ECLI:CZ:NS:2003:11.TCU.226.2002.1
sp. zn. 11 Tcu 226/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal dne 20. ledna 2003 v neveřejném zasedání návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky na zápis odsouzení cizozemským soudem do evidence Rejstříku trestů a rozhodl takto:
Podle §4 odst. 2 zák. č. 269/1994 Sb. se do evidence Rejstříku trestů zaznamenají údaje o odsouzení občana České republiky M. M., ze dne 2. 9. 1999, sp. zn. 252 Ls 143 Js 013505/99, a to pro trestný čin krádeže ve skupině ve čtyřech případech a pokus trestného činu krádeže ve skupině v sedmi případech podle §242 odst. 1, §244 odst. 1 č. 3 trestního zákoníku Spolkové republiky Německo, a těmto činům odpovídající část úhrnného trestu, a to trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku a šesti měsíců.
Naproti tomu návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky na zaznamenání údajů o odsouzení občana České republiky M. M., rozsudkem Okresního soudu v Drážďanech, Spolková republika Německo, ze dne 2. 9. 1999, sp. zn. 252 Ls 143 Js 013505/99, a to pro trestné činy trestné činy nedovoleného přicestování ve skupině a nedovoleného pobytu ve skupině podle §92 odst. 1 č. 2, 6, §4 odst. 1, §58 odst. 1 č. 2 cizineckého zákona Spolkové republiky Německo, a těmto trestným činům odpovídající část úhrnného trestu, se zamítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Drážďanech, Spolková republika Německo, ze dne 2. 9. 1999, sp. zn. 252 Ls 143 Js 013505/99, jenž nabyl právní moci ve vztahu k M. M. dne 10. 4. 2000, byl jmenovaný uznán vinným trestnými činy nedovoleného přicestování ve skupině, nedovoleného pobytu ve skupině, krádeže ve skupině ve čtyřech případech a pokusem trestného činu krádeže ve skupině v sedmi případech podle §92 odst. 1 č. 2, 6, §4 odst. 1, §58 odst. 1 č. 2 cizineckého zákona, §242 odst. 1, §244 odst. 1 č. 3, §22, §23, §25 odst. 2, §52, §53 trestního zákoníku Spolkové republiky Německo. Trestných činů nedovoleného přicestování ve skupině a nedovoleného pobytu ve skupině se podle zjištění soudu dopustil tím, že v blíže nezjištěný den koncem měsíce února 1999 přicestoval mimo povolený hraniční přechod v blízkosti C. lesem do Spolkové republiky Německo, kde se zdržoval až do jeho zadržení dne 3. 3. 1999 v C. v oblasti H. Věděl přitom, že nesplňuje předpoklady pro legální přicestování a zdržování se ve Spolkové republice Německo. Trestný čin krádeže ve skupině ve čtyřech případech a pokus trestného činu krádeže ve skupině v sedmi případech pak spáchal tím, že spolu s další spoluodsouzenou osobou v přesně nezjištěné době v noci mezi 28. 2. a 3. 3. 1999 v kempu B. S. v R., v úmyslu odcizit cenné předměty, násilím vnikli do cekem deseti obytných vozů a jednoho zahradního domku, přičemž pouze ze čtyř obytných vozů odcizili různé předměty, v ostatních případech žádné cenné předměty, které by odcizili nenalezli. Způsobili tak škodu odcizením věcí v celkové výši 2100 DM a poškozením objektů ve výši 1700 DM. Pro tyto trestné činy byl M. M. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku a deseti měsíců.
Dne 10. 12. 2002 pod sp. zn. 4792/2001-MO-M podalo Ministerstvo spravedlnosti České republiky podle §4 odst. 2 zák. č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů (dále jen zákon), Nejvyššímu soudu České republiky návrh na zapsání výše uvedeného odsouzení německého soudu do evidence Rejstříku trestů České republiky.
Nejvyšší soud České republiky věc přezkoumal a dospěl k těmto závěrům:
Podle §4 odst. 1 zákona se do evidence Rejstříku trestů zaznamenávají údaje o odsouzení cizozemským soudem, jestliže o uznání rozsudku takového soudu rozhodl podle §384a odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud ČR. Podle §4 odst. 2 zákona může však Nejvyšší soud ČR na návrh Ministerstva spravedlnosti ČR rozhodnout, že se do evidence Rejstříku trestů zaznamenají též údaje o jiném odsouzení občana České republiky cizozemským soudem, jestliže se týká činu, který je trestným i podle právního řádu České republiky (formální podmínky), a zápis do evidence je odůvodněn závažností činu a druhem trestu, který za něj byl uložen (materiální podmínky).
Z podaného návrhu a z obsahu připojeného spisového materiálu vyplývá, že odsouzený je občanem České republiky, který byl odsouzen cizozemským soudem.
Co se týče druhé formální podmínky postupu podle §4 odst. 2 zákona, tedy oboustranné trestnosti činu, zásadně platí, že jestliže je předmětem odsuzujícího cizozemského rozsudku více skutků, tak podmínka oboustranné trestnosti činu se posuzuje samostatně ve vztahu ke každému z těchto skutků (viz č. 51/2000-I. Sb. rozh. tr.). Pokud je předmětem odsuzujícího rozsudku více skutků, ale některý z nich není trestným činem podle trestního zákona České republiky, tak Nejvyšší soud při splnění dalších zákonných podmínek rozhodne o zaznamenání do evidence Rejstříku trestů pouze těch údajů z cizozemského rozsudku, které se týkají jen toho skutku (těch skutků), u něhož je podmínka oboustranné trestnosti splněna. To znamená, že se zaevidují údaje z rozsudku cizího státu o právním posouzení tohoto skutku a tomuto právnímu posouzení odpovídající část uloženého trestu. Odpovídající část trestu, jež se zapíše do evidence Rejstříku trestů určí v rozhodnutí podle §4 odst. 2 zákona Nejvyšší soud s přihlédnutím k poměru závažnosti skutku, u něhož jsou splněny podmínky pro zápis, a závažnosti skutku, ohledně něhož tyto podmínky splněny nejsou. Určení odpovídajícího (přiměřeného) trestu, který se na základě rozhodnutí Nejvyššího soudu zaznamená do evidence Rejstříku trestů je nezbytné i s ohledem na právní účinky rozhodnutí Nejvyššího soudu učiněného podle §4 odst. 2 (viz č. 51/2000-II. Sb. rozh. tr.). Ohledně skutku, který není trestným činem podle právního řádu České republiky (u něhož není splněna podmínka oboustranné trestnosti činu) se návrh Ministerstva spravedlnosti na zaznamenání údajů do evidence Rejstříku trestů zamítne.
S ohledem na výše uvedené úvahy dospěl Nejvyšší soud k závěru, že podmínka oboustranné trestnosti činu není splněna v případě skutku ve kterém jsou spatřovány podle německého právního řádu trestné činy nedovoleného přicestování ve skupině a nedovoleného pobytu ve skupině podle §92 odst. 1 č. 2, 6, §4 odst. 1, §58 odst. 1 č. 2 cizineckého zákona Spolkové republiky Německo, a který spočívá v tom, že v blíže nezjištěný den koncem měsíce února 1999 přicestoval mimo povolený hraniční přechod v blízkosti C. lesem do Spolkové republiky Německo, kde se zdržoval až do jeho zadržení dne 3. 3. 1999 v C. v oblasti H., ačkoli věděl, že nesplňuje předpoklady pro legální přicestování a zdržování se ve Spolkové republice Německo.
Jestliže z obsahu spisu se podává, že odsouzený toliko překročil státní hranice mimo hraniční přechod s úmyslem vyhnout se provedení hraniční kontroly a poté pobýval na území státu na nějž takto vstoupil, pak popsané jednání nenaplňuje zákonné znaky žádné skutkové podstaty trestného činu podle trestního zákona České republiky, ale pouze přestupku podle §23 zák. č. 216/1991 Sb., o cestovních dokladech a cestování do zahraničí, ve znění pozdějších předpisů.
Předně je třeba zdůraznit, že z posuzovaného rozhodnutí není zřejmé, že by M. M. před spácháním uvedeného skutku byl ve Spolkové republice Německo uložen trest vyhoštění nebo mu byl pobyt na jejím území zakázán (případně byl učiněn jiný ekvivalent těchto rozhodnutí). Obviněný se tak podle všeho nezdržoval na území SRN přes některou z uvedených skutečností, a tudíž jeho jednání nemohlo vykazovat zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. d) tr. zák.
Jednání obviněného nenaplňuje ani zákonné znaky trestného činu nedovoleného překročení státní hranice podle §171a, popř. §171b tr. zák. Je totiž zřejmé, že M. M. pouze překročil státní hranici mimo stanovený hraniční přechod a poté pobýval na území odsuzujícího státu, aniž přitom k tomuto překročení státní hranice použil násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí. Přitom z obsahu spisu nevyplývá, že by nedovolené překročení státní hranice mimo hraniční přechod bylo součástí trestné činnosti obviněného, která by spočívala v organizování nebo umožnění překročení státní hranice jiným osobám. Takové jednání pak není trestným činem nedovoleného překročení státní hranice ve smyslu výše již citovaných ustanovení trestního zákona České republiky.
Protože v úvahu nepřichází ani použití jiné skutkové podstaty, obsažené v trestním zákoně České republiky, tak Nejvyšší soud návrh Ministerstva spravedlnosti na zápis cizozemského odsouzení v této části (tj. ohledně tohoto skutku a za něj odpovídajícího trestu) zamítl. K tomu je třeba dodat, že žádné skutečnosti vyplývající ze spisového materiálu neumožňují závěr, že by již překročení hranic směřovalo k další majetkové trestné činnosti a tvořilo tak, s touto trestnou činností jeden skutek ve smyslu zásad trestního práva hmotného České republiky. V pochybnostech tedy Nejvyšší soud vycházel ze stavu pro obviněného příznivějšího, že jde o skutek samostatný.
Pokud jde o skutek, ve kterém je spatřován trestný čin krádeže ve skupině ve čtyřech případech a pokus trestného činu krádeže ve skupině v sedmi případech podle §242 odst. 1, §244 odst. 1 č. 3 trestního zákoníku Spolkové republiky Německo, tak v tomto případě se odsouzení týká skutku, které vykazuje znaky trestného činu i podle právního řádu České republiky (trestný čin krádeže podle §247 tr. zák).
Ve výše uvedeném rozsahu jsou tedy splněny všechny formální podmínky ustanovení §4 odst. 2 zákona.
V posuzované věci jsou ohledně výše uvedené trestné činnosti dány i podmínky materiální povahy. M. M. se dopustil relativně závažné majetkové trestné činnosti, spáchané větším počtem útoků, s celkem vysokou škodou způsobenou více osobám. Pokud jde o druh trestu, byl mu uložen již poměrně citelný nepodmíněný trest odnětí svobody. Lze tedy dovodit, že podmínky ustanovení §4 odst. 2 zákona, týkající se závažnosti činu a druhu uloženého trestu, jsou v tomto směru splněny.
Z uvedených důvodů proto Nejvyšší soud České republiky návrhu Ministerstva spravedlnosti České republiky vyhověl v rozsahu stanoveném ve výroku tohoto rozhodnutí. S přihlédnutím k poměru závažnosti skutků, ohledně nichž byly splněny podmínky pro zápis do evidence Rejstříku trestů a skutků, ohledně nichž tyto podmínky splněny nebyly, pak Nejvyšší soud rozhodl o tom, že odpovídající část trestu odnětí svobody, která se zapíše do evidence Rejstříku trestů, činí právě jeden rok a šest měsíců.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. ledna 2003
Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch