ECLI:CZ:NS:2002:7.TDO.330.2002.1
sp. zn. 7 Tdo 330/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 16. 7. 2002 dovolání, které v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 35 T 17/99 podal obviněný M. L., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 3. 2002, sp. zn. 2 To 9/2002, a rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 3. 2002, sp. zn. 2 To 9/2002, v části týkající se obviněného M. L. a rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 11. 2001, sp. zn. 35 T 17/99, zrušují . Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Ostravě přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 11. 2001, sp. zn. 35 T 17/99, byl obviněný M. L. uznán vinným pomocí k pokusu trestného činu podvodu podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák., §8 odst. 1 tr. zák., §250 odst. 1, 4 tr. zák. a odsouzen podle §250 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody na pět roků a devět měsíců nepodmíněně se zařazením do věznice s dozorem podle §39a odst. 3 tr. zák.
Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě podal obviněný M. L. odvolání, které bylo podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 3. 2002, sp. zn. 2 To 9/2002. Pro úplnost je třeba poznamenat, že tímto usnesením Vrchního soudu v Olomouci bylo zároveň rozhodnuto také o odvolání, které podal obviněný X. N. H. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 10. 2001, sp. zn. 36 T 10/97.
Obviněný M. L. podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci. Uvedl, že dovolání podal z důvodu stanoveného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že jednání, jímž byl uznán vinným, nenaplňovalo znaky pomoci k pokusu trestného činu podvodu podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák., §8 odst. 1 tr. zák., §250 odst. 1, 4 tr. zák., protože nebylo prokázáno propojení jeho úmyslu s úmyslem hlavních pachatelů, tj. pachatelů trestného činu podvodu. Připustil, že u něho přicházelo v úvahu kvalifikovat skutek jako trestný čin podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák. Navrhl, aby Nejvyšší soud ohledně něho zrušil napadené usnesení a aby Vrchnímu soudu v Olomouci přikázal nové projednání a rozhodnutí věci.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §265i odst. 3, 4, 5 tr. ř. napadené usnesení, pokud jde o obviněného M. L., i řízení, které této části usnesení předcházelo, a shledal, že dovolání je důvodné.
Obviněný M. L. byl uznán vinným skutkem, který podle zjištění Krajského soudu v Ostravě spočíval v tom, že tento obviněný v měsíci březnu 1996 a na počátku měsíce dubna 1996 s cílem neoprávněně se obohatit formou podílu na vylákaných penězích dle požadavku Ing. R. R. zajistil účet spoluobviněného X. N. H., vedený u AB, a. s., aby na něj posléze neoprávněným vstupem do počítačové sítě byla převedena vysoká částka peněz, kterou měl vybrat a která měla být předána dalším účastníkům trestné činnosti, načež dne 2. 4. 1996 byla na tento účet připsána v důsledku podvodného jednání Ing. J. C. částka 41 000 000 Kč z účtu MCHZ, a. s., a peníze v hotovosti v uvedené výši se snažil ve dnech 4. 4. a 5. 4. 1996 v součinnosti se spoluobviněným X. N. H. vybrat, avšak dne 5. 4. 1996 byl v pobočce banky zadržen orgány Policie ČR, nekorektní příkaz k platbě 41 000 000 Kč byl odhalen, platba byla stornována a již dne 3. 4. 1996 odeslána zpět.
Z tzv. právní věty výroku o vině je patrno, že Krajský soud v Ostravě považoval tímto skutkem u obviněného M. L. za naplněné ty znaky pomoci k pokusu trestného činu podvodu, které spočívají v tom, že obviněný poskytl jinému pomoc k tomu, aby se dopustil jednání pro společnost nebezpečného, které bezprostředně směřovalo k tomu, aby ke škodě cizího majetku sebe a jiného obohatil tím, že uvedl někoho v omyl, a způsobil tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu, jehož se dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, avšak k dokonání trestného činu nedošlo.
Porovnají-li se tyto zákonné znaky pomoci k pokusu trestného činu podvodu s tím, jak byl posuzovaný skutek zjištěn a popsán ve skutkové části výroku o vině, je třeba konstatovat, že skutek nevykazuje všechny zákonné znaky pomoci k pokusu trestného činu podvodu. Předpokladem odpovědnosti obviněného za pomoc k pokusu trestného činu podvodu je po subjektivní stránce to, že jeho úmyslným zaviněním (§4 tr. zák.) je zahrnuto nejen samotné zajištění či přesněji řečeno zprostředkování účtu, na který byly připsány peníze, nýbrž i okolnost, že tyto peníze budou získány způsobem naplňujícím zákonné znaky trestného činu podvodu. Skutkový stav zjištěný Krajským soudem v Ostravě neobsahuje žádné konkrétní zjištění, které by vyjadřovalo úmysl obviněného (§4 tr. zák.) ve vztahu k tomu, že peníze očekávané na účtu, jehož použití obviněný zprostředkoval, budou získány podvodem, resp. způsobem odpovídajícím trestnému činu podvodu. Žádné takové zjištění není patrné ani z odůvodnění rozsudku. Krajský soud v Ostravě na str. 10-11 odůvodnění svého rozsudku pouze uvedl, že obviněný „ … si musel být nejméně rámcově vědom toho, že se jedná o majetkovou trestnou činnost, a to zejména s ohledem na extrémně vysokou peněžní částku, která se na účtu, který zajistil a z něhož měl peníze vybrat, objevila, a také s poukazem na okolnosti případu, zejména se zdůrazněním toho, že pokud by šlo o legální transakci, … nebyl důvod používat účet jiné osoby“. K tomu však je třeba dodat, že úmysl obviněného ve vztahu k okolnosti, že peníze na účet, jehož použití zprostředkoval, budou získány způsobem odpovídajícím trestnému činu podvodu, zdaleka není naplněn zjištěním, že obviněný si byl alespoň rámcově vědom toho, že se jedná o majetkovou trestnou činnost. Pojem „majetková trestná činnost“ se totiž nevyčerpává tím, že nutně jde o trestný čin podvodu (§250 tr. zák.), ale může jít i o jiný trestný čin proti majetku podle deváté hlavy zvláštní části trestního zákona, o některý hospodářský trestný čin podle druhé hlavy zvláštní části trestního zákona a konec konců zcela nelze vyloučit ani některý z dalších trestných činů. Je nutné uvážit i to, že zjištění, jimiž Krajský soud v Ostravě odůvodnil, že obviněný si musel být nejméně rámcově vědom toho, že se jedná o majetkovou trestnou činnost, nevylučují ani takovou interpretaci, že obviněnému muselo být zřejmé, že jde o nelegální transakci, aniž by nutně muselo jít o trestný čin, ale např. jen o porušení obchodního zákoníku, občanského zákoníku či jiných mimotrestních právních předpisů. Skutkový stav zjištěný Krajským soudem v Ostravě kromě toho nevykazuje žádné konkrétní zjištění, na základě kterého by bylo možné rozlišit, zda obviněný po subjektivní stránce jednal s vědomím, že jeho jednání spočívající ve zprostředkování účtu je účastí na nějakém trestném činu, který bude teprve spáchán tím, že na účet budou připsány peníze, resp. tím, že budou z účtu vybrány, anebo s vědomím, že jde o zprostředkování účtu, na který budou připsány peníze získané nějakým trestným činem, který již byl předtím spáchán. To znamená, že skutkový stav zjištěný Krajským soudem v Ostravě v podstatě vůbec neumožňuje spolehlivě po právní stránce posoudit, zda ze strany obviněného šlo o trestný čin podílnictví (§251 až §252 tr. zák.), ať již v dokonané nebo nedokonané formě, anebo o účastenství na samotném trestném činu, z něhož peníze pocházely. Z tohoto hlediska nic neřeší zjištění, že obviněný jednal „s cílem neoprávněně se obohatit formou podílu na vylákaných penězích“, protože s tímto zjištěním samotným jsou slučitelné oba způsoby právní kvalifikace jednání obviněného.
Protože skutek, jímž byl obviněný uznán vinným a který byl popsán ve výroku i v odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Ostravě, nenaplňuje všechny zákonné znaky pomoci k pokusu trestného činu podvodu podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák., §8 odst. 1 tr. zák., §250 odst. 1, 4 tr. zák., je důvodný závěr, že napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci, který zamítl odvolání obviněného, spočívá na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud proto zrušil napadené usnesení ohledně obviněného M. L. a jako vadnou část předcházejícího řízení i rozsudek Krajského soudu v Ostravě. Současně zrušil také všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která zrušením části napadeného usnesení a celého rozsudku pozbyla podkladu. V dalším Nejvyšší soud přikázal Krajskému soudu v Ostravě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší soud se zabýval otázkou, zda je důvodné, aby s přiměřeným použitím ustanovení §261 tr. ř., na které odkazuje ustanovení §265k odst. 2 tr. ř., zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci také ohledně obviněného X. N. H., v jehož věci nebylo podáno dovolání. Tento obviněný byl totiž také uznán vinným pomocí k pokusu trestného činu podvodu podle 10 odst. 1 písm. c) tr. zák., §8 odst. 1 tr. zák., §250 odst. 1, 4 tr. zák., protože svůj bankovní účet poskytl k tomu, aby na něj byly připsány podvodně získané peníze. Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení ohledně obviněného M. L. z důvodu, že zjištěný skutek nevykazuje u tohoto obviněného takové skutkové okolnosti, které by po subjektivní stránce naplňovaly znaky pomoci k pokusu trestného činu podvodu. Jde ale o takové okolnosti, které nemají žádný vztah k obviněnému X. N. H. Pro posouzení otázky, zda znaky pomoci k pokusu trestného činu podvodu byly naplněny u obou obviněných, jsou rozhodná skutková zjištění, která je nutno hodnotit u každého z obviněných samostatně. Nejvyšší soud tak dospěl k závěru, že nejde o beneficium cohaesionis ve smyslu §261 tr. ř., §265k odst. 2 tr. ř., a proto napadené usnesení nezrušil ohledně obviněného X. N. H.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. července 2002
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec