ECLI:CZ:NS:2003:11.TCU.277.2003.1
sp. zn. 11 Tcu 277/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky v neveřejném zasedání konaném dne 17. prosince 2003 projednal návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky na zápis odsouzení cizozemským soudem do evidence Rejstříků trestů a rozhodl takto:
Z a m í t á se návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky na zaznamenání údajů do evidence Rejstříku trestů o odsouzení občana České republiky I. F. rozsudkem Vyššího soudu prvního stupně v Nice, Francie ze dne 5. 3. 1998, sp. zn. 1114/98, ve spojení s rozsudkem Odvolacího soudu v Aix en Provence, Francie ze dne 10. 5. 1999, sp. zn. 2087/99, a rozsudkem Odvolacího soudu v Aix en Provence, Francie ze dne 3. 9. 2001, sp. zn. 3549/01.
Odůvodnění:
Rozsudkem Vyššího soudu prvního stupně v Nice, Francie, ze dne 5. 3. 1998, sp. zn. 1114/98, jenž nabyl právní moci dne 5. 5. 1998, byla I. F., nyní provdaná P., uznána vinnou trestným činem kuplířství s přitěžujícími okolnostmi podle čl. 225 – 7 odst. 1, bod 1 francouzského trestního zákona, spáchané na nezletilé oběti a odsouzena pro tento trestný čin k trestu odnětí svobody ve výši dvou roků a trestu doživotního zákazu vstupu na území státu. Rozsudkem odvolacího soudu v Aix en Provence, Francie ze dne 3. 9. 2001, sp. zn. 3549/01, jí byl zrušen trest zákazu vstupu na území státu. Uvedený trestný čin byl v rozsudku specifikován jako „kuplířství vůči nezletilé oběti v N. v době od září do listopadu 1997.“
Ministerstvo spravedlnosti České republiky podalo podle §4 odst. 2 zák. č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů (dále jen zákon), Nejvyššímu soudu České republiky návrh na zapsání výše uvedeného odsouzení francouzských soudů do evidence Rejstříku trestů České republiky.
Nejvyšší soud České republiky věc přezkoumal a shledal, že nejsou splněny zákonné podmínky pro zápis odsouzení cizozemským soudem do evidence Rejstříku trestů.
Podle §4 odst. 1 zákona se do evidence Rejstříku trestů zaznamenávají údaje o odsouzení cizozemským soudem, jestliže o uznání rozsudku takového soudu rozhodl podle §384a odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud ČR. Podle §4 odst. 2 zákona může však Nejvyšší soud ČR na návrh Ministerstva spravedlnosti ČR rozhodnout, že se do evidence Rejstříku trestů zaznamenají též údaje o jiném odsouzení občana České republiky cizozemským soudem, jestliže se týká činu, který je trestným i podle právního řádu České republiky, a zápis do evidence je odůvodněn závažností činu a druhem trestu, který za něj byl uložen.
Nejvyšší soud v tomto řízení mimo jiné posuzuje čin, jehož se předmětné odsouzení týká, též z hlediska splnění podmínky jeho oboustranné trestnosti, jakož i z hlediska jeho závažnosti.
Splnění podmínky oboustranné trestnosti činu předpokládá jeho relativně přesné vymezení v odsuzujícím rozhodnutí cizozemského soudu, obsahující kromě právní kvalifikace činu podle právního řádu odsuzujícího státu také popis skutku, kterým se odsouzený tohoto soudně trestného činu dopustil, a to alespoň v jeho podstatných znacích.
Podle českého právního řádu se trestného činu kuplířství dopustí ten, kdo jiného zjedná, přiměje nebo svede k provozování prostituce, nebo kdo kořistí z prostituce provozované jiným ( §204 tr. zák. ). Z rozsudku francouzského soudu, pokud jde o popis spáchaného skutku, vyplývá jen to, že I. F. se dopustila těžkého, resp. vážného kuplířství vůči nezletilé oběti v N. v době od září do listopadu 1997. Žádné další údaje ohledně skutku, jehož se podle cizozemského rozhodnutí dopustila, uvedeny nejsou. Nejedná se ani tak o popis skutku, jako spíše o vyjádření jeho právního hodnocení podle francouzského právního řádu. Pro posouzení skutku z hlediska oboustranné trestnosti činu a jeho závažnosti v řízení podle §4 odst. 2 zákona je však toto vymezení nedostačující (např. není vůbec zřejmé vůči komu se tohoto činu dopustila a jakým konkrétním jednáním). Vymezení skutku způsobem, který též vylučuje jeho záměnu s jiným skutkem, je významné i z hlediska zásady „ne bis in idem“.
Na základě předložených materiálů pak také nelze ani posoudit závažnost činu obviněné z hlediska další podmínky stanovené v §4 odst. 2 zákona.
Lze tedy uzavřít, že v předložené věci zatím nelze dosti přesvědčivě učinit závěr o tom, že jsou splněny podmínky oboustranné trestnosti činu a jeho závažnosti vyžadované ustanovením §4 odst. 2 zákona.
Z návrhu se dále podává, že ministerstvo spravedlnosti o doplnění rozhodnutí cizozemského soudu již žádalo a znovu obdrželo pouze rozsudek ve shora citovaném znění s tím, že objektivně není možné získat z francouzské strany rozhodnutí, která by obsahovala náležitosti, jež jsou obvyklé a nezbytné podle českého právního řádu. Proto by byl zřejmě už nadbytečný opětovný postup, jímž by Nejvyšší soud věc vrátil navrhovateli k doplnění předložených podkladů. Nejvyšší soud proto rozhodl tak, že podaný návrh zamítl.
Pro úplnost se dodává, že toto rozhodnutí neznamená, že pokud by došlo k odstranění shora uvedeného nedostatku, že by nebylo možno předložit návrh Nejvyššímu soudu znovu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. prosince 2003
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík