ECLI:CZ:NS:2002:7.TZ.15.2002.1
sp. zn. 7 Tz 15/2002
ROZSUDEK
Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání konaném dne 27. 3. 2002 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Engelmanna a soudců JUDr. Petra Hrachovce a JUDr. Michala Mikláše stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného P. K., proti trestnímu příkazu Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 24. 10. 2000, sp. zn. 6 T 149/2000, a rozhodl podle §268 odst. 2, §269 odst. 2 a §271 odst. 1 tr. ř. takto:
Pravomocným trestním příkazem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 24. 10. 2000, sp. zn. 6 T 149/2000,
b y l p o r u š e n z á k o n
v ustanovení §171 odst. 1 písm. c) tr. zák., a v řízení, které jeho vydání předcházelo, v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. v neprospěch obviněného P. K.
Tento trestní příkaz se zrušuje . Zrušují se též další rozhodnutí na zrušený trestní příkaz obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §226 písm. b) tr. ř. se obviněný P. K.,
z p r o š ť u j e o b ž a l o b y
státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Litoměřicích ze dne 8. 8. 2000, sp. zn. Zt 1558/2000, pro skutek spočívající v tom, že „dne 13. 4. 2000, kolem 12.15 hod. řídil po dálnici D-8 ve směru na T. osobní motorové vozidlo zn. RENAULT, ačkoliv mu Okresním soudem v Ústí nad Labem pod č. j. 3 T 37/96-87 dne 9. 10. 1998 byl uložen zákaz činnosti při řízení motorových vozidel na dobu šesti let, přičemž při této jízdě byl kontrolován hlídkou Dálničního oddělení Policie ČR Lovosice“,
t e d y : mařil výkon rozhodnutí soudu tím, že vykonával činnost, která mu byla zakázána,
č í m ž m ě l s p á c h a t
trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm c) tr. zák.
Odůvodnění:
Trestním příkazem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 24. 10. 2000, sp. zn. 6 T 149/2000, byl obviněný P. K. uznán vinným trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák., kterého se měl dopustit tím, že „dne 13. 4. 2000 kolem 12.15 hod. řídil po dálnici D-8 ve směru na T. osobní motorové vozidlo zn. RENAULT, ačkoliv mu Okresním soudem v Ústí nad Labem pod č. j. 3 T 37/96-87 dne 9. 10. 1998 byl uložen zákaz činnosti při řízení motorových vozidel na dobu šesti let, přičemž při této jízdě byl kontrolován hlídkou Dálničního oddělení Policie ČR Lovosice“. Obviněnému byl za uvedené jednání podle §171 odst. 1 tr. zák. s přihlédnutím k §314e odst. 2 tr. ř. uložen trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců. Pro výkon uloženého trestu byl obviněný podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.
Obviněný nepodal proti trestnímu příkazu odpor a toto rozhodnutí nabylo právní moci.
Ministr spravedlnosti podal proti trestnímu příkazu Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 24. 10. 2000, sp. zn. 6 T 149/2000, ve prospěch obviněného P. K. stížnost pro porušení zákona. V tomto mimořádném opravném prostředku poukázal ministr spravedlnosti na to, že Okresní soud v Litoměřicích při svém rozhodování vycházel z nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci, neboť si pro své rozhodnutí nezjistil, že obviněný v době, kdy řídil motorové vozidlo již nevykonával trest zákazu činnosti, neboť do doby trestu zákazu činnosti bylo nutno započíst také dobu, po kterou bylo obviněnému oprávnění k činnosti, která byla předmětem zákazu činnosti, uloženého v souvislosti s trestným činem, odňato podle zvláštních předpisů.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem ministr spravedlnosti v petitu stížnosti pro porušení zákona navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že trestním příkazem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 24. 10. 2000, sp. zn. 6 T 149/2000, byl porušen zákon v neprospěch obviněného v ustanoveních §2 odst. 5, 6 tr. ř., §171 odst. 1 písm. c) tr. zák. a §49 odst. 3 tr. zák., dále podle §269 odst. 2 tr. ř. napadený trestní příkaz zrušil v celém rozsahu a aby dále postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř., tj. přikázal okresnímu soudu nové projednání a rozhodnutí věci.
Obviněný, který byl stíhán pro trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák., se od počátku trestního stíhání hájil tím, že po návratu z výkonu trestu odnětí svobody mu bylo na DI v Ústí nad Labem sděleno, že mu zákaz řízení již skončil. Okresnímu soudu byl pak s obžalobou předložen spis obviněného P. K., sp. zn. 6 T 149/2000, který byl obžalobou stíhán pro skutek shora popsaný. Již z tohoto spisu mělo být okresnímu soudu zřejmé, že s ohledem na skutečnosti plynoucí z opisu rejstříku trestů obviněného a evidenční karty řidiče se nelze spokojit pro vydání rozhodnutí pouze s tímto spisem, který neobsahoval skutečnosti rozhodné pro rozhodnutí ve věci, které by odpovídalo zákonu.
Nejvyšší soud podle §267 odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost rozhodnutí, a dospěl k závěru, že zákon byl porušen.
Ze spisu je zřejmé, že ani státní zástupce ani soudce neměli k dispozici spisy o předchozích odsouzeních obviněného a již se vůbec nezabývali otázkou, která pro ně vyplývala z ustanovení §49 odst. 3 tr. zák., podle něhož se do doby výkonu trestu zákazu činnosti nezapočítává doba výkonu trestu odnětí svobody, započítává se však doba, po kterou bylo pachateli před právní mocí rozsudku oprávnění k činnosti, která je předmětem zákazu, v souvislosti s trestným činem odňato podle zvláštních předpisů nebo na základě opatření státního orgánu nesmějí tuto činnost vykonávat.
Pokud by orgány činné v trestním řízení postupovaly důsledně podle ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., které stanoví, že orgány činné v trestním řízení postupují tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí, zjistily by, že se obviněný dopustil dne 13. 2. 1993 jednání, které bylo kvalifikováno jako trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák. a trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 písm. d) tr. zák. Za uvedené jednání a další skutek, kvalifikovaný podle §223 tr. zák. byl obviněnému uložen rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem dne 9. 11. 1998, sp. zn. 3 T 37/96, souhrnný trest odnětí svobody v trvání jednoho roku. Z uvedeného spisu je dále zřejmé, že v souvislosti s jednáním ze dne 13. 2. 1993 byl státním zástupcem vysloven souhlas se zadržením řidičského průkazu obviněnému, ke kterému došlo dne 14. 2. 1993. Ze spisu Okresního soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 3 T 37/96 lze dále zjistit, že rozsudek nabyl právní moci dne 9. 11. 1998. Trest odnětí svobody z tohoto rozsudku obviněný P. K. vykonával v době od 5. 12. 1996 do 5. 6. 1997, kdy vykonával trest odnětí svobody z rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 10. 1993, sp. zn. 3 T 70/93, ve znění rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 4. 1994, sp. zn. 5 To 66/94, kdy byl odsouzen pro trestný čin ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák., který podle §35 odst. 2 tr. zák. zrušen rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 11. 1998, sp. zn. 3 T 37/96, kterým byl obviněnému uložen již zmíněný souhrnný trest odnětí svobody v trvání jednoho roku. Dále trest odnětí svobody vykonával obviněný v době od 23. 8. 1998 do 22. 2. 1999. Tyto skutečnosti dále vyplývají ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 2 T 123/98, kdy obviněný P. K. byl dne 26. 11. 1998 uznán vinným trestným činem neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zák. Podle §37 tr. zák. Obvodní soud pro Prahu 2 upustil od uložení souhrnného trestu k výroku o trestu z rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 11. 1998, sp. zn. 3 T 37/96. V tomto směru tedy stížnost pro porušení zákona uváděla nesprávnou dobu výkonu trestu odnětí svobody.
Z evidenční karty řidiče bylo rovněž patrno, že obviněnému měl DI v Ústí nad Labem dne 18. 11. 1996 uložit zákaz řízení motorových vozidel v trvání dvou roků. Nejvyšší soud však již neměl tento spis a rozhodnutí k dispozici, neboť podle sdělení příslušného orgánu Policie České republiky byl již spis skartován.
Ze spisu, který byl předložen ministrem spravedlnosti spolu s podanou stížností pro porušení zákona a spisů vyžádaných Nejvyšším soudem vyplývá, že obviněný P. K. byl ve výkonu trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku a řidičský průkaz mu byl zadržen 14. 2. 1993. Byl-li tedy obviněnému Pavlu Kejdovi vedle trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku uložen rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 11. 1998, sp. zn. 3 T 37/96, také trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu šesti let, uplynula ve smyslu §49 odst. 3 tr. zák. doba zákazu činnosti dnem 14. 2. 2000. Pokud obviněný P. K. řídil motorové vozidlo dne 13. 4. 2000, nebylo to již v době uloženého zákazu činnosti, jak vyžaduje ustanovení §171 odst. 1 písm. c) tr. zák.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem vyslovil Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. zjištěné porušení zákona, napadené rozhodnutí – trestní příkaz podle §269 odst. 2 tr. ř. zrušil, jakož i další rozhodnutí na zrušený trestní příkaz obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Nejvyšší soud však oproti podané stížnosti pro porušení zákona nepostupoval podle §270 odst. 1 tr. ř., neboť vzhledem k tomu, že sám doplnil dokazování a z dosud objasněného stavu věci je zřejmé, že žalovaný skutek není trestným činem, rozhodl podle §271 odst. 1 tr. ř., a sám obviněného P. K. zprostil obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř. pro skutek, který byl obžalobou kvalifikován jako trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák., neboť skutek není trestným činem.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není další opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. března 2002
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann