ECLI:CZ:NS:2003:11.TCU.104.2003.1
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Antonína Draštíka a soudců JUDr. Karla Hasche a JUDr. Stanislava Rizmana ve veřejném zasedání konaném dne 20. června 2003 projednal návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky na uznání rozsudku soudu Spolkové republiky Německo a rozhodl takto:
Podle §384a odst. 1 tr. ř. v trestní věci odsouzeného R. Č., státního občana České republiky, se u z n á v á na území České republiky rozsudek Zemského soudu Norimberk-Fürth, Spolková republika Německo, ze dne 15. 10. 2002, sp. zn. 13 KLs 204 Js 14872/2001.
Odůvodnění:
Rozsudkem Zemského soudu Norimberk-Fürth, Spolková republika Německo, ze dne 15. 10. 2002, sp. zn. 13 KLs 204 Js 14872/2001, byl R. Č. uznán vinným trestným činem těžké loupeže podle §249 odstavce 1, §250 odstavce 1 číslo 1b, §25 odstavce 2 trestního zákona Spolkové republiky Německo a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání šesti let. Stalo se tak na základě zjištění, že dne 12. 3. 1999 kolem 14.22 hodin vstoupil, podle předem připraveného plánu, společně s P. Z. do pobočky pošty č. 84 na F. S. 341, kde poté, co byla pracovnicí pošty Ch. otevřena balíková přepážka, protože předstíral, že chce podat balík, skočil přes tuto přepážku okénkem na podávání balíků do pokladny poštovní pobočky, a v ten okamžik oba vytáhli ze svých oděvů plynové pistole, které si za tímto účelem obstarali. P. Z. namířil pistoli na dvě zákaznice, aby zabránil jejich útěku nebo zásahu, a R. Č. ohrožoval pistolí pracovnici pošty Ch. a vyzval ji slovy \"Velké peníze sem nebo budu střílet\" k vydání peněžní hotovosti. Pracovnice Ch., která vzala hrozbu zbraní vážně, ukázala na zásuvku s penězi a řekla, aby si vzal peníze sám. R. Č. poté cpal bankovky ze zásuvky do lněného pytlíku, který si přinesl s sebou. Když požadoval další peníze, upozornila jej pracovnice Ch. na druhou přepážku, načež proběhl místností pro zaměstnance k vedlejší přepážce a nacpal do své lněné tašky i peníze, které našel tam. Oba pachatelé utekli s ukořistěnou peněžní hotovostí ve výši 10.650,00 DM, z čehož R. Č. dostal svůj podíl na kořisti ve výši cca 5.000,- DM.
Bavorské státní ministerstvo spravedlnosti požádalo dopisem ze dne 1. 4. 2003, sp. zn. 9352 E-II -3420/2003, adresovaným Ministerstvu spravedlnosti České republiky o převzetí odsouzeného R. Č. k dalšímu výkonu trestu do České republiky.
Podle sdělení příslušných orgánů Spolkové republiky Německo odsouzený je v současné době v České republice ve vyšetřovací vazbě na základě povolení Bavorského státního ministerstva spravedlnosti ze dne 12. 12. 2002, sp. zn. 9351 E?II 9333/2002, o přechodném vydání odsouzeného R. Č. na dobu jednoho roku za účelem provedení opatření uvedených v žádosti ze dne 10. 12. 2002 podle článku 19 odstavce 2 Evropské úmluvy o vydávání osob ve spojení s článkem 11 Smlouvy mezi SRN a ČR ze dne 2. února 2000 (uveřejněna pod č. 67/2002 Sb.m.s.). Uložený trest odnětí svobody v trvání 6 let má být vykonán v plné výši dne 26. 5. 2008. V případě převzetí odsouzeného k výkonu trestu do České republiky nebude požadováno vyhrazené právo na případné zpětné vydání R. Č. a jeho vydání, které bylo schváleno státním zastupitelstvím Vrchního zemského soudu v Norimberku dne 7. 11. 2002, tím bude považováno za provedené.
Podle dosud nepravomocného rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 6. 2003, sp. zn. 1 T 1/2003, byl R. Č. odsouzen pro trestný čin vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. h) tr. zák. k výjimečnému trestu odnětí svobody v trvání 18 let.
Odsouzený R. Č. vyjádřil svůj souhlas s předáním k výkonu trestu do České republiky do protokolu, sepsaného Okresním soudem v Ambergu dne 18. 12. 2002, pod sp. zn. Gs 748/02.
Ministerstvo spravedlnosti České republiky předložilo proto dne 12. 5. 2003 tuto věc Nejvyššímu soudu České republiky s návrhem, aby podle §384a odst. 1 tr. ř. rozhodnutí cizozemského soudu uvedené ve výroku shora uznal na území České republiky.
Nejvyšší soud České republiky přezkoumal podaný návrh a shledal, že zákonné podmínky pro uznání předmětného rozsudku soudu Spolkové republiky Německo jsou v této věci splněny tak, jak jsou stanoveny v Úmluvě o předávání odsouzených osob, sjednané dne 21. 3. 1983 ve Š., uveřejněné pod č. 553/1992 Sb. (dále jen \"Úmluva\"), kterou je Česká republika vázána a jejímž signatářem je i Spolková republika Německo.
R. Č. je podle osvědčení o státním občanství, vydaného Krajským úřadem Karlovarského kraje dne 31. 3. 2003, občanem České republiky, který kvalifikovanou formou a po řádném a náležitém poučení vyjádřil svůj souhlas s předáním k výkonu zbytku uloženého trestu do České republiky. Z obsahu cizozemského rozhodnutí vyplývá, že byl odsouzen za čin, který je trestný i podle právního řádu České republiky (trestný čin loupeže podle §234 tr. zák.) a zbytek trestu odnětí svobody, který je třeba ještě vykonat, výrazně převyšuje dobu šesti měsíců.
Ze shora uvedených důvodů bylo rozhodnuto tak, že Nejvyšší soud k návrhu Ministerstva spravedlnosti uznal na území České republiky ve výroku posuzovaný rozsudek cizozemského soudu.
Pro úplnost je třeba dodat, že v případě realizace předání odsouzeného R. Č. k výkonu trestu (resp. jeho zbytku) uloženého mu soudem Spolkové republiky Německo a uznaného tímto rozsudkem Nejvyššího soudu do České republiky, soud příslušný k rozhodnutí o výkonu rozsudku německého soudu (§384d tr. ř.) nepřehlédne skutečnost, že vůči odsouzenému Č. je v současné době vedeno trestní stíhání na území České republiky, a to u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 1 T 1/2003 pro trestný čin vraždy podle §219 odst. 1, 2 tr. zák. Bude-li v době rozhodování o výkonu cizozemského rozsudku toto trestní stíhání již pravomocně skončeno, pak v závislosti na jeho výsledku, nelze vyloučit potřebu respektovat ustanovení §36 tr. zák. o tzv. dalším trestu. Ve smyslu ustanovení §4 odst. 3 zák. č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů, totiž platí, že rozhodne-li Nejvyšší soud o uznání rozsudku cizozemského soudu, hledí se na takové odsouzení cizozemským soudem jako na odsouzení soudem České republiky. Z toho pak vyplývá závěr, že pokud trestní stíhání obviněného R. Č. ve výše již označené trestní věci Krajského soudu v Plzni popřípadě vyústí v uložení trestu odnětí svobody (tj. ve stejný druh trestu, který mu byl uložen již uznaným cizozemským rozsudkem), nesmí uložený trest spolu s dosud nevykonaným zbytkem trestu uloženého cizozemským rozsudkem přesahovat nejvyšší výměru stanovenou zákonem pro tento druh trestu ve smyslu ustanovení §36 tr. zák. To platí za předpokladu, že mezinárodní smlouva nestanoví možnost, aby v České republice byl vykonáván trest ve vyšší výměře, než jakou připouští trestní zákon (§384d odst. 2 tr. ř.). Obdobné úvahy budou namístě i v případě, kdy teprve po rozhodnutí o výkonu rozsudku cizozemského soudu podle §384d tr. ř. bude českým soudem případně ukládán trest stejného druhu v rámci trestního stíhání vedeného u Krajského soudu v Plzni.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není žádný opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. června 2003
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík