ECLI:CZ:NS:2002:7.TDO.368.2002.1
sp. zn. 7 Tdo 368/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 18. července 2002 o dovoláních obviněných Ing. R. H. , M. T. a S. K. proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 4. 2002, sp. zn. 4 To 22/2002, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 11 T 20/2000 takto:
I. Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. R. H. odmítá.
II. Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných M. T. a S. K. odmítají.
Odůvodnění:
V trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 11 T 20/2000 podali obvinění Ing. R. H., M. T. a S. K. dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 4. 2002, sp. zn. 4 To 22/2002, jímž bylo mimo jiné rozhodnuto o jejich odvoláních proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. 9. 2001. Obvinění podali dovolání v zákonné lhůtě, prostřednictvím svých obhájců a každý z nich uvedl, že dovolání podal z důvodu stanoveného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného Ing. R. H. je zjevně neopodstatněné a že dovolání obviněných M. T. a S. K. byla ve skutečnosti podána z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
K dovolání obviněného Ing. R. H.
Obviněný Ing. R. H. byl uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. Tento trestný čin spočíval podle zjištění Krajského soudu v Brně v tom, že obvinění R. K., M. T. a Ing. R. H. poté, co obviněný M. T. přemluvil obviněného R. K., aby za odměnu 50 000 Kč na sebe převedl leasing na auto, obviněný R. K. v úmyslu neplatit splátky po dohodě s obviněným Ing. R. H., který byl jednatelem obchodní společnosti R., s. r. o., jež byla nájemcem vozidla zn. BMW 725 na základě leasingové smlouvy uzavřené s obchodní společností I. L., a. s., uzavřel smlouvu o změně subjektu leasingové smlouvy a zavázal se hradit po dobu 44 měsíců splátky ve výši 37 239 Kč, ač nikde nepracoval a byl bez finančních prostředků, a po podepsání změny leasingové smlouvy, podle které se nájemcem vozidla stal obviněný R. K., si vozidlo v hodnotě 942 000 Kč ponechal obviněný Ing. R. H., který s vozidlem naložil neznámým způsobem a uhradil dvě měsíční splátky, zatímco obviněný R. K. další měsíční splátky nehradil a ani neměl z čeho, přičemž tímto společným jednáním všichni obvinění způsobili obchodní společnosti G. C. L., a. s., jako právnímu nástupci obchodní společnosti I. L., a. s., škodu ve výši nejméně 942 000 Kč.
Obviněný Ing. R. H. v dovolání namítl, že takto popsaným skutkem nemohl spáchat trestný čin podvodu podle §250 tr. zák., protože leasingovou společnost neuvedl v omyl a sám se nijak neobohatil. Přitom zdůraznil, že nebyl uznán vinným jednáním ve spolupachatelství. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud ohledně něho zrušil oba rozsudky a aby přikázal nové projednání a rozhodnutí věci nebo aby ho sám zprostil obžaloby.
Ve zcela evidentním rozporu s obsahem rozsudku Krajského soudu v Brně je námitka obviněného Ing. R. H., že nebyl uznán vinným jednáním ve spolupachatelství. I když to obviněný v dovolání výslovně neuvedl, vycházel patrně z toho, že ve výroku o jeho vině není citováno ustanovení §9 odst. 2 tr. zák., v němž je upraveno spolupachatelství. Citace tohoto ustanovení ale není podmínkou uznání viny trestným činem spáchaným ve spolupachatelství. Podle §9 odst. 2 tr. zák. byl-li trestný čin spáchán společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé). Spolupachatelství není žádnou zvláštní formou trestného činu, protože nijak nerozšiřuje trestní odpovědnost mimo rámec skutkových podstat vymezených ve zvláštní části trestního zákona. Proto není nutné, aby ve výroku o vině bylo u spolupachatelů citováno ustanovení §9 odst. 2 tr. zák. Na rozdíl od toho příprava trestného činu (§7 odst. 1 tr. zák.), pokus trestného činu (§8 odst. 1 tr. zák.) a účastenství (§10 odst. 1 tr. zák.) jsou zvláštními formami trestného činu, jak ostatně vyplývá z ustanovení §89 odst. 1 tr. zák., což znamená, že rozšiřují trestní odpovědnost nad rámec skutkových podstat vymezených ve zvláštní části trestního zákona, a proto citace příslušných ustanovení §7 odst. 1 tr. zák., §8 odst. 1 tr. zák., §10 odst. 1 tr. zák. je ve výroku o vině nezbytná. Okolnost, že obviněný Ing. R. H. byl uznán vinným jako spolupachatel, jasně vyplývá z té části výroku o vině, v níž je výslovně uvedeno, že „tímto společným jednáním všichni obvinění způsobili… škodu ve výši nejméně 942 000 Kč“. Z toho pak je naprosto zřejmá odpovědnost obviněného Ing. R. H. i za to, že leasingová společnost byla uvedena v omyl ohledně způsobilosti spoluobviněného R. K. hradit splátky. Obohacení na straně obviněného Ing. R. H. ve smyslu zákonného znaku trestného činu podvodu (§250 odst. 1 tr. zák.) je naprosto zřejmě naplněno zjištěním, že tento obviněný si po změně leasingové smlouvy vozidlo ponechal, a to za situace, kdy se sám, resp. obchodní společnost, jejímž byl jednatelem, zbavil povinnosti vůči leasingové společnosti platit měsíční splátky, neboť do vztahu vůči leasingové společnosti formálně vstoupil zcela insolventní subjekt, tj. spoluobviněný R. K.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání obviněného Ing. R. H., pokud je založeno na dovolacím důvodu uvedeném v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je zjevně neopodstatněné. Proto je Nejvyšší soud odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Pro úplnost považuje Nejvyšší soud za nutné dodat, že nepřihlížel k té části dovolání obviněného Ing. R. H., v níž byly uplatněny námitky směřující proti skutkovým zjištěním, z nichž oba soudy vycházely. To se týká jednak zjištění, že obviněný si po podpisu změny leasingové smlouvy vozidlo ponechal, jednak zjištění, že obviněný jednal po dohodě se spoluobviněným R. K. a konec konců i konstatování Krajského soudu v Brně, že vozidlo bylo pravděpodobně vyvezeno mimo území České republiky. V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že zjištěný skutek byl nesprávně posouzen jako nějaký trestný čin, ačkoli nešlo o žádný trestný čin, anebo šlo o jiný trestný čin, avšak není možné namítat nesprávnost samotných skutkových zjištění ani nesprávnost hodnocení důkazů. Pokud tedy obviněný Ing. R. H. do svého dovolání pojal i námitky týkající se skutkových zjištění a hodnocení důkazů, byly z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. irelevantní.
K dovolání obviněného M. T.
Námitky, které v dovolání uplatnil obviněný M. T. spočívaly v tom, že nesouhlasil se skutkovými zjištěními, ze kterých oba soudy vycházely, a z toho, že podkladem těchto zjištění se stala mimo jiné i výpověď spoluobviněného R. K. Šlo tedy o námitky směřující proti tomu, jak byla hodnocena výpověď obviněného R. K.
Námitky, které v dovolání uplatnil obviněný M. T., obsahově nenaplňují dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle tohoto ustanovení lze podat dovolání, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci tohoto dovolacího důvodu je možné namítat nesprávnou právní kvalifikaci skutku, jímž byl obviněný uznán vinným, avšak není možné namítat, že tento skutek byl zjištěn nesprávně nebo že důkazy byly hodnoceny nesprávně.
Pokud tedy obviněný M. T. namítal nesprávnost skutkových zjištěn a hodnocení důkazů, je namístě závěr, že ve skutečnosti podal dovolání z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., zejména z jiného důvodu, než je důvod stanovený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Proto Nejvyšší soud dovolání obviněného M. T. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
K dovolání obviněného S. K.
Obviněný S. K. v dovolání jen paušálně namítl, že v jeho případě bylo porušeno ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. a že nebyla aplikována zásada „in dubio pro reo“, která koresponduje s ustanovením čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. upravuje postup orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu. Také otázka aplikace zásady „in dubio pro reo“ je otázkou spadající do sféry zjišťování skutkového stavu. V rámci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není možné namítat vadné hodnocení důkazů ani nesprávnost skutkových zjištění, ale pouze nesprávnou právní kvalifikaci zjištěného skutku. V tomto ohledu dovolání obviněného S. K. žádné námitky ve skutečnosti ani neobsahuje.
Je tedy zřejmé, že obviněný S. K. podal dovolání z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., a především z jiného důvodu, než je důvod stanovený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Nejvyšší soud tudíž dovolání obviněného S. K. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. července 2002
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec