ECLI:CZ:NS:2003:11.TDO.1358.2003.1
sp. zn. 11 Tdo 1358/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 9. prosince 2003 dovolání obviněného M. D., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 5. 2003, č. j. 3 To 352/2003, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 5 T 17/2003, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. 3. 2003, sp. zn. 5 T 17/2003, byl obviněný M. D. uznán vinným trestnými činy porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák., znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák. a ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák., kterých se podle zjištění soudu dopustil tím, že dne 25. 8. 2002 vnikl po vyšroubování úchytu ventilačního okna do domu poškozené K. C., kde pod pohrůžkou násilí z ní strhl noční košili, osahával ji na prsou, smýkal s ní a vyhrožoval, že pokud bude křičet, že ji zabije, když v ruce držel šroubovák, poté ji povalil v kuchyni na postel, požadoval po ní orální sex, a když to odmítla, vykonal na ní soulož a následně na stole v kuchyni i anální soulož, po té se poškozené podařilo utéci. V důsledku tohoto jednání utrpěla poškozená zlomeninu osmého žebra vpravo, čárkovitou příčnou oděrku na čele, podkožní krevní výron na hrudníku uprostřed nahoře, podkožní zevní výron na zevní ploše levého ramene a četné podkožní krevní výrony horních i dolních končetin, když tato zranění si vyžádala obvyklou dobu léčení kolem jednoho měsíce. Za tyto trestné činy mu byl podle §241 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyř roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 1, 2 písm. b) zařazen do věznice s dozorem a současně mu bylo podle §72 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zák. uloženo ochranné ústavní sexuologické léčení. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost uhradit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, okresní pojišťovně Č. B. částku 8.774,- Kč a poškozené K. C. částku 19.800,- Kč, přičemž se zbytkem nároku byla tato poškozená odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku podali obviněný i státní zástupce odvolání. K odvolání státního zástupce Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 28. 5. 2003, č. j. 3 To 352/2003, napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil, a to ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu, a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že při nedotčeném výroku o vině uložil obviněnému podle §241 odst. 1 tr. zák. a §35 odst. 1 tr. zák. úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. Odvolání obviněného pak podle §256 tr. ř. tímto rozsudkem zamítl jako nedůvodné.
Proti výše citovanému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání s odkazem na dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Obviněný v dovolání namítá, že soudy jej nesprávně uznaly vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. S poukazem na námitky uplatněné již v odvolání zdůrazňuje, že není dána příčinná souvislost mezi jeho jednáním a způsobeným následkem v podobě ublížení na zdraví poškozené, neboť podle závěrů soudního znalce poškozená s ohledem na svůj věk trpí zvýšenou lomivostí kostí. Rovněž namítá, že s ohledem na tento zdravotní stav poškozené není dáno ani jeho úmyslné zavinění ke vzniklému následku spočívajícímu v újmě na zdraví poškozené. Dále pak namítá, že došlo k faktické konzumpci trestného činu ublížení na zdraví trestným činem znásilnění. K naplnění skutkové podstaty trestného činu znásilnění je vždy vyžadován určitý stupeň násilí směřující proti poškozené. Předpoklady faktické konzumpce nevyplývají z poměrů skutkových podstat trestných činů, nýbrž jsou vytvořeny faktickým průběhem činu, když v tomto případě podle názoru dovolatele trestný čin ublížení na zdraví byl prostředkem relativně malého významu ve srovnání se základním trestným činem, tj. se znásilněním, respektive byl jeho málo významným produktem.
Dále namítá, že soudy pochybily při posouzení trestného činu porušování domovní svobody, neboť jimi učiněná skutková zjištění neodůvodňují závěr o naplnění materiální podmínky ohledně okolností podmiňujících použití vyšší trestní sazby ve smyslu ustanovení §238 odst. 1, 2 tr. zák. se zřetelem na ustanovení §88 odst. 1 tr.zák. Má za to, že jeho jednání mělo být správně kvalifikováno jen jako trestný čin porušování domovní svobody podle §238 odst. 1 tr. zák.
V závěru dovolání vyjadřuje přesvědčení, že jeho jednání nemělo být kvalifikováno jako trestný čin ublížení na zdraví, ani jako kvalifikovaný trestný čin porušování domovní svobody, přičemž tato pochybení mohla ovlivnit i výši uloženého trestu. Navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích i rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích zrušil, a aby s ohledem na výše uvedené námitky dovolací soud sám rozhodl ve věci rozsudkem ve smyslu ustanovení §265m odst. 1 tr. ř.
K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Ve vztahu k námitkám ohledně trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. uvedl, že soudy důvodně došly k závěru o příčinné souvislosti mezi jednáním obviněného a narušením tělesné integrity poškozené. Námitce faktické konzumpce nelze rovněž přisvědčit, když největšího násilí vedoucího k újmě na zdraví se obviněný dopustil na poškozené nikoliv při samotném sexuálním násilí, ale již předtím, aby ji dostal na místo, kde toto sexuální násilí vykonal. Už z tohoto důvodu není namístě faktická konzumpce trestného činu ublížení na zdraví trestným činem znásilnění. Navíc nelze přehlédnout závažný následek na psychice poškozené, která v důsledku činu obviněného musela být umístěna v pečovatelském zařízení. K námitce nesprávného posouzení vniknutí obviněného do domu jako trestného činu podle §238 odst. 1, odst. 2 tr. zák. konstatuje, že je rovněž lichá s odkazem na odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně, který se již v rámci odvolacího řízení se stejnou námitkou obviněného přesvědčivě a bezezbytku vypořádal.
Podle názoru státního zástupce jsou výhrady obviněného zcela neopodstatněné, neboť napadené rozhodnutí netrpí žádnými vadami. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a oprávněnou osobou. Shledal přitom, že dovolání přípustné je /§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř./, že bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 3 tr. ř.), a že bylo podáno oprávněnou osobou /§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř./.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem /§265i odst. 3 tr. ř./. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k části ustanovení §265b tr. ř., a to k odstavci prvnímu.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., o který obviněný dovolání opírá, záleží v tom, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Podle tohoto ustanovení je tedy možné namítat, že zjištěný skutkový stav byl chybně posouzen jako trestný čin, ačkoli zjištěný skutek nevykazuje znaky žádného trestného činu a o trestný čin tudíž nejde, anebo je možné namítat, že zjištěný skutek měl být správně posouzen jako jiný trestný čin. V žádném případě však nelze namítat nesprávnost samotného zjištění skutkového stavu.
Nejvyšší soud je tedy zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění učiněného nižšími soudy a v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav věci zvažovat správnost jeho hmotně právního posouzení. Pokud tedy obviněný v dovolání též namítá nesprávné zjištění skutkového stavu oběma soudy v důsledku jím tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů, popřípadě v důsledku neprovedení všech navrhovaných důkazů, a následně pak vyvození nesprávných právních závěrů, pak tyto námitky skutkové povahy nenaplňují žádný ze zákonných dovolacích důvodů, jsou právně irelevantní a v rámci dovolacího řízení z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. k nim nelze přihlížet. V posuzované věci to platí zejména pokud jde o tvrzení dovolatele, že jeho jednání není v příčinné souvislosti se vzniklým zraněním poškozené. V tomto směru lze odkázat na jednoznačné skutkové závěry soudů obou stupňů, kdy soudy na podkladě provedených důkazů a jejich zhodnocení učinily zcela jiný skutkový závěr, než kterého se dovolatel domáhá. Stejné platí i pokud jde o tvrzení obviněného, že zranění poškozené úmyslně nezavinil. V tomto směru soudy učinily zjištění, že obviněný poškozenou dosti dobře znal, věděl, že jde o starší osobu a věděl, že svým násilným jednáním (v rozhodnutích soudu blíže konkretizovaným) jí může způsobit poruchu na zdraví a že byl nepochybně i srozuměn s tím, že k takovému porušení tělesné integrity poškozené může jeho jednáním dojít. Obviněný se svými námitkami i v tomto směru ve skutečnosti domáhá změny skutkových závěrů učiněných oběma soudy.
Ve vztahu k námitce tzv. faktické konzumpce trestného činu ublížení na zdraví trestným činem znásilnění, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že tato námitka je evidentně neopodstatněná. Dovolatel správně poukazuje na to, že otázka vyloučení jednočinného souběhu při uplatnění tzv. faktické konzumpce není odvislá od poměru trestních sazeb v úvahu přicházejících skutkových podstat trestných činů, nýbrž je dána faktickým průběhem skutkového děje. V posuzované věci je třeba zdůraznit, že faktická konzumpce nepřichází v úvahu právě s ohledem na vlastní faktický průběh činu obviněného, jak je zjišťován v rozhodnutích soudů obou stupňů. Obviněný se dopustil násilí vůli téměř devadesátileté ženě, se kterou smýkal po domě, násilím velké intenzity ji přesunoval a poté na ní za použití dalšího násilí vykonal soulož a další pohlavní styk. Povaha použitého násilí ještě před vlastním pohlavním stykem a souloží, jeho intenzita a další zjištěné okolnosti případu jednoznačně nasvědčují závěru, že ve shodě s ustanovením §3 odst. 1, 2 tr. zák. byl čin obviněného správně posouzen podle všech v úvahu přicházejících ustanovení trestního zákona. Za této situace aplikace tzv. faktické konzumpce, jakožto výjimky ze zásady, že každý čin má být posouzen podle všech ustanovení trestního zákona, jehož znaky naplňuje, nepřicházela v úvahu. Proto soudy obou stupňů v posuzované věci zcela správně posoudily jednání obviněného nejen jako trestný čin znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák., ale též jako trestný čin ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák.
Rovněž tak zcela evidentně neobstojí námitka obviněného, týkající se údajně nesprávné aplikace ustanovení §88 odst. 1 tr. zák. ve vztahu k trestnému činu porušování domovní svobody podle §238 tr. zák.
Podle §88 odst. 1 tr. zák. platí, že k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, se přihlédne jen tehdy, jestliže pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost.
Trestného činu porušování domovní svobody podle §238, odst. 1, 2 tr. zák. se dopustí, kdo neoprávněně vnikne do domu nebo do bytu jiného nebo tam neoprávněně setrvává, užije-li přitom násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí nebo překoná-li překážku, jejímž účelem je zabránit vniknutí.
S ohledem na výše již popsaná skutková zjištění soudů obou stupňů je zřejmé, že soudy nijak nepochybily, pokud dospěly k závěru, že čin obviněného naplňuje nejen po formální stránce, ale též i z hlediska materiální podmínky uvedené v ustanovení §88 odst. 1 tr. zák., znaky kvalifikované skutkové podstaty trestného činu porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák. Jestliže obviněný vnikl do domu poškozené vyšroubováním úchytu ventilačního okna, tedy odstraněním překážky, jejímž účelem bylo zabránit takovému vniknutí, pak v tomto domě poškozené neoprávněně setrval a přitom vůči poškozené užil hrubého, brutálního násilí, pak už tyto okolnosti samy o sobě nasvědčují tomu, že není sebemenších pochybností stran správnosti soudy použité kvalifikace. Všechny okolnosti případu zcela jednoznačně ukazují na naplnění všech podmínek pro posouzení tohoto jednání obviněného též jako trestného činu porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák. V tomto směru Nejvyšší soud může v zájmu stručnosti odkázat i na zcela vyčerpávající a přesvědčivé závěry obsažené v odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 5. 2003 (str. 3, 4). Proto námitky obviněného v tomto směru jsou evidentně neopodstatněné.
Na základě všeho výše uvedeného dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání obviněného M. D. je zjevně neopodstatněné, a proto je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 9. prosince 2003
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík