ECLI:CZ:NS:2003:11.TCU.273.2003.1
sp. zn. 11 Tcu 273/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal dne 9. prosince 2003 v neveřejném zasedání návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky na zápis odsouzení cizozemským soudem do evidence Rejstříku trestů a rozhodl takto:
Podle §4 odst. 2 zák. č. 269/1994 Sb. se do evidence Rejstříku trestů zaznamenají údaje o odsouzení občana České republiky D. Ch. rozsudkem Obvodového soudu ve Würzburgu, Spolková republika Německo, ze dne 23. 2. 2001, sp. zn. 301 Ls 230 Js 18207/00, a to pro trestný čin pašeráckého převádění cizinců podle §3 odst. 1 č. 1, §55 odst. 1, §92 odst. 1, §92a odst. 1, č. 2, odst. 2 č. 1 německého cizineckého zákona, §69, §69a, §69b, §74 německého trestního zákona, k trestu odnětí svobody v trvání dvou let a deseti měsíců a trestu zákazu řízení motorových vozidel na území Spolkové republiky Německo po dobu dvanácti měsíců.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodového soudu ve Würzburgu, Spolková republika Německo, ze dne 23. 2. 2001, sp. zn. 301 Ls 230 Js 18207/00, jenž nabyl právní moci dne 19. 7. 2001 , byl D. Ch. uznán vinným trestným činem pašeráckého převádění cizinců podle §3 odst. 1 č. 1, §55 odst. 1, §92 odst. 1, §92a odst. 1, č. 2, odst. 2 č. 1 německého cizineckého zákona, §69, §69a, §69b, §74 německého trestního zákona. Uvedené trestné činnosti se podle zjištění soudu dopustil tím, že dne 14. 9. 2000, poté co přicestoval z pověření jistého R. s VW minibusem značky Multi Van, české státní poznávací značky PUO 77-25, přes hraniční přechod C. z České republiky do Spolkové republiky Německo, a nabral na jednom parkovišti na začátku obce H. mezi 5.15. hod. a 6.00 hod. sedmnáct čínských státních občanů, o nichž věděl, že za pomoci dalšího pěšího převaděče vstoupili mimo hraniční přechod z České republiky na území Spolkové republiky Německo, ukryl je v nákladovém prostoru a odvezl je z pohraniční oblasti do vnitrozemí, kde byli v krátké době objeveni, přičemž věděl, že cizinci neměli povolení k pobytu a za své služby měl obdržet cca 2.000,- DM.
Za tuto trestnou činnost byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let a deseti měsíců a trestu zákazu řízení motorových vozidel na území Spolkové republiky Německo po dobu dvanácti měsíců.
Ministerstvo spravedlnosti České republiky podalo podle §4 odst. 2 zák. č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů (dále jen zákon), Nejvyššímu soudu České republiky návrh na zapsání výše uvedeného odsouzení německého soudu do evidence Rejstříku trestů České republiky.
Nejvyšší soud České republiky věc přezkoumal a shledal, že jsou splněny zákonné podmínky pro zápis odsouzení cizozemským soudem do evidence Rejstříku trestů.
Podle §4 odst. 1 zákona se do evidence Rejstříku trestů zaznamenávají údaje o odsouzení cizozemským soudem, jestliže o uznání rozsudku takového soudu rozhodl podle §384a odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud České republiky. Podle §4 odst. 2 zákona může však Nejvyšší soud České republiky na návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky rozhodnout, že se do evidence Rejstříku trestů zaznamenají též údaje o jiném odsouzení občana České republiky cizozemským soudem, jestliže se týká činu, který je trestným i podle právního řádu České republiky, a zápis do evidence je odůvodněn závažností činu a druhem trestu, který za něj byl uložen.
Z podaného návrhu a z obsahu připojeného spisového materiálu vyplývá, že odsouzený je občanem České republiky, který byl odsouzen cizozemským soudem, přičemž odsouzení se týká skutku, který vykazuje znaky trestného činu i podle právního řádu České republiky (trestný čin nedovoleného překročení státní hranice podle §171a tr. zák.). Tím jsou splněny formální podmínky ustanovení §4 odst. 2 zákona.
V posuzované věci jsou dány ovšem i podmínky materiální povahy. D. Ch. se pro finanční prospěch podílel společně s dalšími osobami na ilegální přepravě většího počtu cizinců přes státní hranici na území jiného státu. Jedná se o nebezpečnou a v posledních letech také velmi rozšířenou trestnou činnost, která současně poškozuje i zájmy České republiky. Pokud jde o druh trestu, byl mu uložen mimo jiné nepodmíněný trest odnětí svobody již v citelné výši. Lze tedy dovodit, že podmínky ustanovení §4 odst. 2 zákona týkající se závažnosti činu a druhu uloženého trestu jsou splněny.
Z uvedených důvodů proto Nejvyšší soud České republiky návrhu Ministerstva spravedlnosti České republiky vyhověl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. prosince 2003
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík