ECLI:CZ:NS:2003:11.TCU.92.2003.1
sp. zn. 11 Tcu 92/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal dne 25. srpna 2003 v neveřejném zasedání návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky na zápis odsouzení cizozemským soudem do evidence Rejstříku trestů a rozhodl takto:
Podle §4 odst. 2 zák. č. 269/1994 Sb. se do evidence Rejstříku trestů zaznamenají údaje o odsouzení občana České republiky R. H. rozsudkem Okresního soudu v Drážďanech, Spolková republika Německo, ze dne 22. 10. 1999, sp. zn. 200 Ls 148 Js 007866/99, ve spojení s rozsudkem Zemského soudu v Drážďanech ze dne 17. 3. 2000, sp. zn. 10 Ns 148 Js 7866/99, a s rozsudkem Okresního soudu v Drážďanech ze dne 17. 6. 1999, sp. zn. 216 Ds 148 Js 60514/98, a to pro trestné činy výdělečného organizovaného převádění cizinců a společného převádění cizinců podle §92b odst. 1, §92a odst. 1 č. 1, 2, §92 odst. 1 č. 1, 6 cizineckého zákona Spolkové republiky Německo, k celkovému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku a sedmi měsíců.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Drážďanech ze dne 17. 6. 1999, sp. zn. 216 Ds 148 Js 60514/98, jenž nabyl právní moci dne 11. 8. 1999 byl R. H. uznán vinným trestným činem společného převádění cizinců podle §92a odst. 1 č. 1, 2, §92 odst. 1 č. 1, 6 cizineckého zákona Spolkové republiky Německo. Uvedené trestné činnosti se podle zjištění soudu dopustil tím, že, po předchozí domluvě s dalšími osobami, dne 6. 10. 1998 v časných ranních hodinách přijal v bezprostřední blízkosti česko německé státní hranice na německém území do svého osobního automobilu čtyři indické státní příslušníky, převedené předtím pěším převaděčem přes „zelenou hranici“ z České republiky, s tím, že je přepraví dále do vnitrozemí. V blízkosti B. byl i cizinci zadržen hlídkou Spolkové ostrahy hranic. Věděl přitom, že převáděné osoby nedisponují doklady potřebnými pro vstup a pobyt na území Spolkové republiky Německo.
Rozsudkem Okresního soudu v Drážďanech, Spolková republika Německo, ze dne 22. 10. 1999, sp. zn. 200 Ls 148 Js 007866/99, ve spojení s rozsudkem Zemského soudu v Drážďanech ze dne 17. 3. 2000, sp. zn. 10 Ns 148 Js 7866/99, byl pak uznán vinným trestným činem výdělečného organizovaného převádění cizinců podle §92b odst. 1, §92a odst. 1 č. 1, 2, §92 odst. 1 č. 1, 6 cizineckého zákona Spolkové republiky Německo. Uvedeného činu se dopustil tím, že v rámci organizace provádějící ilegální převádění cizinců z České republiky na území Spolkové republiky Německo, přijal úlohu motorizovaného převaděče, přepravujícího převedené osoby z blízkosti státní hranice do německého vnitrozemí. Dne 18. 9. 1998 okolo 3:00 hod. měl tak převzít na smluveném místě v oblati G./H. spolu s další odděleně stíhanou osobou do osobních automobilů 7 cizích státních příslušníků, převedených předtím pěšími převaděči z České republiky, k další přepravě do vnitrozemí. Jelikož v blízkosti místa převzetí zaznamenali zvýšenou přítomnost policie, akci přerušili. Mezitím byly převáděné osoby v oblasti hraničního přechodu G. zadrženy. Odsouzený přitom jednal s vědomím, že převáděné osoby nedisponují doklady potřebnými pro vstup a pobyt na území Spolkové republiky Německo. Za jeho podíl na přepravě osob mu byla přislíbena odměna ve výši nejméně 100 DM za jednu osobu.
Pro tento trestný čin byl odsouzen, při zahrnutí shora uvedeného odsouzení ze dne 17. 6. 1999, k celkovému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku a sedmi měsíců.
Dne 22. 4. 2003 pod sp. zn. 4993/2001-MOM podalo Ministerstvo spravedlnosti České republiky podle §4 odst. 2 zák. č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů (dále jen zákon), Nejvyššímu soudu České republiky návrh na zapsání výše uvedeného odsouzení německými soudy do evidence Rejstříku trestů České republiky.
Nejvyšší soud České republiky věc přezkoumal a shledal, že jsou splněny zákonné podmínky pro zápis odsouzení cizozemským soudem do evidence Rejstříku trestů.
Podle §4 odst. 1 zákona se do evidence Rejstříku trestů zaznamenávají údaje o odsouzení cizozemským soudem, jestliže o uznání rozsudku takového soudu rozhodl podle §384a odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud České republiky. Podle §4 odst. 2 zákona může však Nejvyšší soud České republiky na návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky rozhodnout, že se do evidence Rejstříku trestů zaznamenají též údaje o jiném odsouzení občana České republiky cizozemským soudem, jestliže se týká činu, který je trestným i podle právního řádu České republiky, a zápis do evidence je odůvodněn závažností činu a druhem trestu, který za něj byl uložen.
V posuzovaném případě byl rozsudkem Okresního soudu v Drážďanech ze dne 22. 10. 1999 uložen trest za obdobných podmínek, za jakých se v případě souběhu trestných činů ukládá dle českého právního řádu souhrnný trest. Jednalo se o celkový (souhrnný) trest jednak za trestný čin výdělečného organizovaného převádění cizinců, pro nějž byl uznán vinným tímto rozhodnutím ve spojení s rozsudkem Zemského soudu v Drážďanech ze dne 17. 3. 2000, jednak pak za trestný čin společného převádění cizinců z rozsudku Okresního soudu v Drážďanech ze dne 17. 6. 1999. Za této situace byl Nejvyšší soud povinen z hledisek uvedených v §4 odst. 2 zák. č. 269/1994 Sb., zkoumat všechny činy, za které byl trest uložen a následně ve výroku rozhodnutí o zaznamenání údajů do evidence Rejstříku trestů konstatovat všechna rozhodnutí, z jejichž spojení odsouzení (cizozemským soudem nebo soudy) sestává.
Z podaného návrhu a z obsahu připojeného spisového materiálu vyplývá, že odsouzený je občanem České republiky, který byl odsouzen cizozemskými soudy, přičemž odsouzení se týká skutku, který vykazuje znaky trestného činu i podle právního řádu České republiky (trestný čin nedovoleného překročení státní hranice podle §171a tr. zák.). Tím jsou splněny formální podmínky ustanovení §4 odst. 2 zákona.
V posuzované věci jsou dány ovšem i podmínky materiální povahy. R. H. se opakovaně podílel za přislíbený finanční prospěch na organizované ilegální přepravě cizinců přes státní hranici na území jiného státu. Jedná se o nebezpečnou a v současnosti také velmi rozšířenou trestnou činnost, která zároveň poškozuje i zájmy České republiky. Pokud jde o druh trestu, byl mu uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v nikoli zanedbatelné délce. Lze tedy dovodit, že podmínky ustanovení §4 odst. 2 zákona týkající se závažnosti činu a druhu uloženého trestu jsou splněny.
Z uvedených důvodů proto Nejvyšší soud České republiky návrhu Ministerstva spravedlnosti České republiky vyhověl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. srpna 2003
Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch