ECLI:CZ:NS:2002:7.TDO.754.2002.1
sp. zn. 7 Tdo 754/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 17. 10. 2002 o dovolání obviněného D. H., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 7 To 42/02, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 5 T 15/2000 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b), e) tr. ř. se dovolání obviněného D. H. odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný D. H. podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 7 To 42/02, jímž bylo rozhodnuto mimo jiné o jeho odvolání a o odvolání krajského státního zástupce v Plzni proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 1. 2002, sp. zn. 5 T 15/2000. Obviněný podal dovolání s odkazem na dovolací důvody stanovené v §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. a dovoláním se domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek a aby přikázal nové projednání a rozhodnutí věci nebo sám ve věci rozhodl.
Nejvyšší soud shledal, že pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jde o dovolání podané ve skutečnosti z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř, a že pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jde o dovolání, které je zjevně neopodstatněné.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích takto stanoveného dovolacího důvodu je možné namítat, že skutek, který byl soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli nešlo vůbec o trestný čin nebo šlo o jiný trestný čin, než jakým byl obviněný uznán vinným. Není však možné namítat, že skutek byl zjištěn nesprávně, že důkazy byly hodnoceny vadně apod. To znamená, že s odkazem na citovaný dovolací důvod lze namítat nesprávnou právní kvalifikaci skutku, nikoli ale nesprávnost samotných skutkových zjištění.
V posuzovaném případě obviněný své námitky proti výroku o vině trestným činem vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. h) tr. zák., jímž ho uznal vinným Vrchní soud v Praze, založil v celém rozsahu na tom, jak soudy hodnotily důkazy a jaká skutková zjištění z nich vyvodily, pokud jde o subjektivní stránku činu. Oba soudy učinily skutkový závěr, že obviněný napadl poškozeného v úmyslu usmrtit ho, což výslovně vyjádřil i Vrchní soud v Praze ve skutkové části výroku o vině. Veškeré námitky, které proti výroku o vině trestným činem vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. h) tr. zák. uplatnil obviněný ve svém dovolání, jsou polemikou s tím, jak byly hodnoceny důkazy, z nichž soudy vyvodily skutkové zjištění, že obviněný jednal v úmyslu usmrtit poškozeného.
Pokud Vrchní soud v Praze ve skutkové části výroku o vině uvedl, že obviněný napadl poškozeného „v úmyslu usmrtit jej“, zahrnul do popisu zjištěného skutku v určité formě i zákonnou dikci ustanovení §219 odst. 1 tr. zák., podle které se trestného činu vraždy dopustí ten, kdo jiného „úmyslně usmrtí“. Z odůvodnění napadeného rozsudku však je zřejmé, že Vrchní soud v Praze zjištění, že obviněný napadl poškozeného v úmyslu ho usmrtit, spojoval se zjištěním určitého širšího okruhu skutkových okolností, z nichž tento úmysl dovodil. Obviněný v dovolání nepolemizoval s tím, že by tyto okolnosti nenaplňovaly zákonné znaky úmyslu, ale s tím, že tyto okolnosti byly nesprávně zjištěny, že z provedených důkazů nevyplývají a že nebyly provedenými důkazy spolehlivě prokázány. Nejde tedy o p r á v n í námitky ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nýbrž o s k u t k o v é námitky, které do rámce tohoto dovolacího důvodu nespadají. Námitka, že jednání obviněného mělo být kvalifikováno jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1, 3 tr. zák., není vázána na skutkový stav, který byl zjištěn soudem v napadeném rozsudku, nýbrž je spojena s jiným skutkovým stavem, jehož zjištění se ve skutečnosti obviněný domáhá v podaném dovolání.
Lze tudíž uzavřít, že i když obviněný formálně deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., bylo jeho dovolání založeno na námitkách, které obsahově tento dovolací důvod nenaplňují. Proto Nejvyšší soud dovolání obviněného, pokud odkazovalo na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
Napadeným rozsudkem byl obviněný uznán vinným trestným činem vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. h) tr. zák. a byl mu podle §219 odst. 2 tr. zák., §29 odst. 2 tr. zák., §35 odst. 2 tr. zák. uložen souhrnný výjimečný trest odnětí svobody v trvání šestnácti a půl roku.
Na trestný čin vraždy podle §219 odst. 2 tr. zák. stanoví zákon v tomto ustanovení trest odnětí svobody na dvanáct až patnáct let nebo výjimečný trest. Výjimečným trestem se podle §29 odst. 1 tr. zák. rozumí jednak trest odnětí svobody nad patnáct až do dvaceti pěti let, jednak trest odnětí svobody na doživotí.
Z toho je zřejmé, že Vrchní soud v Praze uložil obviněnému takový druh trestu, který zákon připouští, a zároveň tento trest uložil v rámci trestní sazby stanovené v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. Je tedy evidentní, že dovolací důvod stanovený v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je namítán zjevně neopodstatněně. Proto Nejvyšší soud dovolání obviněného, pokud odkazovalo na tento dovolací důvod, odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Pro úplnost považuje Nejvyšší soud za vhodné dodat, že výrok o uložení výjimečného trestu odnětí svobody nad patnáct až do dvaceti pěti let se v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nepřezkoumává z obecných hledisek pro ukládání trestu (§31 odst. 1 tr. zák.), ze zvláštních hledisek pro ukládání tohoto výjimečného trestu (§29 odst. 2 tr. zák.) ani z hlediska účelu trestu (§23 odst. 1 tr. zák.). Kritériem přezkumu v dovolacím řízení je jen to, zda jde o přípustný druh trestu a zda trest byl uložen v rámci stanovené trestní sazby.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. října 2002
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec