ECLI:CZ:NS:2002:7.TDO.1025.2002.1
sp. zn. 7 Tdo 1025/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 11. 12. 2002 o dovolání obviněných K. B., T. P. a n. s. z., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 29. 7. 2002, sp. zn. 2 To 524/2002, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 2 T 188/2001, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných o d m í t a j í .
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání n. s. z. odmítá .
Odůvodnění:
Z podnětu odvolání obviněných byl Krajským soudem v Ostravě, pobočka v Olomouci, dne 29. 7. 2002, pod sp. zn. 2 To 524/2002, ohledně obviněného K. B. v celém rozsahu podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. a ohledně obviněného T. P. dle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. ve výroku o trestu zrušen rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 22. 5. 2002, sp. zn. 2 T 188/2001, a za splnění podmínek §259 odst. 3 tr. ř. byl obviněný K. B. uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a odsouzen podle §234 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků. Pro výkon uloženého trestu odnětí svobody byl obviněný podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Obviněný T. P. byl při nezměněném výroku o vině odsouzen podle §234 odst. 1 tr. zák., §35 odst. 1 a §42 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání devíti roků. Obviněný T. P. byl podle §39a odst. 3 tr. zák. pro výkon trestu odnětí svobody zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku Č. p. s. p. P., v ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn. Odvolání okresního státního zástupce bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Proti shora uvedenému rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, podali dovolání oba obvinění a v neprospěch obviněného K. B. také nejvyšší státní zástupkyně. Jak obvinění, tak i nejvyšší státní zástupkyně v podaném dovolání uplatnili dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný T. P. v podaném dovolání podrobně rozvádí důvody, které jej vedly k podání dovolání a uplatnění výše uvedeného dovolacího důvodu. Obviněný poukazuje na to, že okresní soud se dostatečně nezabýval důkazy, které obviněný na svoji obhajobu uvedl, rovněž vytkl soudu prvního stupně, že neprovedl důkazy, které obviněný opakovaně navrhoval, a které měly podpořit jeho tvrzení. Přihlédnuto podle jeho názoru nebylo ani k významným procesním pochybením, která činnost orgánů činných v trestním řízení provázela. Dále se obšírně vyjadřuje k jednotlivým útokům, kterými byl uznán vinným a důkazům, které byly provedeny. Zde pouze pro stručnost Nejvyšší soud poukazuje např. na výtky adresované k bodu 2 – trestnému činu loupeže, kde uvádí „ani v tomto případě nemám za to, že by výsledky provedeného dokazování zcela jednoznačně podporovaly vznesenou obžalobu … , soud nemůže brát v úvahu svědeckou výpověď A. H. … , ... úvahy krajského soudu o nepodstatnosti rozporu ve výpovědi svědka R. odmítám, neboť jeho svědectví, tak jak bylo podáno, mne z provedení této loupeže prakticky vylučuje a podle mého názoru není možné tento rozpor překonat svědectvím Z. S.“. Obdobně se vyjadřuje obviněný také k dalším útokům, kterými byl uznán vinným. Závěrem podaného dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek krajského soudu ve všech jeho výrocích a tomuto soudu přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl.
Obviněný K. B. k odůvodnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvedl, že podle jeho názoru mozaika provedených důkazů netvoří ucelenou a ničím nenarušenou soustavu, která by vylučovala možnost, že pachatelem projednávaného trestného činu by mohla být také jiná osoba. Pokud jde o důkazy, které byly provedeny, tyto nebyly shromažďovány v souladu se zásadou vyjádřenou v §2 odst. 5 tr. ř. a důkazy pak hodnoceny v souladu se zásadou vyjádřenou v §2 odst. 6 tr. ř. V podrobně rozvedeném dovolání poukazuje na výpovědi jednotlivých svědků, rozpory v jejich výpovědích a dospívá k výše uvedeným závěrům ve vztahu ke skutkovým zjištěním a otázce hodnocení důkazů. Také obviněný K. B. závěrem podaného dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek a přikázal krajskému soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší státní zástupkyně podala dovolání v neprospěch obviněného K. B., kde v uplatněném dovolacím důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. krajskému soudu vytýká, že obviněný měl být uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista ve smyslu §41 odst. 1 tr. zák. Poukazuje na to, že odvolací soud nehodnotil existenci materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy komplexně ze všech rozhodných hledisek, a soud pouze izolovaně konstatoval některé skutečnosti svědčící ve prospěch obviněného. V podaném dovolání rovněž nejvyšší státní zástupkyně uvádí, že odvolacím soudem nebylo přihlédnuto ke všem rozhodným skutečnostem, které mohly mít vliv na posouzení jednání obviněného. Závěrem svého dovolání nejvyšší státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud rozhodnutí krajského soudu ohledně obviněného K. B. zrušil a krajskému soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Dovolání byla podána oprávněnými osobami; v případě obviněných byla dovolání podána prostřednictvím obhájců, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. V případě nejvyšší státní zástupkyně bylo dovolání podáno v souladu se zněním §265d odst. 1 písm. a) tr. ř. Dovolání byla podána ve lhůtě stanovené zákonem (§265e odst. 1 tr. ř.).
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné námitky naplňují dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Podle tohoto ustanovení je tedy možné namítat, že zjištěný skutkový stav byl chybně posouzen jako trestný čin, ačkoliv zjištěný skutek nevykazuje znaky žádného trestného činu a o trestný čin tedy nejde, anebo je možné namítat, že zjištěný skutek měl být správně posouzen jako jiný trestný čin. V žádném případě nelze napadat nesprávnost samotného zjištění skutkového stavu. Nejvyšší soud musí vycházet z již soudem učiněného skutkového zjištění a v návaznosti na tento skutkový stav hodnotit správnost hmotně právního posouzení.
Z dovolání obviněných je zcela zřejmé, že tito sice formálně uplatnili důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak základ jejich dovolání je třeba spatřovat v tom, že se neztotožnili se zjištěným skutkovým stavem. Z jejich podání je zřejmé, že jejich námitky nesměřují vůči správnosti právního posouzení zjištěného skutkového stavu, nýbrž odvolacímu soudu vytýkají nesprávná skutková zjištění, včetně neúplného a nesprávného hodnocení provedených důkazů. Jak však již bylo shora uvedeno, dovolání v žádném případě nemůže směřovat proti hodnocení důkazů, ani proti skutkovým zjištěním, na jejichž základě bylo rozhodnuto. Uplatněné námitky tedy nelze považovat z důvodů výše uvedených za důvod dovolání upravený §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Shora bylo podrobněji poukázáno na to, jaké důvody vedly obviněné k podání dovolání. Z těchto námitek je patrno, že zcela jednoznačně směřují do oblasti skutkových zjištění a oblasti hodnocení důkazů.
Jiné hmotně právní posouzení /§265b odst. 1 písm. g) tr. ř. – dovolací důvod uplatněný nejvyšší státní zástupkyní/ než posouzení skutku může být nesprávné, pokud se týká některé další otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v posuzování jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Do této oblasti je možno zařadit i to, zda je obviněný zvlášť nebezpečným recidivistou podle §41 odst. 1 tr. zák.
V podaném dovolání nejvyšší státní zástupkyně především uvádí, že „odvolací soud nehodnotil existenci materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy komplexně ze všech rozhodných hledisek; soud pouze izolovaně konstatoval některé skutečnosti svědčící podle jejího názoru ve prospěch obviněného“. Uvedená argumentace může vést jednak k závěru, že se nejvyšší státní zástupkyně neztotožnila s okruhem skutkových zjištění, která považoval soud za nezbytná pro rozhodnutí při posuzování, zda jednání obviněného lze kvalifikovat jako jednání zvlášť nebezpečného recidivisty, a dále se rovněž neztotožnila ani s hodnocením těchto skutkových zjištění, což vyjádřila v tom, že soud v podstatě izolovaně konstatoval některé skutečnosti svědčící podle jejího názoru ve prospěch obviněného; může však také vést k závěru, že skutkový stav byl zjištěn dostatečně, avšak odvolací soud učinil nesprávný závěr o tom, že materiální podmínka zvlášť nebezpečné recidivy není dána. Odvolacímu soudu vytýká povrchnost hodnocení materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy bez komplexního posouzení všech rozhodných hledisek, aniž by se již vypořádala s tím, že odvolací soud odůvodnění této problematiky věnoval nejméně dvě strany, oproti odůvodnění soudu prvního stupně, které zvlášť nebezpečné recidivě obviněného K. B. věnovalo kratší odstavec. Nejvyšší státní zástupkyně poukazuje dále na to, že soud nehodnotil další okolnosti činu, jako např. určitou promyšlenost jednání pachatelů, způsob provedení spočívající v použití pohrůžky střelnou zbraní apod. Poukazuje rovněž na to, že při hodnocení společenské nebezpečnosti spáchaného trestného činu zdůraznil odvolací soud menší aktivitu obviněného; a výší škody poukazuje na to, že způsobení škody na cizím majetku ovšem není zákonným znakem trestného činu loupeže.
S ohledem na okolnosti shora uvedené v dovolání nejvyšší státní zástupkyně dospěl Nejvyšší soud k závěru, že podané dovolání je třeba v dané trestní věci posuzovat jako dovolání podané v souladu se zněním §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Předně je při tomto náhledu uvést, že výtce směřující k problematice zvlášť nebezpečné recidivy byla odvolacím soudem věnována mimořádná pozornost a odůvodnění tohoto ustanovení je obsaženo na nejméně dvou stranách (soud prvního stupně odůvodnil zvlášť nebezpečnou recidivu v jednom odstavci a podle názoru nejvyšší státní zástupkyně zcela výstižně). Pokud jde o námitky dovolatelky uplatněné v podaném dovolání, je třeba dále uvést, že odvolací soud se ve svém rozhodnutí zabývá nejen dobou, která uplynula od posledního odsouzení, ale i dobou uplynulou od posledního výkonu trestu odnětí svobody, neboť ve velmi podrobném odůvodnění komplexně hodnotí nejen shora uvedené dvě skutečnosti, ale také okolnosti, které předcházely odsouzení obviněného v roce 1995, když předmětné trestné činnosti se měl dopustit v letech 1990 až 1992, zmiňuje se rovněž o škodě, kterou měl tehdy poškozeným způsobit, hodnotí okolnosti, které vedly k tomu, že obviněný byl s ohledem na dobré chování a kázeňské odměny nejprve přemístěn na návrh ředitele věznice do mírnějšího typu věznice a následně z výkonu trestu podmíněně propuštěn. Rovněž jako okolnosti, které byly spjaty s konkrétní aktivitou jednotlivých obviněných v případě předmětného trestného činu, nepřehlédl odvolací soud ani situaci obviněného po podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Jestliže podané dovolání vytýká odvolacímu soudu, že při svém rozhodování zdůraznil výši způsobené škody (jako okolnost svědčící ve prospěch), musí zde Nejvyšší soud uvést, že odvolací soud sám uvedl, že výše škody není u základního ustanovení trestného činu loupeže jeho zákonným znakem, ale je třeba brát při posuzování konkrétního stupně nebezpečnosti stíhaného jednání v potaz to, že „byla přepadena pošta v malé obci se škodou 8.800,- Kč, tedy škodou, která z pohledu novely trestního zákona od 31. 12. 2001 nevýrazně přesahuje hranici škody nikoliv nepatrné“. Z obsáhlého odůvodnění je patrno, že výši způsobené škody nebyl přisuzován zásadní význam. Ve vztahu k otázce možného použití §41 tr. zák. zabýval se odvolací soud také otázkou provedení a promyšleností předmětného trestného činu, když konstatuje na základě provedených důkazů, že „obviněný B. jako spolupachatel loupeže se na jednání podílel menší mírou než obviněný P., jeho role se omezila na přezkoumání podmínek na přepadené poště, toto učinil v rámci zakoupení obálky u poštovní pracovnice, následná loupež za použití zbraně byla v plné režii spoluobžalovaného P., a to bez zjevné aktivity obviněného B.“.
Vzhledem k tomu, že odvolací soud se ve svém rozhodnutí dostatečně a podrobně vypořádal se všemi okolnostmi podstatnými pro to, zda je jednání obviněného K. B. možno posoudit jako jednání zvlášť nebezpečného recidivisty z pohledu §41 tr. zák., přičemž při svém posuzování bral v úvahu nejen podmínky, že obviněný již v minulosti spáchal zvlášť závažný úmyslný trestný čin a byl za tento trestný čin potrestán, ale také jej posuzoval z pohledu, zda tento zvlášť závažný úmyslný trestný čin, který spáchal opětovně po svém předchozím odsouzení, pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti činu pro společnost, kdy bral dostatečně v úvahu znění §3 odst. 4 tr. zák., rozhodl Nejvyšší soud tak, že dovolání Nejvyšší státní zástupkyně jako zjevně neopodstatněné odmítl.
O odmítnutí dovolání obviněných podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a nejvyšší státní zástupkyně podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř., aniž by musel podle §265i odst. 3 tr. ř. předmětnou trestní věc meritorně přezkoumat.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. prosince 2002
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann