ECLI:CZ:NS:2003:11.TCU.46.2003.1
sp. zn. 11 Tcu 46/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal dne 30. dubna 2003 v neveřejném zasedání návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky na zápis odsouzení cizozemským soudem do evidence Rejstříku trestů a rozhodl takto:
Zamítá se návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky na zaznamenání údajů do evidence Rejstříku trestů o jiném odsouzení občana České republiky F. N., rozsudkem Okresního soudu v Hofu, Spolková republika Německo, ze dne 11. 10. 1999, sp. zn. 4 Ds 324 Js 9272/99.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Hofu, Spolková republika Německo, ze dne 11. 10. 1999, sp. zn. 4 Ds 324 Js 9272/99, jenž nabyl právní moci dne 19. 10. 1999, byl F. N. uznán vinným trestnými činy ilegálního převádění cizinců a nedovoleného vstupu do země a nedovoleného pobytu podle §92a odst. 1 č. 2, §92 odst. 2 č. 1 písm. a), b) cizineckého zákona §52 trestního zákoníku Spolkové republiky Německo. Uvedené trestné činnosti se podle zjištění soudu dopustil tím, že po předchozí domluvě převaděčské akce, dne 28. 6. 1999 převedl tři afghánské a jednoho alžírského státního příslušníka z České republiky mimo povolený hraniční přechod v oblasti staré celnice v Ch. na území Spolkové republiky Německo. Na německém území před areálem firmy H. převedené osoby okolo 00.00 hod dne 29. 6. 1999 nechal nastoupit do přistaveného osobního automobilu zn. Fiat Uno, české státní poznávací značky, z toho jednu osobu do zavazadlového prostoru vozu, za účelem další přepravy do vnitrozemí. Okolo 00.10 hod. byl na silnici B 303 na úrovni výjezdu H. zadržen hlídkou Spolkové ostrahy hranic. Jednal přitom s vědomím, že převáděné osoby nedisponují doklady potřebnými pro vstup a pobyt na území Spolkové republiky Německo, jakož i že byl rozhodnutím Zemského úřadu F. ze dne 20. 12. 1996 vyhoštěn z německého území a nato dne 14. 1. 1997 vrácen do České republiky, přičemž neměl výjimečné povolení pro krátkodobý vstup. Pro tyto trestné činy byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku.
Dne 26. 3. 2003 pod sp. zn. 5099/2001-MO-M/8 podalo Ministerstvo spravedlnosti České republiky podle §4 odst. 2 zák. č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů (dále jen zákon), Nejvyššímu soudu České republiky návrh na zapsání výše uvedeného odsouzení německého soudu do evidence Rejstříku trestů České republiky.
Nejvyšší soud České republiky věc přezkoumal a shledal, že nejsou splněny zákonné podmínky pro zápis odsouzení cizozemským soudem do evidence Rejstříku trestů.
Podle §4 odst. 1 zákona se do evidence Rejstříku trestů zaznamenávají údaje o odsouzení cizozemským soudem, jestliže o uznání rozsudku takového soudu rozhodl podle §384a odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud ČR. Podle §4 odst. 2 zákona může však Nejvyšší soud ČR na návrh Ministerstva spravedlnosti ČR rozhodnout, že se do evidence Rejstříku trestů zaznamenají též údaje o jiném odsouzení občana České republiky cizozemským soudem, jestliže se týká činu, který je trestným i podle právního řádu České republiky, a zápis do evidence je odůvodněn závažností činu a druhem trestu, který za něj byl uložen.
Z podaného návrhu a z obsahu připojeného spisového materiálu vyplývá, že odsouzený je občanem České republiky, který byl odsouzen cizozemským soudem, přičemž odsouzení se týká skutku, který vykazuje znaky trestných činů i podle právního řádu České republiky (trestné činy nedovoleného překročení státní hranice podle §171a tr. zák. a maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 tr. zák.). Tím jsou splněny formální podmínky ustanovení §4 odst. 2 zákona.
V posuzované věci však nejsou dány podmínky materiální povahy. S přihlédnutím k charakteru a způsobu spáchání činu (jednalo se o jediný případ, kdy odsouzený měl přepravit nevelký počet cizích státních příslušníků na území SRN) tento nelze bez dalšího označit za závažný ve smyslu zákona, čemuž odpovídá i výměra uloženého trestu odnětí svobody. Nejvyšší soud opatřil ve věci opis z evidence Rejstříku trestů odsouzeného, aby ověřil, zda závažnost činu není zvyšována okolností, že by šlo o pachatele, který svou trestnou činností v cizině navazoval na trestnou činnost obdobné povahy, páchanou předtím v České republice. Z tohoto vyplynulo, že na odsouzeného se v době spáchání činu hledělo jako na osobu soudně dosud netrestanou. Nejvyšší soud proto dospěl k názoru, že ani osoba pachatele nezvyšuje nebezpečnost posuzovaného činu a že tedy materiální podmínky postupu podle ustanovení §4 odst. 2 zákona nelze pokládat za splněné.
Z uvedených důvodů proto Nejvyšší soud České republiky návrhu Ministerstva spravedlnosti České republiky vyhověl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. dubna 2003
Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch