ECLI:CZ:NS:2003:11.TCU.34.2003.1
sp. zn. 11 Tcu 34/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal dne 30. dubna 2003 v neveřejném zasedání návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky na zápis odsouzení cizozemským soudem do evidence Rejstříku trestů a rozhodl takto:
Zamítá se návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky na zaznamenání údajů do evidence Rejstříku trestů o jiném odsouzení občana České republiky R. B., rozsudkem Okresního soudu v Cham, Spolková republika Německo, ze dne 20. 7. 1999, sp. zn. 2 Ls 115 Js 5078/99.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Cham, Spolková republika Německo, ze dne 20. 7. 1999, sp. zn. 2 Ls 115 Js 5078/99, jenž nabyl právní moci téhož dne, byl R. B. uznán vinným trestným činem převádění cizinců podle §92a odst. 1 č. 1, 2, §92 odst. 1 č. 1, 6 cizineckého zákona, §25 odst. 2 trestního zákoníku Spolkové republiky Německo. Uvedeného trestného činu se podle zjištění soudu dopustil tím, že v noci na 11. 3. 1999 převzal na dohodnutém místě u obce N. do svého osobního automobilu zn. Škoda, české státní poznávací značky, 2 kosovské Albánce převedené předtím na území Spolkové republiky Německo neznámým pěším převaděčem přes „zelenou hranici“ v oblasti F. i. W. z České republiky, k další přepravě do S. Okolo 0.05 hod. byl i s přepravovanými osobami u obce M. zadržen orgány Spolkové ostrahy hranic. V případě úspěšného převedení mu byla za každou osobu přislíbena odměna ve výši 200 - 400 DM. Pro tento trestný čin byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku a odnětí řidičského oprávnění po území Spolkové republiky Německo na dobu jednoho roku a šesti měsíců.
Dne 11. 3. 2003 pod sp. zn. 4919/2001-MO-M podalo Ministerstvo spravedlnosti České republiky podle §4 odst. 2 zák. č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů (dále jen zákon), Nejvyššímu soudu České republiky návrh na zapsání výše uvedeného odsouzení německého soudu do evidence Rejstříku trestů České republiky.
Nejvyšší soud České republiky věc přezkoumal a shledal, že nejsou zcela splněny zákonné podmínky pro zápis odsouzení cizozemským soudem do evidence Rejstříku trestů.
Podle §4 odst. 1 zákona se do evidence Rejstříku trestů zaznamenávají údaje o odsouzení cizozemským soudem, jestliže o uznání rozsudku takového soudu rozhodl podle §384a odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud České republiky. Podle §4 odst. 2 zákona může však Nejvyšší soud České republiky na návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky rozhodnout, že se do evidence Rejstříku trestů zaznamenají též údaje o jiném odsouzení občana České republiky cizozemským soudem, jestliže se týká činu, který je trestným i podle právního řádu České republiky, a zápis do evidence je odůvodněn závažností činu a druhem trestu, který za něj byl uložen.
Z podaného návrhu a z obsahu připojeného spisového materiálu vyplývá, že odsouzený je občanem České republiky, který byl odsouzen cizozemským soudem, přičemž odsouzení se týká skutku, který vykazuje znaky trestného činu i podle právního řádu České republiky (trestný čin nedovoleného překročení státní hranice podle §171a tr. zák.). Tím jsou splněny formální podmínky ustanovení §4 odst. 2 zákona.
V posuzované věci však nejsou zcela naplněny podmínky materiální povahy. S přihlédnutím k charakteru a způsobu spáchání činu lze tento ztěží bez dalšího označit za závažný ve smyslu zákona. V posuzovaném rozsudku německého soudu se nepodává žádná okolnost, která by závažnost činu (jeho nebezpečnost pro společnost) podstatnou měrou zvyšovala, např. že odsouzený spáchal čin více útoky, přepravil větší počet cizinců, na převedení osob se podílel rozhodujícím způsobem apod. Nejvyšší soud opatřil ve věci opis z evidence Rejstříku trestů odsouzeného, aby ověřil, zda závažnost činu není zvyšována okolnostmi spočívajícími v osobě pachatele. Z tohoto vyplynulo, že odsouzený sice není osobou dosud netrestanou, nelze však konstatovat, že by trestnou činností páchanou na území Spolkové republiky Německo navazoval na trestnou činnost obdobného charakteru spáchanou v České republice či, že by uvedený trestný čin spáchal ve zkušební době podmíněného odsouzení. Nejvyšší soud proto dospěl k názoru, že ani osoba pachatele nezvyšuje nebezpečnost posuzovaného činu a že tedy materiální podmínky postupu podle ustanovení §4 odst. 2 zákona nelze pokládat za splněné.
Z uvedených důvodů proto Nejvyšší soud České republiky návrhu Ministerstva spravedlnosti České republiky nevyhověl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. dubna 2003
Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch