ECLI:CZ:NS:2002:7.TZ.316.2001.1
sp. zn. 7 Tz 316/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud v Brně projednal v neveřejném zasedání dne 10. dubna 2002 stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti České republiky v neprospěch obviněného J. H., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 5. června 2001, sp. zn. 2 T 6/2001, a rozhodl takto:
Podle §268 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost pro porušení zákona z a m í t á .
Odůvodnění:
Krajský soud v Plzni jako soud I. stupně usnesením ze dne 5. 6. 2001, sp. zn. 2 T 6/2001, podle §188 odst. 1 písm. c) tr. ř., za použití §172 odst. 1 písm. d) tr. ř. a z důvodu §11 odst. 1 písm. ch) tr. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2001, dále jen „tr. ř.“), zastavil trestní stíhání vedené proti obviněnému J. H. pro trestné činy znásilnění podle §241 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. a pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1 tr. zák., kterých se měl dopustit tím, že
I.
a) jednak v H., okres K., jednak v K., okres S., v přesně nezjištěných dnech v době od prosince 1989 do července 1990 nejméně ve třech případech nezjištěným uspávacím prostředkem uspal nezletilou O. B., , a poté na ni vykonal soulož,
b) v K., okres S., v přesně nezjištěný den v zimních měsících počátkem roku 1990 ve svém bytě za použití násilí vykonal pohlavní styk s nezletilou O. B.
II.
jednak v H., okres K., jednak v K., okres S., v době od prosince 1989 do července 1990 téměř denně požadoval na nezletilém J. B., aby mu sál pohlavní úd, třel jej až do výronu semene a opakovaně s ním vykonával soulože do konečníku nezletilého, přičemž v této době také osahával na různých místech těla, zejména prsou a přirození nezletilou O. B.
Citované usnesení nebylo napadeno opravným prostředkem a nabylo právní moci dne 12. 6. 2001. V jeho odůvodnění soud I. stupně uvedl, že k trestné činnosti obviněného mělo dojít v období let 1989 a 1990 a trestní stíhání je vedeno již deset let, aniž bylo o jeho vině pravomocně rozhodnuto příslušným soudem. K těmto průtahům v řízení došlo, aniž by se na tom jakýmkoliv svým postupem podílel obviněný, nejde o věc složitou skutkově či právně a není rozsáhlá ani z hlediska provádění důkazů. Přesto orgány činné v trestním řízení nebyly schopny v přiměřené lhůtě věc skončit pravomocným meritorním rozhodnutím. S poukazem na čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, dále jen „Úmluva“, ke které přistoupila i Česká republika (viz sdělení Federálního ministerstva zahraničních věcí ČSFR, uveřejněné ve Sbírce zákonů ČSFR pod č. 209/1992; čl. 5 odst. 2 Ústavního zákona č. 4/1993 Sb.) a podle kterého účastníci soudního řízení mají právo na spravedlivý proces a na vyřízení věci v přiměřené lhůtě, pak trestní stíhání obviněného zastavil. Vycházel přitom z judikatury Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku, který pouze ve výjimečných případech uznal za přiměřenou lhůtu řízení před vnitrostátními orgány dosahující šesti roků (rozhodnutí Pretto versus Itálie, rozsudek ze dne 8. 12. 1983), v jiných případech však již takováto lhůta byla považována za porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
Dne 18. 12. 2001 podal ministr spravedlnosti proti uvedenému usnesení krajského soudu stížnost pro porušení zákona v neprospěch obviněného, a to ve lhůtě uvedené v §272 odst. 1 tr. ř. Nesouhlasí s názorem krajského soudu ohledně aplikace čl. 6 odst. 1 Úmluvy jako důvodu nepřípustnosti trestního stíhání podle §11 odst. 1 písm. ch) tr. ř., když ustanovení toho článku Úmluvy je pouze směrnicí pro signatáře, aby systém justičních orgánů zřídili tak, aby daným kriteriím vyhovoval. Nelze z něj ale dovodit, že při existenci průtahů stát není oprávněn v řízení pokračovat a rozhodnout o vině a trestu. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným usnesením byl ve prospěch obviněného porušen zákon v ustanovení §188 odst. 1 tr. ř., v souvislosti s ustanoveními §172 odst. 1 písm. d) tr. ř. a §11 odst. 1 písm. ch) tr. ř., podle §269 odst. 2 tr. ř. aby napadené usnesení zrušil, včetně dalších obsahově navazujících rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství se ztotožnil s podanou stížností pro porušení zákona s tím, že samotné průtahy v řízení na straně justičního aparátu nemůžou znamenat, že by stát nebyl oprávněn v řízení pokračovat a rozhodnout o vině a trestu. Takové rozhodování je právem i povinností státu a tím, že by v případě zastavení trestního stíhání neučinil výrok o věci samé, porušil by právo obviněného na spravedlivé rozhodnutí. S ohledem na znění trestního řádu účinného od 1. 1. 2002 navrhl, aby Nejvyšší soud pouze vyslovil porušení zákona v ustanovení §188 odst. 1 písm. c), §11 odst. 1 písm. ch) a §172 odst. 1 písm. d) tr. ř. ve prospěch obviněného.
Nejvyšší soud přezkoumal na podkladě podané stížnosti pro porušení zákona podle §267 odst. 3 tr. ř. (ve znění účinném od 1. 1. 2002) zákonnost a odůvodněnost výroku napadeného rozhodnutí, jakož i řízení, které mu předcházelo, a shledal, že zákon porušen nebyl.
Podle §188 odst. 1 písm. c) tr. ř. soud po předběžném projednání obžaloby trestní stíhání zastaví, jsou-li tu okolnosti uvedené v §172 odst. 1 tr. ř.
Podle §172 odst. 1 písm. d) tr. ř. vyšetřovatel zastaví trestní stíhání, jeli nepřípustné z některého z důvodů uvedených v §11 odst. 1 tr. ř.
Podle §11 odst. 1 písm. ch) tr. ř. trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, stanoví-li tak vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána.
Jak již bylo výše uvedeno, soud I. stupně zastavil trestní stíhání obviněného z důvodu §11 odst. 1 písm. ch) tr. ř., když na daný případ aplikoval ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy (sjednané v Římě dne 4. 11. 1950; pro ČSFR vstoupila v platnost dnem 18. 3. 1992), podle kterého má „každý právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem…“ Podle §1 odst. 1 ústavního zákona č. 23/1991 Sb. (účinný od 8. 2. 1991), jsou mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách, ratifikované a vyhlášené ČSFR, na jejím území obecně závazné a mají přednost před zákonem. Tyto závazky vyplývající z mezinárodních smluv pro ČSFR pak ve smyslu čl. 1 odst. 2 a čl. 2 ústavního zákona č. 542/1992 Sb., o zániku ČSFR, přešly dnem 1. ledna 1993 na Českou republiku a Slovenskou republiku, jako dva samostatné nástupnické státy zaniklé ČSFR, na které tímto dnem přešla působnost svěřená ČSFR ústavními a jinými zákony. Bezprostřední závaznost a přednost před zákonem u ratifikovaných a vyhlášených mezinárodních smluv o lidských právech a základních svobodách, jimiž je Česká republika vázána, pak stanoví také čl. 10 Ústavy ČR (č. 1/1993 Sb.).
Z uvedeného je zřejmé, že čl. 6 odst. 1 Úmluvy upravující mj. právo každého na projednání jeho záležitosti nezávislým a nestranným soudem v přiměřené lhůtě, může být soudem aplikován přímo, a to i s překročením případných mezí stanovených zákonem.
Jak vyplývá ze spisu, bylo v dané věci trestní stíhání obviněného zahájeno dne 13. 2. 1991 a dne 15. 1. 1993 byla u soudu I. stupně podána obžaloba. Dne 7. 9. 1993 nabylo právní moci usnesení soudu I. stupně o vrácení věci prokurátorovi k došetření (viz čl. 143 spisu) s tím, že je nutno přibrat znalce z oboru zdravotnictví – sexuologie, který by se měl vyjádřit k otázkám v usnesení formulovaným, dále je nutno vyžádat originál zprávy o lékařském vyšetření poškozené ze dne 18. 7. 1990 a 27. 12. 1990 a konečně zprávy o pověsti poškozených a jejich otce. Spis byl poté dne 14. 9. 1993 vrácen vyšetřovateli s pokynem k doplnění důkazů (č. l. 146 spisu) a s ohledem na odstěhování poškozených na území Slovenské republiky sdělil prokurátor dne 14. 12. 1993 vyšetřovateli k jeho dotazu, že nový výslech poškozených nebyl soudem vyžadován a proto jejich osobní přítomnosti není třeba. Dne 14. 4. 1994 pak vyšetřovatel obdržel zprávu o pověsti resp. chování poškozených a dne 15. 4. 1994 lékařské zprávy o vyšetření poškozené ze dne 18. 7. a 27. 12. 1990.
Od této doby, tj. od 15. 4. 1994, jak vyplývá ze spisu, nebyl vyšetřovatelem ani jiným orgánem činným v přípravném řízení učiněn žádný úkon až do dne 25. 9. 2000, kdy krajská státní zástupkyně v Plzni požádala justiční orgány Slovenské republiky o právní pomoc (provedení výslechu poškozených). V průběhu 6 let, 5 měsíců a 10 dnů tak v řízení došlo k průtahům, které orgány činné v přípravném řízení nijak nevysvětlily a ze spisu vyplývá, že byly zcela neodůvodněné, když ani samotný obviněný se na nich nijak nepodílel svým chováním. Podstatná část důkazů přitom byla opatřena již před podáním v pořadí první obžaloby a došetření vyžadované soudem nebylo nijak složité a časově náročné. Také skutkově a právně se jedná o věc nikoli složitou.
Po provedení výslechů poškozených pak byla dne 29. 12. 2000 podána u Krajského soudu v Plzni jako soudu I. stupně v pořadí druhá obžaloba na obviněného, na základě které bylo soudem rozhodnuto podle §188 odst. 1 písm. e) tr. ř. opětovně o vrácení věci státnímu zástupci k došetření (usnesení nabylo právní moci dne 8. 2. 2001), když zejména do té doby nebyl opatřen znalecký posudek z oboru zdravotnictví – sexuologie, k čemuž na základě požadavku soudu dal prokurátor vyšetřovateli pokyn již dne 14. 9. 1993 (viz č. l. 146 spisu).
Po došetření věci pak byla u krajského soudu dne 25. 5. 2001 podána v pořadí již třetí obžaloba na obviněného, na základě které bylo usnesením ze dne 5. 6. 2001, sp. zn. 2 T 6/2001, podle §188 odst. 1 písm. c) tr. ř., za použití §172 odst. 1 písm. d) tr. ř. a z důvodu §11 odst. 1 písm. ch) tr. ř. trestní stíhání obviněného zastaveno, když od zahájení trestního stíhání až do podání obžaloby (třetí) řízení trvalo celkem 10 let a 3 měsíce. S ohledem na tyto skutečnosti dospěl soud I. stupně ke správnému závěru o porušení práva obviněného garantovaného čl. 6 odst. 1 Úmluvy a ani ve stížnosti pro porušení zákona se v tomto ohledu nic nenamítá.
Nemá-li být Úmluva pouhou proklamací lidských práv a mají-li tato práva být skutečně zaručena, nelze ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy pokládat za pouhou směrnici pro její signatáře, aby systém justičních orgánů zřídili tak, aby vyhovoval daným kritériím. Takovýto výklad by signatáře nijak nenutil k nápravě a ve své podstatě by umožňoval neomezené porušování daného práva. Takovýto výklad by byl také v rozporu s čl. 17 Úmluvy, který stanoví, že „nic v této úmluvě nemůže být vykládáno tak, jako by dávalo státu, skupině nebo jednotlivci jakékoli právo vyvíjet činnost nebo dopouštět se činů zaměřených na zničení kteréhokoli ze zde přiznaných práv a svobod nebo na omezování těchto práv a svobod ve větším rozsahu, než to úmluva stanoví“.
Nejvyšší soud proto zastává názor, že dostane-li se právo (a povinnost) státu na stíhání a potrestání pachatele trestné činnosti, výlučně (nebo zejména) z důvodů na straně státu, do tak extrémního rozporu s právem obviněného na projednání jeho záležitosti v přiměřené lhůtě, jako tomu bylo v daném případě, zbavuje se tím stát svojí nečinností práva na stíhání a potrestání pachatele trestné činnosti. Takovýto postup orgánů činných v trestním řízení výrazně oslabuje právní jistoty stíhaných osob a jejich důvěru v zajištění ochrany jejich základních ústavních práv ze strany orgánů státní moci.
Dojde-li proto k takovéto situaci v trestním řízení, které doposud nebylo skončeno pravomocným rozhodnutím, lze z důvodu, že to stanoví mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána, trestní stíhání zastavit pro nepřípustnost. Samotná dikce zákona v ustanovení §11 odst. 1 písm. ch) tr. ř. /od 1. 1. 2002 písm. j) tr. ř./ vyjádřena slovy „stanoví-li…“, přitom nemůže být vykládána pouze tak, jak je to činěno v podané stížnosti pro porušení zákona, že nepřípustnost trestního stíhání musí mezinárodní smlouva „výslovně“ stanovit. Tak je tomu např. u mezinárodně uznávaných zásad trestního řízení, jako je zákaz retroaktivity (čl. 7 odst. 1 Úmluvy), nebo zásada „ne bis in idem“ (čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě). Podle názoru Nejvyššího soudu je ale trestní stíhání nepřípustné také tehdy, kdy v jeho průběhu dochází k tak hrubému porušování práva stíhané osoby, jež je garantováno mezinárodní smlouvou, že zájem na jeho ochraně a zachování převáží v konkrétním případě nad zájmem a právem státu na stíhání a potrestání pachatelů trestných činů.
Nejvyšší soud si je vědom toho, že trestní řád neobsahuje výslovné ustanovení o nepřípustnosti trestního stíhání, které by bylo důsledkem porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a že odkaz na ustanovení §11 odst. 1 písm. ch) tr. ř. může vzbuzovat pochybnost o tom, zda jde o přiléhavé ustanovení. Avšak to, že trestní řád nemá výslovné ustanovení, které by představovalo reálnou garanci dodržení Úmluvy, neznamená, že je možné Úmluvu pominout, zvláště když je bezprostředně závazná a má přednost před zákonem (čl. 10 Ústavy). Nejvyšší soud proto považuje zastavení trestního stíhání za opodstatněné s odkazem přímo na čl. 6 odst. 1 Úmluvy, tj. bez ohledu na to, zda tomuto postupu odpovídá některé ustanovení trestního řádu.
Aby současně s ochranou práva obviněného na projednání jeho záležitosti v přiměřené lhůtě garantovaného čl. 6 odst. 1 Úmluvy, nedošlo zastavením trestního stíhání k porušení jeho práva na to, aby soud rozhodl o oprávněnosti trestního obvinění proti němu, může obviněný v případě zastavení trestního stíhání podle §11 odst. 2 tr. ř. (per analogiam) prohlásit, že na projednání věci trvá.
Přiměřené zadostiučinění (čl. 50 Úmluvy), na které se poukazuje ve stížnosti pro porušení zákona, pak jako odstranění důsledků porušení práva na projednání záležitosti v přiměřené lhůtě přichází v úvahu v případech, kdy přes toto porušení Úmluvy došlo k pravomocnému skončení věci rozhodnutím o vině a trestu. V takovémto případě, netrpí-li řízení nebo rozhodnutí jinou závažnou vadou, nemůže být porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy v daném směru důvodem zrušení konečného rozhodnutí a Úmluva takové oprávnění nedává ani Evropskému soudu pro lidská práva.
Nejvyšší soud se konečně neztotožnil ani s argumentem ministra spravedlnosti proti možnosti zastavit řízení, kde poukázal na vztah čl. 6 odst. 1 Úmluvy i na oblast práva civilního. Občanský soudní řád, na rozdíl od trestního řádu, neobsahuje ustanovení takové povahy, jako je §11 odst. 1 písm. ch) tr. ř. V trestním řízení jde pak o uplatňování práva státu na stíhání a potrestání pachatelů trestných činů, kde stát koná řízení z moci úřední, a to i proti vůli obviněného, kdežto občanskoprávní řízení se zahajuje na návrh (až na konkrétní výjimky) účastníků, kteří sami mají zájem na rozhodnutí v meritu věci. Zastavení řízení z důvodu porušení práva účastníků na projednání věci v přiměřené lhůtě podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy, by se tak dostalo do rozporu s jejich právem garantovaným stejným ustanovením Úmluvy, tj. s právem na projednání jejich záležitosti nestranným a nezávislým soudem. Proto v případě civilního řízení nepřichází zastavení řízení z důvodu porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě v úvahu. Zde se plně uplatní čl. 50 Úmluvy o spravedlivém zadostiučinění.
Na základě uvedených důvodů Nejvyšší soud stížnost pro porušení zákona jako nedůvodnou zamítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není stížnost pro porušení zákona přípustná.
V Brně dne 10. dubna 2002
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš