ECLI:CZ:NS:2002:7.TDO.867.2002.1
sp. zn. 7 Tdo 867/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. listopadu 2002 v Brně o dovolání obviněného J. J., a obviněného Z. S., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. dubna 2002, sp. zn. 3 To 249/2002, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 11 T 199/2001, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněných J. J. a Z. S. o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 7. 1. 2002, č. j. 11 T 199/2001-308, byl
1) obviněný J. J. uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zákona jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zákona, kterého se dopustil jednáním popsaným pod body 1) a 2) výroku tohoto rozsudku a
2) obviněný Z. S. uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zákona, kterého se dopustil jednáním popsaným pod bodem 2) výroku tohoto rozsudku.
Podle ust. §234 odst. 1 tr. zákona za použití §42 odst. 1 tr. zákona byl obviněný J. J. odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 8 let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 1 písm. d) tr. zákona zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §72 odst. 2 písm. b) tr. zákona bylo obviněnému J. J. zároveň uloženo ochranné léčení protialkoholní ambulantní formou. Podle ust. §234 odst. 1 tr. zákona byl obviněný Z. S. odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 2 let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zákona zařazen do věznice s dozorem. Podle §228 odst. 1 a §229 odst. 2 tr. řádu rozhodl soud prvního stupně také o uplatněných nárocích na náhradu škody.
Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 29. 4. 2002, č. j. 3 To 249/2002-349, odvolání obou obviněných podle §256 tr. řádu zamítl.
Proti usnesení odvolacího soudu podali oba obvinění prostřednictvím svých obhájců v zákonem stanovené lhůtě (§265e odst. 1 tr. řádu) dovolání, která byla soudu prvního stupně doručena dne 31. 7. 2002 a dne 2. 8. 2002.
Dovolání obviněného J. J. bylo podáno z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g/ tr. řádu (po novele zák. č. 265/2001 Sb.). V odůvodnění dovolání obviněný J. J. namítá, že soudy obou stupňů porušily v jeho neprospěch ust. §2 odst. 5, odst. 6, odst. 12 tr. řádu, §125 odst. 1, odst. 3 tr. řádu, §134 odst. 2 tr. řádu a §41 odst. 1 tr. zákona /blíže však nespecifikuje, v čem tato pochybení spatřuje/ popírá, že by se skutku uvedeného v bodě 1) výroku rozsudku soudu prvního stupně dopustil, což dokládá výpověďmi svědků K., K. a V. a výpovědí samotné poškozené. Dále má za to, že soud prvního stupně se nevypořádal řádně s důkazy, nevzal v úvahu podnapilost poškozené a okolnost, že mohla být přepadena kýmkoli jiným. Odvolacímu soudu pak vytýká, že neobjektivně hodnotil provedené důkazy, že skutková zjištění zůstala neúplná a zjištěný skutkový stav věci nepostačoval bez důvodné pochybnosti k rozhodnutí, že obviněný se dopustil trestného činu loupeže a že dokazování nebylo doplněno v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci. Navrhuje proto, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu a rovněž rozsudek soudu prvního stupně v bodu 1) výroku o vině a celý výrok o trestu a poté věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí buď jinému soudu nebo soudu v jiném složení senátu.
Dovolání obviněného Z. S. bylo podáno rovněž z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g/ tr. řádu (po novele zák. č. 265/2001 Sb.), totiž, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Obviněný S. namítá, že skutková věta výroku o vině pod bodem 2) rozsudku soudu prvního stupně nemá oporu a neodpovídá učiněným skutkovým zjištěním, má totiž za to, že svým jednáním - kdy poškozenou fyzicky nenapadl a nejedná se o společné jednání, neboť kabelku vzal až poté, co J. J. poškozenou fyzicky napadl a odcizil ji zlaté šperky – se dopustil trestného činu krádeže dle §247 odst. 1 písm. e) tr. zákona nikoli trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zákona. Závěr odvolacího soudu, že byl s jednáním J. J. „v podstatě“ srozuměn, označil obviněný Z. S. za nepřezkoumatelný, neboť - jak uvádí v dovolání – obviněného J. J. zrazoval od jeho úmyslu, a proto nemohlo jít o srozumění s jeho následným jednáním. Navrhuje tedy, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu a rovněž rozsudek soudu prvního stupně a nově rozsudkem rozhodl ve věci tak, že uzná obviněného Z. S. vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. e) tr. zákona.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v Brně ve svém vyjádření k dovoláním uvedl, že dovolatelé v podstatě namítají nesprávné skutkové závěry vyjádřené ve výroku nalézacího soudu, a tudíž ve skutečnosti napadají skutková zjištění, nikoli právní vady právního hodnocení již stabilizovaného skutku, a proto navrhl, aby Nejvyšší soud obě dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda jsou v dané věci splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. řádu a shledal, že dovolání jsou přípustná podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. řádu, neboť napadají rozhodnutí, jímž byly zamítnuty řádné opravné prostředky (odvolání) proti rozsudku soudu prvního stupně, jímž byli oba obvinění uznáni vinnými a byl jim uložen trest. Obvinění, řádně zastoupeni obhájci (§265d odst. 2 tr. řádu), jsou podle §265d odst. 1 písm. b) tr. řádu osobami oprávněnými k podání dovolání, neboť napadají nesprávnost výroků, které se jich bezprostředně dotýkají.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. řádu, bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné námitky naplňují dovolací důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Podle tohoto ustanovení je tedy možné namítat, že zjištěný skutkový stav byl chybně posouzen jako trestný čin, ačkoliv zjištěný skutek nevykazuje znaky žádného trestného činu a o trestný čin tedy nejde, anebo je možné namítat, že zjištěný skutek měl být správně posouzen jako jiný trestný čin. V žádném případě nelze napadat nesprávnost samotného zjištění skutkového stavu. Nejvyšší soud musí vycházet z již soudem učiněného skutkového zjištění a v návaznosti na tento skutkový stav hodnotí správnost hmotně právního posouzení.
Z obsahu obou dovolání je však zřejmé, že dovolatelé sice namítají, že zjištěné skutky nebyly správně právně posouzeny, obsahově však své námitky vůči správnosti právního posouzení skutkového stavu věci nesměřují, nýbrž odvolacímu soudu pouze vytýkají nesprávná skutková zjištění, včetně neúplného a nesprávného hodnocení provedených důkazů, když zpochybňují jeho skutková zjištění. Obviněný J. J. ve svém dovolání napadá skutkové zjištění popsané v bodě 1) výroku rozsudku soudu prvního stupně, že to byl právě on, kdo „dne 21. 3. 2001 kolem 04.00 hod. v M. O… fyzicky napadl J. T. tím způsobem, že ji srazil na zem, kde na ni svou nohou tlačící na její hruď poklekl…načež ji strhl z prstů celkem 5 zlatých prstenů a z krku jí sundal zlatý řetízek, kdy vzápětí ji vzal kabelku…čímž J. T. způsobil jednak hmotnou škodu … jednak zranění … které si vyžádalo následné lékařské ošetření s dobou léčení v délce 2 až 3 týdnů“. Obviněný Z. S. rovněž zpochybňuje skutkové zjištění popsané v bodě 2) výroku rozsudku soudu prvního stupně, což vyplývá již z jeho námitky, že skutková věta výroku o vině pod bodem 2) napadeného rozsudku nemá oporu a neodpovídá učiněným skutkovým zjištěním, že se soud nevypořádal s jeho obhajobou a tato nebyla vyvrácena. Namítá tím v podstatě nesprávnost skutkového zjištění v důsledku nesprávného hodnocení důkazů konkrétně, že soud neuvěřil jeho výpovědi, resp. obhajobě. Rovněž námitkou, že se nejedná o společné jednání, napadá skutkové zjištění soudu, že se daného jednání dopustil s J. J. společně, když v době, kdy poškozená P. J. byla násilím držena spoluobviněným J. J. na zemi, ji odebral její kabelku. Jinými slovy, pokud by soud uvěřil jeho obhajobě, dospěl by k jiným skutkovým zjištěním a následně i k jinému právnímu posouzení jeho jednání jako trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. e) tr. zák. a nikoli jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák.
Nutno v této souvislosti připomenout, že z vymezení důvodů dovolání uvedených v ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu je zřejmé, že dovolání v žádném případě nemůže směřovat proti hodnocení důkazů ani proti skutkovým zjištěním, na jejichž podkladě bylo rozhodnuto.
S přihlédnutím k uvedeným skutečnostem dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obě dovolání byla podána z jiného důvodu než má na mysli ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu. Dovolatel totiž musí v souladu s §265f odst. 1 tr. řádu v dovolání nejenom odkázat na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. řádu, ale současně je nezbytné, aby obsah konkrétně uplatněných dovolacích námitek odpovídal důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody uvedené v §265b odst. 1 tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. listopadu 2002
Předseda senátu:
JUDr. Michal M i k l á š