ECLI:CZ:NS:2002:7.TDO.422.2002.1
sp. zn. 7 Tdo 422/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. září 2002 v Brně o dovolání obviněného K. B., které podal proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. 3. 2002, sp. zn. 6 To 492/2001, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 13 T 216/2000, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně jako soud odvolací shora uvedeným rozsudkem (poté, co k odvolání obviněného pouze z důvodu novelizace trestního zákona zákonem č. 265/2001 Sb., účinným od 1. 1. 2002, v celém rozsahu zrušil rozsudek Okresního soudu v Jihlavě ze dne 20. 8. 2001, sp. zn. 13 T 216/2000) uznal obviněného vinným dvěma trestnými činy zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. jichž se dopustil jednáním uvedeným pod body 1) a 2) výrokové části tohoto rozsudku. Za to byl podle §248 odst. 2 a §35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody na 30 měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle §228 odst. 1 a §229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto také o nárocích poškozených na náhradu škody.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce včas dovolání z důvodu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ohledně skutku pod bodem 1 (výrokové části rozsudku soudu II. stupně) namítá, že skutkové zjištění ve znění, že „nepředal poškozeným peníze za prodej jejich aut“, nijak neobjasňuje potřebné skutkové otázky z hlediska naplnění znaku přisvojení si cizí věci ve smyslu trestného činu zpronevěry podle §248 tr. zák., když není vůbec zřejmé, v jakém jednání mělo toto přisvojení si cizí věci spočívat. Ani z odůvodnění rozsudku pak nelze zjistit např. použití peněz získaných z prodeje aut na nákup nemovitosti apod., z čehož by bylo možno činit právní závěr o naplnění znaku přisvojení si cizí věci.
Ohledně skutku pod bodem 2 (téhož rozsudku, kde je narozdíl od bodu 1 již uvedeno, že peníze získané prodejem aut nepředal a použil je pro svoji potřebu) namítá, že není zřejmé v čem použití peněz pro vlastní potřebu spočívá. Dále namítá i nesprávné posouzení dvou dílčích útoků pokračujícího trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák., a to nepředání peněz za prodané automobily R. M. ve výši 3.024 Kč a R. N. ve výši 4.027 Kč. Poukazuje přitom na názor uvedený v právnické literatuře, že každý dílčí akt pokračování v trestném činu musí znovu naplňovat znaky trestného činu, a posuzován sám o sobě by byl samostatným trestným činem. Domnívá se proto, že vzhledem k výši škody nikoli nepatrné (od 1. 1. 2002 nejméně 5.000 Kč) nemohl být za tyto dva útoky uznán vinným, protože nejde v těchto případech o trestný čin. Další námitku pak uplatňuje i ohledně dílčího útoku v bodě 1) rozsudku soudu II. stupně spočívajícím v nepředání peněz za prodej vozidla M. B. a způsobení škody ve výši 100.193,60 Kč, když tato poškozená na základě dohody obdržela částečné plnění (vozidlo zn. Volkswagen Golf v ceně 90.000 Kč) a zbytek z prodejní ceny za její automobil zn. Peugeot 106 ve výši 10.193,60 Kč jí byl uhrazen. Následná vada vozidla zn. Golf a jeho vrácení poškozenou již nic nemění na skutečnosti, že jí kupní cena byla uhrazena.
Nesprávnost právní kvalifikace zjištěných skutečností pak obviněný spatřuje s ohledem na kriteria stanovená pro určení druhu a výměry trestu, přičemž obsáhle uvádí ty okolnosti případu, k nimž soud při rozhodování o trestu nepřihlédl. Navrhl, aby byl napadený rozsudek zrušen a věc přikázána odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání navrhla, aby bylo podle §265i odst. 1 písm. b), e) tr. ř. odmítnuto v neveřejném zasedání, protože obsah námitek obviněného neodpovídá použitému dovolacímu důvodu.
Nejvyšší soud zjistil, že jde o dovolání zjevně neopodstatněné.
Dovolání jako mimořádný opravný prostředek umožňuje pouze nápravu závažných vad soudních rozhodnutí ve věci samé, která byla vydána ve druhém stupni. Dovolání proto není dalším odvoláním a v dovolacím řízení nelze úspěšně uplatňovat všechny ty námitky, které lze uplatnit v řízení o odvolání. Z toho jak jsou koncipovány důvody dovolání v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je předně zřejmé, že dovolání nemůže směřovat proti hodnocení důkazů ani proti skutkovým zjištěním, která se stala podkladem rozhodnutí soudů I. a II. stupně. Z ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vyplývá, že daný skutkový stav je pro dovolací soud závazný, nemůže jej přezkoumávat ani měnit, ale může jej hodnotit pouze z hlediska jeho správného právního posouzení. Dovolací soud se proto z hlediska námitek dovolatele může v rámci tohoto dovolacího důvodu zabývat pouze otázkou, zda zjištěný skutek naplňuje všechny znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným, zda nejde o trestný čin jiný, apod.
Dovolací soud se proto jako skutkovou a nikoli právní námitkou nezabýval tvrzením obviněného ohledně dílčího útoku ve vztahu k poškozené M. B., když jeho námitka, že jí kupní cena byla uhrazena, ve své podstatě zpochybňuje nikoli právní posouzení skutku, ale skutkové zjištění, že obviněný vozidlo prodal, ale peníze za prodej tohoto vozidla poškozené nepředal a způsobil jí škodu ve výši 100.193,60 Kč. Stejně tak se dovolací soud nezabýval námitkou obviněného ohledně uloženého trestu, když tyto námitky nesouvisí s právní kvalifikací, jak tvrdí obviněný a nelze je proto uplatňovat v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Výrok o trestu lze v dovolacím řízení napadnout pouze z důvodu §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a to pouze v případě, jak vyplývá z tohoto ustanovení, byl-li obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Obviněný ale žádnou námitku v tomto směru v dovolání neuplatnil.
Další námitky obviněného již směřují proti správnosti právního posouzení skutku ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který byl dovolatelem uplatněn. Pokud jde o námitku ohledně výroku o vině pod bodem 1) napadeného rozsudku v tom smyslu, že skutkové zjištění nenaplňuje znak přisvojení si cizí věci podle §248 tr. zák., protože není zřejmé v jakém jednání mělo toto přisvojení spočívat (např. použití peněz na nákup nemovitosti), jde o námitku zjevně neopodstatněnou. Nejvyšší soud již ve svém rozhodnutí ze dne 31. 5. 2001, sp. zn. 4 Tz 73/2001 (viz Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, sv. 6, část trestní – T 175, vydavatelství C. H. BECK) uvedl, že za svěřenou věc ve smyslu §248 odst. 1 tr. zák. je nutno pokládat i výtěžek (peníze), který byl za svěřenou věc získán. Tento výtěžek je ekvivalentem prodané svěřené věci a dokud nebyl předán osobě, která věc pachateli svěřila, řídí se stejným právním režimem jako svěřená věc a požívá stejné právní ochrany. K naplnění znaku „přisvojí si cizí věc, která mu byla svěřena“ v podobě neoprávněného přisvojení si výtěžku (peněz) je ale nezbytné, aby došlo k zaplacení za prodanou svěřenou věc kupujícím, tedy aby se výtěžek dostal do dispozice pachatele. Není podstatné, zda si pachatel peněžní prostředky získané prodejem svěřené věci ponechal, či s nimi hradil jiné závazky. K tomu lze též uvést shodný závěr, že přisvojením věci je získání možnosti trvalé dispozice s věcí (penězi) za současného vyloučení dosavadního vlastníka (držitele) z užívání a nakládání s věcí, přičemž není rozhodné, jak poté pachatel s věcí skutečně nakládá. O přisvojení jde i v případě, když pachatel věc po činu někomu daruje, odhodí ji nebo zničí apod. (viz Trestní zákon – komentář, 4. vydání, vydavatelství C. H. BECK, vysvětlivka č. 7 k §247 tr. zák.). Zjistil-li tedy odvolací soud, že obviněný v daném období převzal na základě smluv o obstarání prodeje jednotlivé automobily od poškozených, tyto prodal, ale peníze poškozeným nepředal, je znak přisvojení si věci ve smyslu §248 odst. 1 tr. zák. naplněn a námitka obviněného jde nad rámec zjišťování skutkového stavu věci, který je pro rozhodnutí nezbytný (§2 odst. 5 tr. ř.). Z těchto důvodů je pak zjevně neopodstatněná i obdobná námitka obviněného ohledně skutku pod bodem 2) napadeného rozsudku, v níž obviněný namítá, že není zřejmé, v čem spočívá použití peněz pro vlastní potřebu, tj. v podstatě rovněž namítá nenaplnění znaku přisvojení si věci ve smyslu §248 odst. 1 tr. zák.
Nelze pak přisvědčit ani další námitce obviněného spočívající v tom, že vzhledem k výši způsobené škody nemohl být uznán vinným dílčími útoky vůči poškozeným. R. M. a R. N. (bod č. 2 výroku o vině). Právní názor, na který se obviněný odvolává byl překonán soudní praxí. Lze poukázat např. na rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1991 pod č. 22, z něhož vyplývá, že za trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 tr. zák. (a z hlediska shodného vymezení pojmu škody způsobené trestným činem ve smyslu §89 odst. 11 tr. zák. i za trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1 tr. zák.) je nutno považovat i jednotlivé útoky, jimiž pachatel způsobil škodu nižší, než je škoda nikoli nepatrná, jestliže jde o útoky spáchané spolu s dalšími formou pokračování v trestném činu a celková škoda tuto hranici dosáhne.
Právní posouzení skutku odvolacím soudem je tedy správné a dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nebyl uplatněn důvodně. Ze shora uvedeného, jakož i ze skutečnosti, že námitky obviněného jsou v rozporu také s publikovanou judikaturou soudů, vyplývá zjevná neopodstatněnost podaného dovolání, které proto bylo podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto v neveřejném zasedání /§265r odst. 1 písm. a) tr. ř./.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. září 2002
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš