ECLI:CZ:NS:2003:11.TCU.116.2003.1
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal dne 20. června 2003 v neveřejném zasedání návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky na zápis odsouzení cizozemským soudem do evidence Rejstříku trestů a rozhodl takto:
Podle §4 odst. 2 zák. č. 269/1994 Sb. se do evidence Rejstříku trestů zaznamenají údaje o odsouzení státního občana České republiky M. J., rozsudkem Okresního soudu ve Weidenu i. d. Opf, Spolková republika Německo, ze dne 5. 2. 2001, sp. zn. 3 Ls 5 Js 6316/00, a to pro trestný čin pokusu společného ilegálního převádění cizinců a pro společné ilegální převádění cizinců ve dvou případech podle §92a odst. 1 č. 2, odst. 3, §92 odst. 1 č. 6 , §58 odst. 1 německého cizineckého zákona a §22, §23 odst. 1, 2 a §53 trestního zákona Spolkové republiky Německo, k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku a šesti měsíců.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Weidenu i. d. Opf, Spolková republika Německo, ze dne 5. 2. 2001, sp. zn. 3 Ls 5 Js 6316/00, Spolková republika Německo, jenž nabyl právní moci dne 5. 2. 2001, byl M. J. uznán vinným trestným činem pokusu společného ilegálního převádění cizinců a pro společné ilegální převádění cizinců ve dvou případech podle §92a odst. 1 č. 2, odst. 3, §92 odst. 1 č. 6, §58 odst. 1 německého cizineckého zákona, §22, §23 odst. 1, 2, §53 trestního zákona Spolkové republiky Německo. Uvedené trestné činnosti se podle zjištění soudu dopustil tím, že se ve dnech 7. 4. 2000, 2. 6. 2000 a 20. 6. 2000 podílel v jednom případě na pokusu a ve dvou případech na dokonaném ilegálním převedení dohromady patnácti cizích státních příslušníků z třetích zemí z České republiky do Spolkové republiky Německo tím, že přepravil ve svém taxíku v každém z uvedených případů pět cizích státních příslušníků na smluvené místo, kde je převzal odděleně stíhaný M. L., který ve druhém a třetím případě přepravil ilegálně přes zelenou hranici do Spolkové republiky Německo, kde však byli v posledním případě po překročení hranice zadrženi. V prvém případě byli zadrženi již před překročením hranice na území české republiky a k dokončení akce tak nedošlo. Obviněnému bylo známo, že cizinci neměli povolení k pobytu v Německu a měli být ilegálně převedeni přes zelenou hranici na spolkové území. Za tento trestný čin byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku a šesti měsíců.
Ministerstvo spravedlnosti České republiky podalo podle §4 odst. 2 zák. č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů (dále jen zákon), Nejvyššímu soudu České republiky návrh na zapsání výše uvedeného odsouzení německého soudu do evidence Rejstříku trestů České republiky.
Nejvyšší soud České republiky věc přezkoumal a shledal, že jsou splněny zákonné podmínky pro zápis odsouzení cizozemským soudem do evidence Rejstříku trestů.
Podle §4 odst. 1 zákona se do evidence Rejstříku trestů zaznamenávají údaje o odsouzení cizozemským soudem, jestliže o uznání rozsudku takového soudu rozhodl podle §384a odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud České republiky. Podle §4 odst. 2 zákona může však Nejvyšší soud České republiky na návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky rozhodnout, že se do evidence Rejstříku trestů zaznamenají též údaje o jiném odsouzení občana České republiky cizozemským soudem, jestliže se týká činu, který je trestným i podle právního řádu České republiky, a zápis do evidence je odůvodněn závažností činu a druhem trestu, který za něj byl uložen.
Z podaného návrhu a z obsahu připojeného spisového materiálu vyplývá, že odsouzený je občanem České republiky, který byl odsouzen cizozemským soudem, přičemž odsouzení se týká skutku, který vykazuje znaky trestného činu i podle právního řádu České republiky (trestného činu nedovoleného překročení státní hranice podle §171 tr. zák. ). Tím jsou splněny formální podmínky ustanovení §4 odst. 2 zákona.
V posuzované věci jsou dány ovšem i podmínky materiální povahy. M. J. se opakovaně podílel na organizované ilegální přepravě většího počtu cizinců přes státní hranici na území jiného státu. Jedná se o nebezpečnou a v posledních letech také velmi rozšířenou trestnou činnost, která současně poškozuje i zájmy České republiky. Pokud jde o druh trestu, byl mu uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v nezanedbatelné výši. Lze tedy dovodit, že podmínky ustanovení §4 odst. 2 zákona týkající se závažnosti činu a druhu uloženého trestu jsou splněny.
Z uvedených důvodů proto Nejvyšší soud České republiky návrhu Ministerstva spravedlnosti České republiky vyhověl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. června 2003
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík