ECLI:CZ:NS:2003:11.TCU.13.2003.1
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal dne 27. března 2003 v neveřejném zasedání návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky na zápis odsouzení cizozemským soudem do evidence Rejstříku trestů a rozhodl takto:
Podle §4 odst. 2 zák. č. 269/1994 Sb. se do evidence Rejstříku trestů zaznamenají údaje o odsouzení občana České republiky P. D., rozsudkem Okresního soudu
v Drážďanech, Spolková republika Německo, ze dne 30. 3. 1998, sp. zn. 202 Ls 142 Js 45410/97, a to pro trestný čin ilegálního převádění cizinců za účelem výdělku
v organizované skupině ve třech případech podle §3 odst. 1 věta 1, §58 odst. 1
č. 1, §92 odst. 1 č. 1 a č. 6, §92a odst. 1 č. 1 a č. 2, §92b odst. 1 německého cizineckého zákona k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku a osmi měsíců.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Drážďanech, Spolková republika Německo, ze dne
30. 3. 1998, sp. zn. 202 Ls 142 Js 45410/97, jenž nabyl právní moci dne 30. 3. 1998, byl P. D. uznán vinným trestným činem ilegálního převádění cizinců za účelem výdělku v organizované skupině ve třech případech podle §3 odst. 1 věta 1, §58 odst. 1 č. 1, §92 odst. 1 č. 1 a č. 6, §92a odst. 1 č. 1 a č. 2, §92b odst. 1 německého cizineckého zákona. Uvedeného trestného činu se podle zjištění soudu dopustil tím, že:
1. dne 25. 6. 1997 v lokalitě W. u obce S. převedl za přislíbenou odměnu ve formě značně zlevněného nábytku, jako pěší převaděč z České republiky přes „zelenou hranici“ do Německa čtyři cizince ze třetích zemí.
2. dne 16. 8. 1997 opět v blízkosti obce S. převedl za přislíbenou odměnu ve výši 500,- DM jako pěší převaděč přes „zelenou hranici“ k místu odvozu dřeva u silnice
B 172 mezi obcemi B. S. a S. pět cizinců ze třetích zemí.
3. dne 3. 10. 1997 za přislíbenou odměnu ve výši 300,- až 350,- DM určil místo převzetí, čas a trasu a pověřil odděleně stíhané U., M. a S. aby přepravili deset cizinců ze třetích zemí z České republiky do Německa, což jmenovaní také provedli a za to jim přislíbil odměnu ve výši 500,- DM pro každého.
Za tyto trestné činy byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku a osmi měsíců.
Dne 11. 2. 2002 pod sp. zn. 4987/2001-MO-M podalo Ministerstvo spravedlnosti České republiky podle §4 odst. 2 zák. č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů
(dále jen zákon), Nejvyššímu soudu České republiky návrh na zapsání výše uvedeného odsouzení německého soudu do evidence Rejstříku trestů České republiky.
Nejvyšší soud České republiky věc přezkoumal a shledal, že jsou splněny zákonné podmínky pro zápis odsouzení cizozemským soudem do evidence Rejstříku trestů.
Podle §4 odst. 1 zákona se do evidence Rejstříku trestů zaznamenávají údaje
o odsouzení cizozemským soudem, jestliže o uznání rozsudku takového soudu rozhodl podle §384a odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud České republiky. Podle §4 odst. 2 zákona může však Nejvyšší soud České republiky na návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky rozhodnout, že se do evidence Rejstříku trestů zaznamenají též údaje
o jiném odsouzení občana České republiky cizozemským soudem, jestliže se týká činu, který je trestným i podle právního řádu České republiky, a zápis do evidence je odůvodněn závažností činu a druhem trestu, který za něj byl uložen.
Z podaného návrhu a z obsahu připojeného spisového materiálu vyplývá, že odsouzený je občanem České republiky, který byl odsouzen cizozemským soudem, přičemž odsouzení se týká skutku, který vykazuje znaky trestného činu i podle právního řádu České republiky (trestný čin nedovoleného překročení státní hranice podle §171a
tr. zák.). Tím jsou splněny formální podmínky ustanovení §4 odst. 2 zákona.
V posuzované věci jsou dány ovšem i podmínky materiální povahy. P. D. se pro finanční prospěch podílel na organizované ilegální přepravě většího počtu cizinců přes státní hranici na území jiného státu. Jedná se o nebezpečnou a v posledních letech také velmi rozšířenou trestnou činnost, která současně poškozuje i zájmy České republiky. Pokud jde o druh trestu, byl mu uložen nepodmíněný trest odnětí svobody již v nikoliv zanedbatelné délce. Lze tedy dovodit, že podmínky ustanovení
§4 odst. 2 zákona týkající se závažnosti činu a druhu uloženého trestu jsou splněny.
Z uvedených důvodů proto Nejvyšší soud České republiky návrhu Ministerstva spravedlnosti České republiky vyhověl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. března 2003
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík