ECLI:CZ:NS:2003:11.TCU.131.2003.1
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal dne 11. července 2003 v neveřejném zasedání návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky na zápis odsouzení cizozemským soudem do evidence Rejstříku trestů a rozhodl takto:
Podle §4 odst. 2 zák. č. 269/1994 Sb. se do evidence Rejstříku trestů zaznamenají údaje o odsouzení občana České republiky M. M., rozsudkem Okresního soudu v Regensburgu, Spolková republika Německo, ze dne 6. 6. 2000, sp. zn. 20 Ls 141 Js 216/00, a to pro trestný čin výdělečného organizovaného převádění cizinců ve dvou případech podle §92b, §92a odst. 1 č. 2, §92 odst. 1 č. 1, 6, §3 odst. 1, §58 odst. 1 cizineckého zákona, §52, §53, §69, §69a trestního zákoníku Spolkové republiky Německo, k celkovému trestu odnětí svobody v trvání dvou let a odnětí řidičského oprávnění pro území Spolkové republiky Německo na dobu osmnácti měsíců.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Regensburgu, Spolková republika Německo, ze dne 6. 6. 2000, sp. zn. 20 Ls 141 Js 216/00, jenž nabyl právní moci téhož dne, byl M. M. uznán vinným trestným činem výdělečného organizovaného převádění cizinců ve dvou případech podle §92b, §92a odst. 1 č. 2, §92 odst. 1 č. 1, 6, §3 odst. 1, §58 odst. 1 cizineckého zákona, §52, §53, §69, §69a trestního zákoníku Spolkové republiky Německo. Uvedeného činu se podle zjištění soudu dopustil tím, že se jakožto člen organizace s mezinárodní působností, jež se zabývala mimo jiné převáděním státních příslušníků Srí Lanky do Evropy, za úplatu podílel na ilegálním převádění těchto cizinců z České republiky na území Spolkové republiky Německo. Konkrétně dne 24. 11. 1999 jako pěší převaděč převedl přes „zelenou hranici“ do oblasti F. i. W./D.-B. 23 osob, kde je předal dalšímu převaděči k přepravě vozem do vnitrozemí. Dále pak dne 6. 1. 2000 okolo 16.30 hod. zvlášť stíhanému S. ukázal místo v prostoru obce F. i. W./D., kde měl tento jako řidič pronajatého dodávkového vozidla převzít v 17.00 hod. celkem 21 převedených osob a převést je dále do vnitrozemí. Jednal přitom vždy s vědomím, že převáděné osoby nedisponují doklady potřebnými pro vstup a pobyt na území Spolkové republiky Německo. Pro tento trestný čin byl odsouzen k celkovému trestu odnětí svobody v trvání dvou let a odnětí řidičského oprávnění pro území Spolkové republiky Německo na dobu osmnácti měsíců.
Dne 3. 7. 2003 pod sp. zn. 4992/2001-MO-M podalo Ministerstvo spravedlnosti České republiky podle §4 odst. 2 zák. č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů (dále jen zákon), Nejvyššímu soudu České republiky návrh na zapsání výše uvedeného odsouzení německého soudu do evidence Rejstříku trestů České republiky.
Nejvyšší soud České republiky věc přezkoumal a shledal, že jsou splněny zákonné podmínky pro zápis odsouzení cizozemským soudem do evidence Rejstříku trestů.
Podle §4 odst. 1 zákona se do evidence Rejstříku trestů zaznamenávají údaje o odsouzení cizozemským soudem, jestliže o uznání rozsudku takového soudu rozhodl podle §384a odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud ČR. Podle §4 odst. 2 zákona může však Nejvyšší soud ČR na návrh Ministerstva spravedlnosti ČR rozhodnout, že se do evidence Rejstříku trestů zaznamenají též údaje o jiném odsouzení občana České republiky cizozemským soudem, jestliže se týká činu, který je trestným i podle právního řádu České republiky, a zápis do evidence je odůvodněn závažností činu a druhem trestu, který za něj byl uložen.
Z podaného návrhu a z obsahu připojeného spisového materiálu vyplývá, že odsouzený je občanem České republiky, který byl odsouzen cizozemským soudem, přičemž odsouzení se týká skutku, který vykazuje znaky trestného činu i podle právního řádu České republiky (trestný čin nedovoleného překročení státní hranice podle §171a tr. zák.). Tím jsou splněny formální podmínky ustanovení §4 odst. 2 zákona.
V posuzované věci jsou dány ovšem i podmínky materiální povahy. M. M. se pro finanční prospěch opakovaně podílel na organizované ilegální přepravě mnoha cizinců přes státní hranici na území jiného státu. Jedná se o nebezpečnou a v současnosti také velmi rozšířenou trestnou činnost, která zároveň poškozuje i zájmy České republiky. Pokud jde o druh trestu, byl mu uložen zejména již poměrně citelný nepodmíněný trest odnětí svobody. Lze tedy dovodit, že podmínky ustanovení §4 odst. 2 zákona týkající se závažnosti činu a druhu uloženého trestu jsou splněny.
Z uvedených důvodů proto Nejvyšší soud České republiky návrhu Ministerstva spravedlnosti České republiky vyhověl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. července 2003
Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch