ECLI:CZ:NS:2002:7.TDO.395.2002.1
sp. zn. 7 Tdo 395/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 30. 7. 2002 o dovolání obviněného J. B., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 1. 2002, sp. zn. 9 To 135/01, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 2 T 57/98 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. B. odmítá .
Odůvodnění:
V trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 2 T 57/98 podal obviněný J. B. prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 1. 2002, sp. zn. 9 To 135/01, jímž bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 1. 2001. Obviněný uvedl, že dovolání podal z důvodu stanoveného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že soudy nesprávně hodnotily otázku nutné obrany. Výslovně uvedl, že „dovolání se netýká nesprávných skutkových důvodů“, ale že vytýká nesprávné právní posouzení věci, a to „nesprávné hodnocení nutné obrany znamenající zánik trestnosti“. Vyjádřil názor, že jeho jednání mělo být posouzeno jako nutná obrana podle §13 tr. zák. a že měl být zproštěn obžaloby. V závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a aby přikázal Vrchnímu soudu v Praze nové projednání a rozhodnutí věci v jiném složení senátu.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
Obviněný byl uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §222 odst. 1, 3 tr. zák. na podkladě zjištění, že dne 24. 7. 1997 kolem 00.30 hodin v obci S., L. ul. č. 53, ve svém rodinném domě po předchozí hádce fyzicky napadl poškozeného R. F. tak, že ho bodl kuchyňským nožem do levé strany hrudníku, a způsobil mu bodné poranění stěny levé srdeční komory provázené zakrvácením do srdečníku, levé srdeční komory a navenek, přičemž poškozený na následky tohoto poranění krátce po útoku zemřel.
Podle §13 tr. zák. čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, není trestným činem. Nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku.
Z citovaného ustanovení je zřejmé, že nutná obrana jako okolnost vylučující trestnost činu přichází v úvahu za předpokladu, že ten, kdo jedná v nutné obraně, odvrací přímo hrozící nebo trvající útok. V posuzovaném případě bylo jednání, jímž obviněný zranil a usmrtil poškozeného, vyústěním jejich vzájemného konfliktu, což bylo ve skutkové části výroku o vině vyjádřeno zjištěním, že obviněný se činu dopustil „po předchozí hádce“. Součástí skutku, jak byl zjištěn a popsán ve výroku o vině, není žádné skutkové zjištění, které by se dalo považovat za přímo hrozící nebo trvající útok, o jehož odvrácení by mohlo jít v rámci jednání obviněného. Z odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem naopak vyplývá výslovné skutkové zjištění, že ze strany poškozeného v době činu obviněného přímo nehrozil ani netrval žádný útok. Při takto zjištěném skutkovém stavu evidentně nepřicházelo v úvahu, aby soud aplikoval ustanovení §13 tr. zák. o nutné obraně. Pokud obviněný v dovolání přesto namítá, že šlo o nutnou obranu, je jeho dovolání zjevně neopodstatněné.
I když obviněný v dovolání uvedl, že namítá nesprávné právní posouzení skutku, pojal do dovolání i námitky, které ve své podstatě směřovaly proti samotným skutkovým zjištěním a proti hodnocení důkazů. V bodě III dovolání obviněný uvedl, že soudy se nesnažily zjistit objektivní příčiny celého jednání a skutečnosti týkající se obrany. V bodě IV dovolání obviněný uvedl, že pro potvrzení názoru, že nešlo o nutnou obranu, byly použity méně významné a podpůrné důkazy. V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné namítat nesprávnou právní kvalifikaci zjištěného skutku, avšak není možné namítat, že skutek byl nesprávně zjištěn, že byly nesprávně hodnoceny důkazy apod. Proto Nejvyšší soud nijak nepřihlížel k těm námitkám, které obviněný ve skutečnosti uplatnil proti tomu, jak byl zjištěn skutkový stav a jak byly hodnoceny důkazy ve vztahu k otázce, zda tu byl přímo hrozící nebo trvající útok ze strany poškozeného.
Nejvyšší soud přihlížel pouze k té námitce, která byla relevantní z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. k námitce, že jednání obviněného nebylo kvalifikováno jako nutná obrana a že skutek byl proto nesprávně posouzen jako trestný čin. Jak již bylo vyloženo, v tomto směru Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je zjevně neopodstatněné, a proto je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. července 2002
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec