání podané obviněným J. R., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Praha 6 - Ruzyně, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 12. 2001, sp. zn. 8 To 118/01, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 8 T 42/2000, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Obviněný J. R. byl rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 15. 3. 2001, sp. zn. 8 T 42/2000, uznán vinným trestným činem vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. h) tr. zák. a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 11 let, pro jehož výkon byl zařazen podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. do věznice se zvýšenou ostrahou.
Podle skutkových zjištění krajského soudu se uvedeného trestného činu dopustil tím, že dne 7. 2. 2000 v době mezi 19.00 hod. až 20.00 hod. v chodbě bytu J. M., v domě č. p. 129 v obci B., okr. B., v úmyslu usmrtit a získat osobní automobil tovární značky BMW 530i, SPZ AHH 92-04, a finanční hotovost, bodl nožem o délce čepele 205 mm do zad poškozeného P. S., zasáhl přitom bránici, plíce, osrdečník, srdce a hrudní srdečnici, přičemž poškozený v důsledku zakrvácení dutiny hrudní na místě zemřel, zmocnil se peněženky s částkou nejméně 3000,- Kč a kreditními kartami a mobilního telefonu zn.. Nokia 9110, a poté společně s obžalovaným J. N. a obžalovaným M. M., kteří byli v době útoku na poškozeného v jiné části bytu, odstraňovali osobní věci poškozeného a dne 8. 2. 2000 pak dodávkovým automobilem tovární značky Škoda 1203, SPZ BND 53-80, tělo z místa činu odvezli a následně je ukryli pod mostkem místní komunikace mezi obcemi P. a B., okr. B., kde bylo dne 15. 2. 2000 nalezeno.
Jednání obviněných J. N. a M. M. krajský soud právně kvalifikoval jako trestný čin nadržování podle §166 odst. 1 tr. zák. a každému z obviněných za něj uložil trest odnětí svobody v trvání 1 roku, pro jehož výkon je zařadil podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. do věznice s dozorem.
O odvoláních podaných obviněnými J. R., J. N. a M. M., jakož i o odvolání podaném krajským státním zástupcem v Praze proti shora citovaném rozsudku rozhodoval ve druhém stupni Vrchní soud v Praze. Ten rozsudkem ze dne 5. 12. 2001, sp. zn. 8 To 118/01, podle §258 odst. 1 písm. d, e), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání obviněných J. N. a M. M. a krajského státního zástupce v Praze napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu u obviněných J. N. a M. M. Podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že každému z těchto obviněných uložil podle §166 odst. 1 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon každému z obviněných podmíněně odložil podle §58 odst. 1 písm. a) tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. na zkušební dobu v trvání pěti let. Odvolání obviněného J. R. podle §256 tr. ř. zamítl. Odsuzující rozsudek tak nabyl právní moci ohledně všech obviněných dne 5. 12. 2001.
Z obsahu trestního spisu je dále zřejmé, že stejnopis rozsudku odvolacího soudu byl doručen obviněnému J. R. dne 17. 1. 2002 a jeho obhájci JUDr. S. Ř. dne 15. 1. 2002.
Dne 29. 1. 2002 podal obviněný J. R. prostřednictvím obhájce JUDr. S. Ř. s poukazem na dodržení lhůty uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. dovolání směřující proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 12. 2001, sp. zn. 8 To 118/01, kterým bylo rozhodnuto o odvolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. 3. 2001, sp. zn. 8 T 42/2000. Jako dovolací důvod uplatnil nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení /§265b odst. 1 písm. g) tr. ř./.
Podle argumentace obsažené v odůvodnění dovolání se oba soudy dostatečně nepořádaly s jeho obhajobou, že poškozeného usmrtil některý ze spoluobviněných, t. j. M. M., popř. J. N. Při důsledném respektování stěžejní zásady ovládající trestní řízení „in dubio pro reo“ a zásady volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. měl Vrchní soud v Praze učinit závěr, že jeho vina nebyla prokázána, a proto nebylo namístě uznat jej vinným trestným činem vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. h) tr. zák. Provedeným dokazováním bylo mimo vší pochybnost zjištěno, že bezprostředně poté, co některý ze spoluobviněných poškozeného P. S. usmrtil, pomohl odstraňovat osobní věci poškozeného a dne 8. 2. 2000 pomohl z místa činu odvézt mrtvé tělo a následně je ukrýt. Takto zjištěný skutek měl být oběma soudy, zejména pak Vrchním soudem v Praze, posouzen pouze jako trestný čin nadržování podle §166 odst. 1 tr. zák., popř. též jako trestný čin podílnictví ve smyslu §251 odst. 1 tr. zák. Jelikož rozsudek tímto dovoláním napadený spočívá na nesprávném posouzení skutku, je nutno zjednat nápravu v rámci dovolacího řízení. V závěru podaného dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 12. 2001, sp. zn. 8 To 118/01, a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Předseda senátu soudu prvního stupně v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. doručil opis dovolání obviněného státnímu zástupci s upozorněním, že se může k dovolání písemně vyjádřit a souhlasit s projednáním dovolání v neveřejném zasedání /§265r odst. 1 písm. c)/. Státní zástupce nejvyššího státního zastupitelství se dne 22. 2. 2002 k dovolání obviněného písemně vyjádřil a navrhl zkoumat otázku, zdali pro podání opravného prostředku podle hlavy sedmnácté trestního řádu v nyní platném znění jsou vůbec dány zákonné předpoklady. Pokud by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že tomu tak je, navrhl, aby v neveřejném zasedání dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b), e) tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v posuzované věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle ustanovení §265a tr. ř. Podle odst. 1 tohoto ustanovení lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé (jde-li o rozhodnutí uvedené v odst. 2 cit. ustanovení), jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští.
V této souvislosti je zapotřebí poznamenat, že dovolání jako zcela nový institut a jako další mimořádný opravný prostředek bylo začleněno do trestního řádu novelou provedenou zákonem č. 265/2001 Sb. s účinností od 1. 1. 2002. Je proto zásadní otázkou, zda s ohledem na uvedený časový sled je dovolání obviněného J. R. vůbec přípustné.
Časová působnost trestního řádu se řídí zásadou, podle které se procesní úkony v průběhu trestního řízení provádějí podle trestního řádu účinného v době, kdy je úkon prováděn. To znamená, že pokud bylo trestní řízení zahájeno podle trestního řádu účinného dříve a ještě neskončilo, postupuje se v dané věci od data účinnosti nového procesního předpisu podle nových ustanovení. Z této zásady mohou být stanoveny výjimky ve prospěch aplikace dřívějšího trestního řádu (i když řízení již probíhá za účinnosti novelizovaného trestního řádu), jestliže je zapotřebí upřednostnit v rámci zajištění kontinuity probíhajícího procesu dřívější procesní právo před právem pozdějším. Takové výjimky trestní řád zpravidla upravuje v přechodných a závěrečných ustanoveních novelizovaného zákona.
Ze závěrečných a přechodných ustanovení čl. II. zák. č. 265/2001 Sb. je zřejmé, že tento novelizovaný zákon neobsahuje žádnou výjimku, podle které by bylo možno dovolání aplikovat na rozhodnutí, která nabyla právní moci ještě za účinnosti dřívějšího trestního řádu. Absence takové výjimky má nepochybně význam i z hlediska garance právní jistoty obviněných v tom směru, že stabilita rozhodnutí, které se stalo pravomocným před 1. 1. 2002, nemůže být narušena ani dovoláním nejvyššího státního zástupce podaným v jejich neprospěch. Z toho pak vyplývá, že dovolání je přípustné pouze tehdy, nastanou-li všechny zákonné podmínky pro jeho podání za účinnosti zákona č. 265/2001 Sb.
V tomto konkrétním případě bylo trestní stíhání obviněného J. R. pravomocně skončeno rozsudkem Vrchního soudu v Praze dne 5. 12. 2001, sp. zn. 8 To 118/01, tedy za účinnosti trestního řádu ve znění před citovanou novelou. V poučení připojeném k tomuto rozsudku proto ani obviněný nemohl být poučen ve smyslu §125 odst. 3 tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2002, o možnosti podat dovolání, když tento institut v té době ještě nebyl součástí trestního řádu. I z toho vyplývá jediný možný závěr, že dovoláním lze napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé uvedené v §265a odst. 1, 2 tr. ř. jen v případě, že toto rozhodnutí bylo učiněno soudem druhého stupně za účinnosti novely trestního řádu (zák. č. 265/2001 Sb.), tedy až po 1. lednu 2002.
Jelikož v dané věci došlo ke specifické situaci záležející v tom, že rozsudek Vrchního soudu v Praze byl doručen ve stejnopisech obviněnému J. R. a jeho obhájci JUDr. S. Ř. již za účinnosti citované novely trestního řádu (u obviněného se tak stalo 17. 1. 2002 a u obhájce 15. 1. 2002), nabízela se otázka, zda tato skutečnost nemohla mít na úvahy o přípustnosti dovolání dopad. Datum doručení stejnopisu rozhodnutí odvolacího soudu má totiž význam pro počátek běhu lhůty k podání dovolání, neboť podle §265e odst. 1 tr. ř. se dovolání podává u soudu, který rozhodl ve věci v prvním stupni, do dvou měsíců od doručení rozhodnutí, proti kterému dovolání směřuje.
Nejvyšší soud je přesvědčen, že takováto skutečnost je právně irelevantní a nemůže mít význam pro posouzení otázky, zda dovolání je přípustné. Všichni obvinění, jejichž trestní věci byly pravomocně skončeny před dnem 1. 1. 2002, by totiž zásadně měli být (i z hlediska možnosti či nemožnosti podat dovolání) v rovném postavení. Pokud by se obecně připustila možnost podání dovolání i proti rozhodnutím soudu druhého stupně učiněným sice před dnem 1. 1. 2002, ovšem doručeným ve stejnopise stranám až po tomto datu, pak by buď mohli být favorizováni ti obvinění, kteří se třeba i dlouhodobě vyhýbali doručení rozhodnutí, nebo naopak znevýhodněni ti obvinění (v případě podání dovolání nejvyšším státním zástupcem v jejich neprospěch), v jejichž trestních věcech rozhodnutí nebylo ve stanovených lhůtách písemně vyhotoveno a doručeno. Takovýto stav by nepochybně nebylo možno považovat z hlediska právní jistoty za únosný. Proto je třeba i za uvedené situace trvat na shora uvedeném závěru, že dovoláním lze napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé pouze tehdy, bylo-li učiněno soudem druhého stupně za účinnosti novely trestního řádu provedené zákonem č. 265/2001 Sb. s účinností od 1. 1. 2002.
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v trestní věci obviněného J. R. nejsou splněny zákonné podmínky, které by zakládaly přípustnost podaného dovolání ve smyslu ustanovení §265a odst. 1 tr. ř. Proto v neveřejném zasedání /§265r odst. 1 písm. a) tr. ř./ rozhodl, že dovolání obviněného se podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. odmítá, neboť není přípustné.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. března 2002
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k
Vypracoval :
JUDr. Jan B l á h a