ECLI:CZ:NS:2002:7.TDO.953.2002.1
sp. zn. 7 Tdo 953/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 28. 11. 2002 o dovoláních obviněných R. T., A. S., a M. K., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. 7. 2002, sp. zn. 3 To 23/2002, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 30 T 10/2000 takto:
I. Dovolání obviněného R. T. se podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítá .
II. Z podnětu dovolání obviněných A. S. a M. K. se ohledně těchto obviněných podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. a ohledně obviněného R. T. podle §265k odst. 2 tr. ř. s přiměřeným použitím ustanovení §261 tr. ř. zrušují usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. 7. 2002, sp. zn. 3 To 23/2002, a rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 11. 2001, sp. zn. 30 T 10/2000.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Ostravě přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Obvinění R. T., A. S. a M. K. podali prostřednictvím obhájců v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. 7. 2002, sp. zn. 3 To 23/2002, jímž byla podle §256 tr. ř. zamítnuta jejich odvolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 11. 2001, sp. zn. 30 T 10/2000.
Tímto rozsudkem byli obvinění R. T., A. S. a M. K. uznáni vinnými každý samostatně spáchaným trestným činem poškození a zneužití záznamu na nosiči informací podle §257a odst. 1 písm. a) tr. zák. Odsouzeni byli podle §257a odst. 1 tr. zák. k trestům odnětí svobody obviněný R. T. na 8 měsíců, obviněná A. S. na 9 měsíců a obviněná M. K. na 5 měsíců. Výkon trestu odnětí svobody byl podle §58 odst. 1 písm. a) tr. zák. každému z nich podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle §59 odst. 1 tr. zák. obviněnému R. T. na 3 roky, obviněné A. S. na 3 roky a 6 měsíců a obviněné M. K. na 2 roky. Dále jim byly uloženy podle §49 odst. 1 tr. zák., §50 odst. 1 tr. zák. tresty zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu jakékoli funkce v peněžním ústavu, a to obviněnému R. T. na 3 roky, obviněné A. S. na 3 roky a obviněné M. K. na 2 roky.
Podkladem odsuzujícího výroku se stalo zjištění, že obvinění jako pracovníci K. b., a. s., pobočky O., ač byli řádně proškoleni o povinnosti zachovávat bankovní tajemství, každý samostatně a bez vědomí ostatních poskytli opakovaně a neoprávněně na žádost bývalého pracovníka K. b., a. s., pobočky O., P. M. informace z databáze počítačové sítě K. b., a. s., pobočky O., o stavu na účtech právnických osob, a to Č. n. z., s. ú. d., společnosti I., spol. s r. o., a společnosti CS O. r., a. s., a fyzických osob M. S. a D. K., přičemž obviněný R. T. v době nejméně od 20. 8. 1999 do 21. 12. 1999 si takto počínal nejméně v 11 případech specifikovaných ve výroku rozsudku, obviněná A. S. v době nejméně od 30. 8. 1999 do 3. 12. 1999 si takto počínala nejméně ve 13 případech specifikovaných ve výroku rozsudku a obviněná M. K. dne 8. 9. 1999 si takto počínala nejméně ve 2 případech specifikovaných ve výroku rozsudku.
K dovolání obviněného R. T.
Obviněný R. T. podal dovolání v rozsahu, v němž bylo zamítnuto jeho odvolání. Dovolání podal z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že se neztotožňuje s tím, jak soudy hodnotily důkazy, a vytkl, že nerespektovaly zásadu „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Poukázal na to, že Vrchní soud v Olomouci měl pochybnosti o jeho vině, protože ve veřejném zasedání přikročil k doplnění důkazů výslechem odsouzeného P. M. v postavení svědka. Obviněný konstatoval, že P. M. jako svědek odepřel ve veřejném zasedání před Vrchním soudem v Olomouci vypovídat, a dodal, že za této situace Vrchní soud v Olomouci nelogicky postupoval tak, že jeho odvolání zamítl, místo toho, aby rozhodl s ohledem na nevyvrácenou pochybnost o jeho vině. Proto obviněný v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci a aby ho zprostil obžaloby.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného R. T. je dovoláním, které bylo ve skutečnosti podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
Takto stanovený dovolací důvod znamená, že v dovolání lze namítat nesprávnost právní kvalifikace skutku zjištěného soudem, a to v tom směru, že tento skutek byl chybně posouzen jako trestný čin, ačkoli nešlo o žádný trestný čin nebo šlo o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. V dovolání však nelze namítat nesprávnost samotných skutkových zjištění, způsob hodnocení důkazů, postup soudu při dokazování, neúplnost důkazů apod.
V posuzovaném případě obviněný R. T. v dovolání neuplatnil žádnou p r á v n í námitku ve vztahu ke skutku, který zjistil Krajský soud v Ostravě a z něhož vycházel i Vrchní soud v Olomouci. V celém rozsahu uplatnil výhradně jen s k u t k o v é námitky, jimiž se domáhal změny skutkových zjištění, resp. jiného hodnocení důkazů. Z toho je zřejmé, že i když obviněný formálně deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., opřel dovolání o námitky, které obsahově tento dovolací důvod nenaplňují.
Proto Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného R. T., aniž z jeho podnětu přezkoumal napadené usnesení a předcházející řízení podle §265i odst. 3, 5 tr. ř. v části týkající se tohoto obviněného.
K dovoláním obviněných A. S. a M. K.
Obviněná A. S. podala dovolání v rozsahu odpovídajícím tomu, že Vrchní soud v Olomouci zamítl její odvolání. Dovolání podala z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g), k) tr. ř. V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítla, že skutkem, jímž byla uznána vinnou, nespáchala trestný čin poškození a zneužití záznamů na nosiči informací podle §257a odst. 1 písm. a) tr. zák., protože nenaplnila subjektivní stránku tohoto trestného činu. Navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a aby přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci nové projednání a rozhodnutí věci.
Obviněná A. S. podala dovolání za účinnosti zákona č. 200/2002 Sb. Podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. ve znění zák. č. 200/2002 Sb. dovolání lze podat, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Z dovolání však není zřejmé, jaký výrok by podle obviněné měl v napadeném usnesení chybět nebo být neúplný. Nejvyšší soud proto k tomuto dovolacímu důvodu nijak nepřihlížel.
Kromě toho obviněná A. S. mimo rámec zákonných dovolacích důvodů uplatnila irelevantní námitky, které mají s k u t k o v ý charakter, neboť směřují k tomu, že zjištění skutkového stavu je podle obviněné neúplné a nesprávné. Ani k těmto námitkám Nejvyšší soud nijak nepřihlížel.
Obviněná M. K. podala dovolání v rozsahu svého zamítnutého odvolání. Dovolání podala z důvodů stanovených v §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. ve znění zák. č. 200/2002 Sb., i když důvod stanovený v §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. nepřesně označila za důvod stanovený v §265b odst. 1 písm. j) tr. ř. V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněná namítla nesoulad mezi právním posouzením svého jednání a skutkem popsaným ve výroku o vině a to, že tu nebyl její úmysl způsobit jinému škodu nebo jinou újmu nebo získat sobě či jinému neoprávněný prospěch. Navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a aby ji zprostil obžaloby.
V dovolání obviněné M. K. je s nepřesným odkazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. j) tr. ř. uvedeno, že bylo rozhodnuto o zamítnutí jejího odvolání, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Ve skutečnosti jde o odkaz na jeden z dovolacích důvodů stanovených v §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. ve znění zák. č. 200/2002 Sb. Tento dovolací důvod se na posuzovaný případ nevztahuje, protože se týká jen těch rozhodnutí, jimiž bylo odvolání zamítnuto nebo odmítnuto z p r o c e s n í c h důvodů, to znamená podle §253 odst. 1 tr. ř. nebo podle §253 odst. 3 tr. ř. bez meritorního přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně, takže obviněnému byl tímto postupem odňat přístup k odvolací instanci. Odvolání obviněné M. K. však bylo zamítnuto podle §256 tr. ř. jako nedůvodné, to znamená po předchozím meritorním přezkoumání odvolacím soudem podle §254 odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud proto nijak nepřihlížel k takto uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. ve znění zák. č. 200/2002 Sb.
Jinak obviněná M. K. mimo rámec zákonných dovolacích důvodů uplatnila s k u t k o v é námitky zaměřené proti tomu, z jakého skutkového stavu soudy vycházely a jak hodnotily důkazy. Z hlediska zákonných dovolacích důvodů jsou tyto námitky irelevantní a Nejvyšší soud k nim nijak nepřihlížel.
Z uvedeného je zřejmé, že obviněné A. S. a M. K. v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnily jako relevantní námitku v podstatě to, že zjištěným skutkem nenaplnily subjektivní stránku trestného činu, kterým byla každá z nich uznána vinnou. V tomto rozsahu byla dovolání obou obviněných podkladem pro přezkumnou pravomoc Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §265i odst. 3, 5 tr. ř. napadené usnesení a předcházející řízení v části týkající se obviněných A. S. a M. K. a shledal, že dovolání obou obviněných jsou důvodná.
Trestného činu poškození a zneužití záznamu na nosiči informací podle §257a odst. 1 písm. a) tr. zák. se dopustí ten, kdo v úmyslu způsobit jinému škodu nebo jinou újmu nebo získat sobě nebo jinému neoprávněný prospěch získá přístup k nosiči informací a takových informací neoprávněně užije.
Z citovaného ustanovení vyplývá, že jedním ze zákonných znaků trestného činu je zvláštní úmysl pachatele, který musí směřovat k tomu, aby jinému byla způsobena škoda nebo jiná újma, nebo k tomu, aby pachatel získal pro sebe nebo pro jiného neoprávněný prospěch. Subjektivní stránka uvedeného trestného činu tedy nespočívá jen v tom, že úmyslným zaviněním pachatele je zahrnuto získání přístupu k nosiči informací a neoprávněné užití takových informací. Subjektivní stránka tohoto trestného činu je širší, protože do ní spadá také to, že pachatel jedná s úmyslem způsobit jinému škodu nebo jinou újmu nebo získat sobě nebo jinému neoprávněný prospěch. Objektivně však takový následek nemusí nastat.
Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku Krajského soudu v Ostravě je zřejmé, že tento soud považoval za naplněné zákonné znaky trestného činu spočívající v tom, že pachatel v úmyslu způsobit jinou újmu (tj. jinou než škodu) získá přístup k nosiči informací a takových informací neoprávněně užije. Se zákonným znakem „v úmyslu způsobit jinou újmu“ však nekoresponduje žádné konkrétní skutkové zjištění, které by tento zákonný znak naplňovalo. Ze skutkové části výroku o vině ani z odůvodnění rozsudku není patrno, co obviněné A. S. a M. K. zjištěným jednáním sledovaly, s jakým úmyslem jednaly, co bylo pohnutkou jejich jednání, čeho chtěly svým jednáním dosáhnout. Mezi zjištěným skutkovým stavem a právním posouzením skutku je evidentní nesoulad, jehož podstatou je to, že zákonný znak charakterizující subjektivní stránku trestného činu, který spočívá v „úmyslu způsobit jinou újmu“, nemá oporu v žádné části zjištěného skutkového stavu. Tento zákonný znak není naplněn žádnou ze skutkových okolností, které tvoří skutek zjištěný Krajským soudem v Ostravě.
Krajský soud v Ostravě na str. 71 odůvodnění svého rozsudku v rámci úvah o právní kvalifikaci skutku sice dovodil, že obviněné A. S. a M. K. jednaly „v úmyslu způsobit jinou újmu“, avšak stalo se tak na podkladě obecných úvah spočívajících ve výkladu tohoto znaku trestného činu bez jakéhokoli vztahu k nějakému konkrétnímu skutkovému zjištění o tom, co svým jednáním sledovaly, a na podkladě závěru, že nejednaly v úmyslu způsobit jinému škodu ani v úmyslu získat sobě nebo jinému neoprávněný prospěch. Proto považoval Krajský soud v Ostravě za nepochybné, že jednaly v úmyslu způsobit jinou újmu. Ze strany Krajského soudu v Ostravě tedy nešlo o postup spočívající v tom, že by nějaké konkrétní skutkové zjištění ohledně cíle jednání obviněných podřadil pod zákonný znak trestného činu vyjádřený zákonnou dikcí „v úmyslu způsobit jinou újmu“. Lze konstatovat, že Krajský soud v Ostravě naplnění tohoto zákonného znaku v obecné úrovni pouze presumoval.
Vrchní soud v Olomouci na str. 21 odůvodnění svého usnesení v celém rozsahu odkázal na právní úvahy a závěry Krajského soudu v Ostravě, se kterými se tak plně ztotožnil. Ve vztahu k naplnění zákonného znaku „v úmyslu způsobit jinou újmu“ se tak dopustil stejného pochybení jako Krajský soud v Ostravě, to znamená toho, že naplnění uvedeného zákonného znaku jen obecně presumoval, ale nedovodil ve vztahu k žádné konkrétně zjištěné skutkové okolnosti, která by byla součástí zjištěného skutku a která by s tímto zákonným znakem korespondovala.
Jestliže zákonodárce považoval za trestný čin jednání popsané v ustanovení §257a odst. 1 tr. zák. pouze za předpokladu, že takové jednání je neseno úmyslem pachatele způsobit jinému škodu nebo jinou újmu nebo získat sobě nebo jinému neoprávněný prospěch, pak to znamená, že tím chtěl jednání popsané jako trestný čin odlišit od jednání beztrestného, resp. od jednání podléhajícího jinému druhu odpovědnosti, např. odpovědnosti disciplinární. Z toho logicky plyne také to, že zákonodárce předpokládal, že jednání popsané co do svého objektivního průběhu ve variantách stanovených v §257a odst. 1 písm. a) až c) tr. zák. nemusí být nutně vždy uskutečněno s úmyslem specifikovaným v tomto ustanovení, a připustil, že naznačené jednání může být uskutečněno i bez takového úmyslu, resp. s jiným než uvedeným úmyslem. To pak nevyhnutelně vede k závěru, že má-li být obviněný uznán vinným trestným činem poškození a zneužití záznamu na nosiči informací podle §257a odst. 1 tr. zák., musí se tak vždy stát, pokud jde o subjektivní stránku činu, na podkladě konkrétně zjištěných a ve skutkové části výroku o vině uvedených skutečností, které naplňují alespoň některou alternativu ze zákonných znaků vyjádřených v dikci „v úmyslu způsobit jinému škodu nebo jinou újmu nebo získat sobě nebo jinému neoprávněný prospěch“.
Protože napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci ani předcházející rozsudek Krajského soudu v Ostravě těmto zásadám neodpovídají, nemohou rozhodnutí těchto soudů obstát. Nejvyšší soud proto z podnětu dovolání obviněných A. S. a M. K. zrušil rozhodnutí obou soudů v části týkající se těchto obviněných.
Důvod, z něhož Nejvyšší soud rozhodl ve prospěch obviněných A. S. a M. K., prospívá také spoluobviněnému R. T., z podnětu jehož dovolání Nejvyšší soud napadené usnesení a předcházející řízení nepřezkoumával. Také ve vztahu k obviněnému R. T. platí, že naplnění subjektivní stránky trestného činu poškození a zneužití záznamu na nosiči informací podle §257a odst. 1 písm. a) tr. zák., pokud jde o úmysl „způsobit jinou újmu“, soudy nedovodily tak, že by pod tento zákonný znak podřadily nějaké konkrétní skutkové zjištění, nýbrž naplnění tohoto zákonného znaku apriorně předpokládaly. Proto Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí obou soudů také v části týkající se obviněného R. T. To znamená, že jak napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci, tak rozsudek Krajského soudu v Ostravě byly zrušeny v celém rozsahu. Jde o důsledek přiměřeného použití ustanovení §261 tr. ř., které dovolacímu soudu ukládá §265k odst. 2 tr. ř.
Dále Nejvyšší soud zrušil také všechna další rozhodnutí, která na zrušená rozhodnutí obou soudů obsahově navazovala a která jejich zrušením pozbyla podkladu.
Nakonec Nejvyšší soud přikázal Krajskému soudu v Ostravě, aby věc všech tří obviněných v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. listopadu 2002
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec