ECLI:CZ:NS:2002:7.TDO.480.2002.1
sp. zn. 7 Tdo 480/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. srpna 2002 v Brně o dovolání obviněného J. O., které podal proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 4. 2002, sp. zn. 6 To 84/2002, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Bruntále, pobočky v Krnově pod sp. zn. 18 T 111/2000, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Shora uvedeným usnesením Krajského soudu v Ostravě bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto jako nedůvodní odvolání, které obviněný podal proti rozsudku Okresního soudu v Bruntále, pobočky v Krnově ze dne 22. 1. 2002, sp. zn. 18 T 111/2000, jímž byl za jednání ve výroku tohoto rozsudku uvedené uznán vinným trestným činem neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle §147 odst. 1 tr. zák. Za to byl podle §147 odst. 1 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody na 1 rok s podmíněným odkladem jeho výkonu podle §58 odst. 1 písm. a) a §59 odst. 1 tr. zák. na zkušební dobu 15 měsíců.
Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný včas prostřednictvím obhájce dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Uvádí, že ač neodváděl příslušné odvody finančnímu úřadu, okresní správě sociálního zabezpečení a Všeobecné zdravotní pojišťovně v B., sám z toho neměl jiný prospěch než ten, že měl spolu s dalšími zaměstnanci firmy zachována pracovní místa a mzdy. Přitom však nebylo možné souběžně hradit daně a další platby a také udržet výrobu a zaměstnanost, protože nebyly k dispozici finanční prostředky a i mzdy byly někdy zaměstnancům vypláceny postupně. Protože do budoucna počítal se zlepšením situace a s postupným hrazením dluhu, je toho názoru, že mu nebyl prokázán úmysl daně neodvádět a chybí tak subjektivní stránka daného trestného činu. S poukazem na odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2000, sp. zn. 3 Tz 155/2000, pak rovněž namítá nenaplnění materiální podmínky trestnosti činu, když v daném případě došlo ke střetu dvou stejně významných společenských zájmů, a to na udržení zaměstnanosti a na řádném odvádění daní a podobných poplatků. Navrhl proto, aby jej dovolací soud rozsudkem zprostil obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř.
Nejvyšší soud shledal, že námitky obviněného uvedené v dovolání jsou námitkami proti právnímu posouzení skutku ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale dovolání je zjevně neopodstatněné.
Ze skutkových zjištění učiněných již soudem I. stupně vyplývá, že obviněný v době od 5. 5. 1997 do 6. 5. 1999 „jako jednatel s. r. o. P. R. nezajistil řádné odvody plateb daně z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti, pojistného na zdravotní pojištění, pojistného na sociální zabezpečení a státního příspěvku zaměstnanosti přesto, že tyto odvody byly z platů zaměstnanců sráženy a tyto částky použil pro další činnost firmy, čímž vznikl s. r. o. P. R. dluh ve výši 289.139,- Kč vůči Finančnímu úřadu K., ve výši 139.817,- Kč vůči Všeobecné zdravotní pojišťovně B. a ve výši 232.846,-Kč vůči Okresní správě sociálního zabezpečení B.“. Soud I. stupně mj. také zjistil, že firma byla od počátku ve velkém riziku, za celou dobu činnosti se jí nepodařilo získat úvěr a snahou bylo udržet výrobu a platit mzdy zaměstnanců za každou cenu. Další problémy pak vyvstaly v období listopadu 1998, kdy byl obviněný dlouhodobě nemocen, přičemž již od počátku tohoto roku byl upozorňován, že firmě sotva stačí prostředky na zajištění výroby a mezd a že na odvody pro stát prakticky nemá peníze. S ohledem na tyto rozhodné okolnosti obviněný musel být srozuměn s tím, že v důsledku jeho jednání nebudou předmětné částky případně oprávněným příjemcům odvedeny vůbec. Správný je proto závěr odvolacího soudu, že u obviněného lze proto dovodit minimálně zavinění ve smyslu §4 písm. b) tr. zák. (nepřímý úmysl). Uvedené skutečnosti také svědčí o zjevné nedůvodnosti námitky uvedené v dovolání, že obviněný do budoucna počítal se zlepšením situace firmy a postupným hrazením dluhu, protože takovýto předpoklad neměl žádný reálný podklad.
Zjevně nedůvodná je pak také námitka dovolatele ohledně nenaplnění materiální podmínky trestnosti činu. Obviněný se uvedeného jednání s vědomím kritické finanční situace firmy dopouštěl po dobu dvou let, přičemž rozsah nesplnění zákonné odvodní povinnosti několikanásobně překročil znak skutkové podstaty §147 odst. 1 tr. zák. „ve větším rozsahu“.
Nepřípadný je také odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tz 155/2000. V tomto rozhodnutí totiž Nejvyšší soud mj. uvedl, že podnikatel je při vedení svého podniku povinen přizpůsobit hospodaření tak, aby svoji zákonnou povinnost odvádět platby uvedené v §147 odst. 1 tr. zák. plnil. Pokud zjistí, že podnik není schopen zajistit pokrytí nákladů provozu, platy zaměstnanců a odvod srážených částek, musí takové podnikání ukončit. V žádném případě v tomto rozhodnutí není vysloven kategorický názor, že v případě jednání pachatele motivovaného zájmem na udržení zaměstnanosti jde, bez ohledu na ostatní rozhodné okolnosti, o jednání beztrestné pro nenaplnění materiální stránky činu. Nejvyšší soud zde sice při úvahách ohledně nenaplnění materiálního znaku zdůraznil, že společnost má vedle fiskálních zájmů rovněž zájem na tom, aby byly podnikatelskou činností vytvářeny pracovní příležitosti pro co největší množství osob. Takovýto zájem ale nemůže být u podnikatelů, kteří od počátku rizikové podnikání provozují dlouhodobě a dlouhodobě také neplní své zákonné odvodní povinnosti, jak tomu bylo i v případě obviněného.
Protože právní posouzení skutku odvolacím soudem je správné a námitky obviněného byly shledány zjevně neopodstatněné, bylo dovolání odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. srpna 2002
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš