ECLI:CZ:NS:2003:11.TCU.118.2003.1
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal dne 11. července 2003 v neveřejném zasedání návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky na zápis odsouzení cizozemským soudem do evidence Rejstříku trestů a rozhodl takto:
Podle §4 odst. 2 zák. č. 269/1994 Sb. se do evidence Rejstříku trestů zaznamenají údaje o odsouzení občana České republiky J. Š., rozsudkem Zemského soudu Mnichov I ze dne 29. 11. 1996, sp. zn. 3 Kls 263 Js 39358/95, Spolková republika Německo, a to pro trestné činy urážky a pokusu o těžké ublížení na zdraví, porušování domovní svobody s urážkami a pokusem o těžké ublížení na zdraví a urážky s vyhrožováním podle §248a, §185, §194 odst. 1, §223, §223a odst. 1 a 2, §22, §23 odst. 1 a 2, §49 odst. 1, §123 odst. 1 a 2, §241 odst. 1, §20, §21, §52, §53, §63 trestního zákona Spolkové republiky Německo, k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku a k umístění do psychiatrické léčebny.
Naproti tomu návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky na zaznamenání údajů o odsouzení občana České republiky J. Š., rozsudkem Zemského soudu Mnichov I ze dne 29. 11. 1996, sp. zn. 3 Kls 263 Js 39358/95, Spolková republika Německo, pro trestný čin nezaplacení služby (jízdného) ve dvou případech podle §265a odst. 1 a 3 trestního zákona Spolkové republiky Německo se zamítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Zemského soudu Mnichov I ze dne 29. 11. 1996, sp. zn. 3 Kls 263 Js 39358/95, Spolková republika Německo, jenž nabyl právní moci 29. 11. 1996, byl J. Š. uznán vinným trestnými činy nezaplacení služby (jízdného) ve dvou případech, urážky a pokusu o těžké ublížení na zdraví, porušování domovní svobody s urážkami a pokusem o těžké ublížení na zdraví a urážky s vyhrožováním podle §265a odst. 1 a 3, §248a, §185, §194 odst. 1, §223, §223a odst. 1 a 2, §22, §23 odst. 1 a 2, §49 odst. 1, §123 odst. 1 a 2, §241 odst. 1, §20, §21, §52, §53, §63 trestního zákona Spolkové republiky Německo. Uvedené trestné činnosti se podle zjištění soudu dopustil tím, že v době od 9. 10. 1994 do 22. 3. 1996 spáchal tyto trestné činy:
1. Dne 9. 10. 1994 kolem 12. 30. v M. jel městskou rychlodráhou od hlavního nádraží na náměstí „M.“ a neměl v úmyslu zaplatit jízdné ve výši 3, 20 DM.
2. Dne 15. 11. 1994 kolem 16. 35 hod použil opět mnichovskou rychlodráhu od hlavního nádraží na náměstí K. s úmyslem nezaplatit jízdné ve výši 3, 20 DM.
3. Dne 4. 7. 1995 kolem 22.30 hodin na pěší zóně na náměstí „M.“ v M., když kolem něho šli dva Řekové D. a P., běžel za nimi a hlasitě a bezdůvodně jim nadával slovy „zasraní cizinci, posraní Turkové, podělaní Jugoslávci“ , stříkal na ně vodu z kašny a plival na ně a napřáhl prázdnou láhev k svědkovi D., vzdálenému cca 1 metr, aby ho s ní uhodil, přičemž minul svůj cíl, neboť mu policista S. vyrazil láhev z ruky.
4. Dne 7. 4. 1996 kolem 23. 00 hodin se zdržoval v ohrazeném podlaží metra pod náměstím „M.“ v M., i když věděl, že byl pro tento prostor vyhlášen nařízením mnichovského P. v. s. ze dne 7. 3. 1996 omezený zákaz vstupu. Když ho pracovníci bezpečnostní služby metra K. a M. vyzvali, aby metro opustil křičel na ně bezdůvodně slova „vy prasata, zasranci z metra, nacistická prasata“ a plival směrem k nim. Tito ho pak vyprovodili k východu. Krátce na to se vrátil, tvrdil, že chce jet metrem, jízdenku na výzvu neukázal a místo toho zahrnul oba strážce znovu výrazy „ vy kreténi, vy prasata“ a plival směrem k nim. Když ho chtěli strážci odvést na služebnu, hodil směrem k nim plastikový sáček, v němž bylo několik plných lahví piv. Nejméně jednoho strážce by zasáhl, kdyby neuhnul.
5. Dne 22. 3. 1996 kolem 15. 45 hodin při jízdě tramvají č. 27 v M. urážel několik spolucestujících slovy „vy staré kurvy“ a jinými obscénními výrazy. Když ho svědek A. L. vyzval, aby se choval klidně a zanechal urážek, zahrnul ho obžalovaný výrazy „ty zasranej Němče, nacistické prase, německé prase“ a když chtěl vystoupit na zastávce Ch., vytáhl obžalovaný z kapsy dětskou maketu revolveru, která se podobala střelné zbrani, a volal na svědka L.: „Teď tě zastřelím !“ Poškozený pokládal revolver za pravý a bral vyhrožování vážně a vrhl se proto na obžalovaného, aby mu zabránil ve střelbě a vytrhl mu domnělou střelnou zbraň, přitom se ho snažil obžalovaný chytit pod krkem, což se mu kvůli odporu poškozeného nepovedlo.
Za tyto činy byl J. Š. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku a bylo nařízeno jeho umístění do psychiatrické léčebny.
Ministerstvo spravedlnosti České republiky podalo podle §4 odst. 2 zák. č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů (dále jen „zákon“), Nejvyššímu soudu České republiky návrh na zapsání výše uvedeného odsouzení německého soudu do evidence rejstříku trestů České republiky.
Nejvyšší soud České republiky věc přezkoumal a dospěl k následujícím závěrům:
Podle §4 odst. 1 zákona se do evidence Rejstříku trestů zaznamenávají údaje o odsouzení cizozemským soudem, jestliže o uznání rozsudku takového soudu rozhodl podle §384a tr. ř. Nejvyšší soud ČR. Podle §4 odst. 2 zákona může však Nejvyšší soud ČR na návrh Ministerstva spravedlnosti ČR rozhodnout, že se do evidence Rejstříku trestů zaznamenají též údaje o jiném odsouzení občana České republiky cizozemským soudem, jestliže se týká činu, který je trestným i podle právního řádu České republiky (formální podmínky), a zápis do evidence je odůvodněn závažností činu a druhem trestu, který za něj byl uložen (materiální podmínky).
Z podaného návrhu a z obsahu připojeného spisového materiálu vyplývá, že odsouzený je občanem České republiky, který byl odsouzen cizozemským soudem.
Co se týče formální podmínky postupu podle §4 odst. 2 zákona, spočívající v oboustranné trestnosti činu, zásadně platí, že jestliže je předmětem odsuzujícího cizozemského rozsudku více skutků, tak podmínka oboustranné trestnosti činu se posuzuje samostatně ve vztahu ke každému z těchto skutků (viz č. 51/2000-I. Sb. rozh. tr.). Pokud je předmětem odsuzujícího rozsudku více skutků, ale některý z nich není trestným činem podle trestního zákona České republiky, tak Nejvyšší soud při splnění dalších zákonných podmínek rozhodne o zaznamenání do evidence Rejstříku trestů pouze těch údajů z cizozemského rozsudku, které se týkají jen toho skutku (těch skutků), u něhož je podmínka oboustranné trestnosti splněna. To znamená, že se zaevidují údaje z rozsudku cizího státu o právním posouzení tohoto skutku a tomuto právnímu posouzení odpovídající část uloženého trestu. Odpovídající část trestu, jež se zapíše do evidence Rejstříku trestů určí v rozhodnutí podle §4 odst. 2 zákona Nejvyšší soud s přihlédnutím k poměru závažnosti skutku, u něhož jsou splněny podmínky pro zápis, a závažnosti skutku, ohledně něhož tyto podmínky splněny nejsou. Určení odpovídajícího (přiměřeného) trestu, který se na základě rozhodnutí Nejvyššího soudu zaznamená do evidence Rejstříku trestů, je nezbytné i s ohledem na právní účinky rozhodnutí Nejvyššího soudu učiněného podle §4 odst. 2 (viz č. 51/2000-II. Sb. rozh. tr.). Ohledně skutku, který není trestným činem podle právního řádu České republiky (u něhož není splněna podmínka oboustranné trestnosti činu) se návrh ministerstva spravedlnosti na zaznamenání údajů do evidence Rejstříku trestů zamítne.
S ohledem na výše uvedené úvahy dospěl Nejvyšší soud k závěru, že podmínka oboustranné trestnosti činu není splněna v případě skutku, ve kterém je spatřován podle německého právního řádu trestný čin nezaplacení služby (jízdného) ve dvou případech podle příslušných ustanovení trestního zákona Spolkové republiky Německo, a který spočívá v tom, že odsouzený dne 9. 10. 1994 a 15. 11. 1994 použil městskou rychlodráhu s úmyslem nezaplatit jízdné ve výši 3, 20 DM za každou jízdu (viz body 1, 2 rozsudku cizozemského soudu).
Jestliže se ze spisu podává, že odsouzený toliko použil dopravní prostředky, aniž by za jejich použití zaplatil určenou taxu ve výši 3, 20 DM za jednu jízdu, pak toto jednání nenaplňuje znaky žádné skutkové podstaty trestného činu podle trestního zákona České republiky. Uvedené jednání by bylo možno případně kvalifikovat podle českého právního řádu toliko jako přestupek proti majetku.
Nejvyšší soud proto návrh Ministerstva spravedlnosti ČR na zápis cizozemského odsouzení v této části (tj. ohledně tohoto skutku) zamítl.
Pokud jde o skutky, ve kterých jsou spatřovány trestné činy urážky s pokusem o těžké ublížení na zdraví, porušování domovní svobody s urážkami a pokusem o těžké ublížení na zdraví a urážka s vyhrožováním podle příslušných ustanovení trestního zákona Spolkové republiky Německo, tak v tomto případě se odsouzení týká skutků, které vykazují znaky trestného činu i podle právního řádu České republiky (přinejmenším pokus trestného činu podle §8 odst. 1 tr. zák., §222 odst. 1 tr. zák., trestné činy výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., hanobení národa, etnické skupiny, rasy a přesvědčení podle §198 odst. 1 tr. zák.).
Ve výše uvedeném rozsahu jsou tedy splněny všechny formální podmínky ustanovení §4 odst. 2 zákona.
V posuzované věci jsou ohledně výše uvedené trestné činnosti dány i podmínky materiální povahy. J. Š. se dopustil opakovaně trestné činnosti narušující veřejný klid a pořádek a současně též závažné násilné trestné činnosti vůči lidskému zdraví. Ze spisového materiálu bylo zjištěno, že za tutéž trestnou činnost byl již na území Spolkové republiky Německo v minulosti vícekrát soudně trestán. Byl mu také uložen trest odnětí svobody v nikoliv zanedbatelné délce, jakož i psychiatrické léčení v uzavřeném ústavu. Lze tedy dovodit, že podmínky ustanovení §4 odst. 2 zákona, týkající se závažnosti činu a druhu uloženého trestu, jsou v tomto směru splněny.
Z uvedených důvodů proto Nejvyšší soud České republiky návrhu Ministerstva spravedlnosti České republiky vyhověl v rozsahu stanoveném ve výroku tohoto rozhodnutí. Přitom rozhodl tak, že trest odpovídající rozsahu zápisu odsouzení cizozemským soudem do evidence Rejstříku trestů činí trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, tedy v plném rozsahu, v jakém byl mu uložen cizozemským soudem, a to s přihlédnutím k zanedbatelnosti skutku, jehož zapsání do evidence Rejstříku trestů bylo zamítnuto, ve vztahu k závažnosti ostatních skutků, ohledně nichž bylo rozhodnuto o zaznamenání údajů o odsouzení do této evidence.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. července 2003
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík