ECLI:CZ:NS:2002:6.TDO.951.2002.1
sp. zn. 6 Tdo 951/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 27. listopadu 2002 dovolání, které podal obviněný E. P., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici R., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 7. 2002, sp. zn. 2 To 109/02, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 1 T 5/2002, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného E. P. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 18. 4. 2002, sp. zn. 1 T 5/2002, byl obviněný E. P. společně s obviněným L. K. a s dalšími dvěma pachateli uznán vinným, že:
a) dne 25. 10. 2001 kolem 14.30 hod. v B. n. J., okres M. B., provedli loupežné přepadení pobočky K. b., a. s., tak, že obviněný E. P. s dalšími dvěma pachateli vnikli maskováni na obličeji do pobočky banky, kde pod pohrůžkou použití střelných zbraní přinutili pracovníky banky k vydání pokladní hotovosti v naší i v cizích měnách v přepočtu v celkové výši 1,272.405,53 Kč, přičemž obviněný L. K. stál s připraveným osobním automobilem zn. Škoda Fabia před bankou, aby je odvezl z místa činu, k čemuž však nedošlo, neboť na místo přijela hlídka Policie ČR a obviněného L. K., který se snažil s vozidlem odjet, po krátké době zadržela, zadržen byl také obviněný E. P., který se spolupachateli z pobočky utekl, odcizené peníze zajištěny nebyly,
b) dne 31. 8. 2001 v 8.57 hod. tamtéž spolu se stejnými pachateli přijeli k téže pobočce K. b., a. s., v úmyslu pod pohrůžkou přivezených střelných zbraní přinutit pracovníky banky k vydání peněz, pobočka banky však byla zavřena, načež z místa činu odjeli.
Takto zjištěné jednání krajský soud v případě obviněného E. P. (a obdobně i obviněného L. K.) právně kvalifikoval jako pokračující trestný čin loupeže podle 234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., dílem dokonaný, dílem nedokonaný ve stádiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. Obviněnému E. P. za to uložil podle §234 odst. 2 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání sedmi roků, přičemž podle §39a odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. jej pro jeho výkon zařadil do věznice se ostrahou. Obviněnému L. K. uložil trest odnětí svobody na pět roků a šest měsíců se zařazením do stejného typu věznice a podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. i trest propadnutí věci – mobilního telefonu se dvěma SIM kartami. Současně podle §73 odst. 1 písm. c) tr. zák. vyslovil zabrání věcí, a to pistole zn. D. ČZ, ráže 6, 35 mm, bez výrobního čísla, pistole zn. FN-22, ráže 7.65 mm B., dámské paruky, koženého proužku s našitými vlasy, tří kusů plastových pout, vysílačky zn. M. vysílačky zn. M., černé pletené kukly, mobilního telefonu zn. NOKIA 3210 s tím, že vlastníkem zabraných věcí se stává stát. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla oběma obviněným uložena povinnost nahradit poškozené a. s., K. b., se sídlem P., škodu ve výši 1,272.405,50 Kč. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozená Š. A., a. s., M. B., odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních, stejně jako poškozená Česká republika – M. v. ČR a poškozená V. z. p. ČR, O. p. M. B.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný E. P. odvolání, které bylo usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 7. 2002, sp. zn. 2 To 109/02, zamítnuto jako nedůvodné podle §256 tr. ř. (Obviněný L. K. odvolání nepodal a odsuzující rozsudek v jeho případě nabyl právní moci dne 15. 6. 2002.)
Opis rozsudku odvolacího soudu byl doručen Krajskému státnímu zastupitelství v Praze dne 20. 8. 2002, obviněnému E. P. dne 26. 8. 2002 a jeho obhájci JUDr. P. P. dne 22. 8. 2002.
Proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Praze a současně i proti odsuzujícímu rozsudku Krajského soudu v Praze podal obviněný E. P. prostřednictvím svého obhájce u jmenovaného krajského soudu dne 3. 10. 2002 dovolání (na poštu podáno 2. 10. 2002) s poukazem na důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. c), g) tr. ř.
Obviněný spatřuje pochybení zakládající dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. ve skutečnosti, že při první své výpovědi v přípravném řízení neměl řádně ustanoveného obhájce, ačkoliv ho podle zákona měl mít. Soud prvního stupně přitom vybudoval své rozhodnutí právě na této jeho výpovědi.
Pochybení podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívá podle obviněného v tom, že soudy obou stupňů nesprávně právně posoudily skutky, jimiž byl uznán vinným. Především nebyla dostatečně vyhodnocena jeho obhajoba uplatněná v hlavním líčení ve vztahu k jeho výpovědi v přípravném řízení. Je přesvědčen, že na základě provedeného dokazování nebylo zcela jednoznačně prokázáno, že by se dopustil jednání uvedeného v obžalobě. V této souvislosti namítl, že žádný důkaz, který byl v nalézacím řízení proveden, nevyvrátil jeho obhajobu, a že výpověď spoluobviněného L. K. byla nesprávně vyhodnocena. Odvolací soud pochybil v tom, že akceptoval argumentaci a odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a podané odvolání bezdůvodně zamítl. V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil výše uvedené rozhodnutí soudů obou stupňů a podle §265l odst. 1 tr. ř. příslušnému soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Předsedkyně senátu soudu prvého stupně doručila v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. opis dovolání obviněného nejvyššímu státnímu zástupci s upozorněním, že se může k dovolání písemně vyjádřit a souhlasit s projednáním dovolání v neveřejném zasedání ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Nejvyšší soud však ke dni svého rozhodnutí takové vyjádření neobdržel.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zjišťoval, zda v předmětné trestní věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu ve věci samé, kterým soud rozhodl ve druhém stupni tak, že zamítl řádný opravný prostředek podaný obviněným proti rozsudku, jímž byl uznán vinným a uložen mu trest /§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř./. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. osobou oprávněnou podat prostřednictvím obhájce dovolání, přičemž tento mimořádný opravný prostředek byl podán ve lhůtě a u příslušného soudu, jak je uvedeno v §265e odst. 1, 2 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je současně podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. je dán v případech, kdy obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl. Třebaže to obviněný v podaném dovolání výslovně neuvedl, nepochybně měl na mysli námitku, že při jeho první výpovědi v přípravném řízení došlo k porušení ustanovení §36 tr. ř. o nutné obhajobě. Taková námitka zmíněný dovolací důvod nepochybně naplňuje.
Podle §36 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. ř. obviněný musel mít obhájce už v přípravném řízení, jelikož se nacházel ve vazbě a konalo se proti němu řízení o trestném činu, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje pět let. Počátkem přípravného řízení a tedy i trestního stíhání v daném případě bylo sdělení obvinění podle §160 odst. 1 tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2001.
Z obsahu trestního spisu vyplývá, že obviněnému E. P. bylo vyšetřovatelem sděleno obvinění dne 25. 10. 2001 ve 23.50 hodin, kdy byl současně poučen, že podle §36 odst. 3 tr. ř. musí mít obhájce, kterého si může ve stanovené lhůtě zvolit, jinak mu bude soudem ustanoven. Jelikož si obhájce nezvolil, byl mu opatřením soudce Okresního soudu v Mladé Boleslavi z téhož dne ustanoven obhájcem Mgr. M. H., který také byl prvnímu výslechu obviněného (od 23.55 hodin dne 25. 10. 2001 do 01.30 hodin dne 26. 10. 2001) přítomen.
Tyto skutečnosti svědčí pro závěr, že obviněný v souladu s ustanovením §36 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. ř. už v přípravném řízení obhájce nejen fakticky měl, ale soudem ustanovený obhájce byl i fyzicky přítomen jeho prvému výslechu ve věci. Nejvyšší soud proto nemohl shora uvedenou námitku akceptovat a dospěl tak k prvnímu dílčímu závěru, že dovolání obviněného z důvodu vymezeného v §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. je zjevně neopodstatněné /§265i odst. 1 písm. e) tr. ř./.
Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný další dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze považovat za důvod uvedený 265b odst. 1 tr. ř.
Z vymezení důvodů dovolání v tomto ustanovení vyplývá, že důvodem dovolání nemůže být nesprávné skutkové zjištění, byť to zákon explicitně nestanoví, a to vzhledem k tomu, že právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozhodnutí a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Tento názor lze jednoznačně dovodit právně s ohledem na jednotlivé důvody dovolání vymezené v citovaném zákonném ustanovení, zejména pak s ohledem na důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v rámci kterého obviněný namítá konkrétní pochybení v dané věci ze strany soudů obou stupňů. Podle tohoto ustanovení důvod dovolání je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z takto vymezeného důvodu dovolání vyplývá, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení důkazů provedených v předcházejícím řízení. Takový závěr vyplývá i z toho, že dovolání je specifický mimořádný opravný prostředek, který je určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., takže Nejvyšší soud v řízení o dovolání není a ani nemůže být další (v pořadí již třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři. V takovém případě by se totiž dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem jak zákonem určeným, tak nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci (§2 odst. 5 tr. ř.), popř. do pozice soudu druhého stupně, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (např. podle §259 odst. 3 tr. ř.). Proto samotná skutková zjištění, přestože mohou mít vliv na právní posouzení skutku nebo jiné hmotně právní posouzení, Nejvyšší soud nemůže v dovolacím řízení přezkoumávat. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
S ohledem na tyto skutečnosti dospěl Nejvyšší soud k druhému dílčímu závěru, že dovolání obviněného bylo podáno z jiných důvodů, než vymezuje ustanovení §265b odst. 1 tr. ř., a proto v této části by náleželo jeho odmítnutí podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. V posuzovaném mimořádném opravném prostředku byl sice citován zákonný důvod k jeho podání podle §265b odst. 1 tr. ř., avšak konkrétní argumenty obsažené v dovolání vycházejí z důvodů jiných, které v zákoně nejsou stanoveny. Podle obsahu uplatněných námitek je obviněným spatřován dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. především v nedostatečně zjištěném skutkovém stavu v důsledku nesprávného hodnocení důkazů (zejména obhajoby samotného obviněného a výpovědi spoluobviněného L. K.). Teprve důsledkem tohoto postupu mělo být následně vadné hmotně právní posouzení věci, které však obviněný v dovolání blíže nespecifikoval. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že obsah konkrétně uplatněných námitek, tvrzení i právních názorů, o něž je v dovolání opírána existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř., a nestačí jen formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Vzhledem ke všem uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné, neboť z obou výše shledaných nestejných zákonných důvodů, týkajících se odmítnutí dovolání, je pro rozhodnutí ve věci podstatnější. Nejvyšší soud proto nemohl z podnětu podaného dovolání přezkoumat napadený výrok a řízení jemu předcházející podle §265i odst. 3 tr. ř., přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. listopadu 2002
Předseda senátu:
JUDr. Jiří Horák
Vypracoval:
JUDr. Jan Bláha