ECLI:CZ:NS:2002:7.TDO.384.2002.1
sp. zn. 7 Tdo 384/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky v Brně rozhodl dne 17. července 2002 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného R. J., které podal proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 4. 2002, sp. zn. 4 To 12/02, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b), e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Shora uvedeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze jako soudu odvolacího byl obviněný uznán vinným trestným činem vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák., kterého se jako zvlášť nebezpečný recidivista ve smyslu §41 odst. 1 tr. zák. dopustil jednáním ve výroku tohoto rozsudku uvedeným. Za to byl podle §219 odst. 1 a §42 odst. 1, 2 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody na 12 let a 6 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. do věznice se zvýšenou ostrahou a byla mu podle §228 odst. 1 tr. ř. uložena také povinnost zaplatit Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky – Okresní pojišťovně v Ústí nad Orlicí částku 917,- Kč.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný včas dovolání „proti rozhodnutí o vině, o výši trestu i proti rozhodnutí o výkonu trestu“, tj. jak vyplývá z obsahu dovolání, bylo toto podáno z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Ohledně písm. g) obviněný namítá, že nebyla prokázána subjektivní stránka, tj. úmysl usmrtit poškozenou, ať přímý či nepřímý, když se jednání dopustil pod vlivem alkoholu v afektu hněvu, rány byly způsobeny různými předměty a nikoli jedním předmětem s úmyslem usmrtit a výhrůžky nebyly myšleny vážně. Ohledně písm. h) pak namítá, že uložený trest je nepřiměřeně vysoký. Navrhl proto, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a věc vrátil k novému rozhodnutí podle §265l tr. ř.
Nejvyšší soud poté, co zjistil, že dovolání je přípustné, zabýval se otázkou, zda obviněným uplatněné námitky naplňují zákonné důvody dovolání uvedené v §265b tr. ř. Protože žádný z těchto důvodů nemíří na pochybení ve zjišťování skutkového stavu věci (zda určitá okolnost byla nebo nebyla prokázána, zda byly provedeny, resp. správně zhodnoceny všechny důkazy, atp.), nezabýval se dovolací soud námitkami obviněného, že nebylo prokázáno, že poškozená nebyla schopna obrany, že svědci jsou nevěrohodní a nebylo prověřováno, zda mohli slyšet a rozumět obsahu hovoru, že nebyla provedena rekonstrukce činu. Skutkový stav, tak jak byl v napadeném rozsudku zjištěn, je v dovolacím řízení nezpochybnitelný, dovolací soud jej nemůže měnit a může věc přezkoumat pouze z hlediska, zda daný skutkový stav byl správně právně kvalifikován jako trestný čin vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák., tj. zda skutkové okolnosti, tak jak byly soudem zjištěny, naplňují v dovolání namítané znaky skutkové podstaty daného trestného činu. Protože znakem subjektivní stránky trestného činu vraždy podle §219 tr. zák. je úmyslné usmrcení jiného, je námitka obviněného, že neměl v úmyslu poškozenou usmrtit, námitkou nesprávného právního posouzení skutku podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Podle §4 tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem uvedeným v tomto zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem (úmysl přímý), nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (úmysl nepřímý). Odvolací soud v této věci dospěl k závěru, že útočil-li obviněný opakovanými delší dobu trvajícími údery střední až velké intenzity do hlavy poškozené a hozením těžkého křesla s kovovým podstavcem na horní část trupu poškozené, tj. prokázaným razantním způsobem útočil na životně důležitý orgán, musel si být vědom, že může poškozené způsobit i smrt, a zároveň musel být s touto eventualitou i srozuměn, takže jednal s nepřímým úmyslem poškozenou usmrtit. Tento závěr odvolacího soudu o nepřímém úmyslu obviněného, který má oporu ve zjištěném skutku, je správný. Srozumění pachatele u nepřímého úmyslu je totiž vyjádřením aktivního volního vztahu pachatele k způsobenému následku, čímž je míněna vůle, jež se projevila navenek v jeho chování. Způsobení takového následku (usmrcení poškozené) není přímým cílem pachatele a sleduje cíl jiný, se způsobením tohoto vedlejšího následku je však srozuměn. Pachatel je přitom srozuměn s následkem i v případě, že mu je lhostejné, zda v důsledku jeho jednání (hrubého fyzického násilí) dojde nebo nedojde k usmrcení napadené osoby. Dospěl-li proto odvolací soud k závěru, že obviněný se daného jednání dopustil v nepřímém úmyslu, je tento jeho závěr správný a dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nebyl uplatněn důvodně. Nic na tomto závěru nemůže změnit ani námitka obviněného, že se jednání dopustil pod vlivem alkoholu, když ohledně této námitky, uplatněné již v odvolacím řízení, lze plně odkázat na odůvodnění napadeného rozsudku. Protože z popisu skutku, tak jak je uveden v napadeném rozsudku je zjevné, že právní posouzení tohoto skutku odvolacím soudem je správné a námitky obviněného v tomto směru jsou proto zjevně nedůvodné, bylo dovolání obviněného uplatněné z důvodu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
V dovolání se rovněž namítá, že „výše trestu uložená obviněnému je nepřiměřeně vysoká“, čímž se uplatňuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Tento důvod dovolání je však dán toliko tehdy, byl-li obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Protože v daném případě byl obviněnému uložen trest odnětí svobody na samé dolní hranici zákonné trestní sazby, tj. byl mu uložen druh trestu, který zákon připouští a výměra tohoto trestu není mimo trestní sazbu stanovenou zákonem, je zřejmé, že nejsou splněny podmínky §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a tento dovolací důvod není ve věci dán. V tomto směru bylo proto dovolání obviněného odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., protože bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
V souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. července 2002
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš