ECLI:CZ:NS:2003:11.TDO.1394.2003.1
sp. zn. 11 Tdo 1394/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 17. prosince 2003 dovolání obviněného A. S., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 7. 2003, č. j. 7 To 78/2003, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 10 T 1/2003, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného A. S. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2003, sp. zn. 10 T 1/2003, byl obviněný A. S. uznán vinným trestným činem vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. zák., kterého se podle zjištění soudu dopustil v podstatě tak, že zřejmě dne 18. 8. 2002 přišel k domku poškozeného J. G. s tím, že se ho zeptá na možnost bydlení a přitom z domku odcizí peníze. Po několikaminutové slovní rozepři pak napadl poškozeného údery pěstí a nalezeným tupým předmětem do obličejové části hlavy, kopal do poškozeného do horní části hrudníku, a když tento upadl na zem, nadále ho kopal, přestože poškozený byl velmi stár a neschopen obrany, a tímto jednáním mu způsobil mnohačetná zranění hlavy a některých dalších životně důležitých orgánů, v jejichž důsledku poškozený zemřel, a v prostorách domku pak odcizil černou peněženku s částkou 6.000,- až 7.000,- Kč, včetně klíčů od domu. Dále byl uznán vinným trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. b) tr. zák., jehož se dopustil v podstatě tím, že se na území České republiky zdržoval v rozporu s rozhodnutím odboru cizinecké policie České republiky ze dne 7. 2. 2002, kterým mu bylo uloženo správní vyhoštění z území České republiky.
Za tyto trestné činy mu byl podle §219 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. uložen úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání čtrnácti let s výkonem ve věznici s ostrahou a trest vyhoštění na dobu neurčitou.
Proti tomuto rozsudku podali obviněný i státní zástupce odvolání, která Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 15. 7. 2003, č. j. 7 To 78/2003, jako nedůvodná podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti citovanému usnesení vrchního soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání s odkazem na dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Dovoláním brojil proti výroku o vině trestným činem vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. h) tr. zák.
Obviněný v podaném dovolání namítá, že jeho jednání mělo být hodnoceno podle mírnějšího ustanovení §222 odst. 1, odst. 3 tr. zák., tedy jako trestný čin ublížení na zdraví, neboť svým jednáním nenaplnil základní předpoklad pro spáchání trestného činu vraždy, totiž úmysl poškozeného usmrtit. Poukazuje na to, že poškozeného před činem neznal, k jeho domku jej přivedl spoluobviněný Č., přičemž neznal ani jeho majetkové poměry. V tomto směru opakuje již dříve uplatněnou obhajobu, že účelem návštěvy poškozeného bylo se pouze informovat na možnost ubytování. Poukazuje na výpověď spoluobviněného Č., jakož i na závěry znaleckého posudku, podle kterých mohl jednat agresivně pod vlivem alkoholu. Opakuje, že neměl v úmyslu poškozeného usmrtit a získat majetkový prospěch. Takový úmysl mu prokázán nebyl a soud nesprávně vycházel z emotivního vystoupení znalce prof. Š.
Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu v napadené části a věc vrátil soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Ve vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se podává, že námitky dovolatele v podstatě odpovídají deklarovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Při posuzování jeho důvodnosti je však třeba vycházet ze skutkových zjištění obsažených v tzv. skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně. Dovolatelovo tvrzení, že důvodem návštěvy u poškozeného bylo jen informovat se na bydlení, představuje námitku skutkovou. Konstatuje, že úmysl obviněného poškozeného usmrtit jednoznačně vyplývá z charakteru použitého násilí, a to vzhledem i k věku poškozeného, kdy obviněný musel být přinejmenším srozuměn s tím, že poškozeného násilím usmrtí. Popis skutku v rozhodnutí soudů obou stupňů obsahuje skutečnosti, ze kterých vyplývá existence zákonných znaků trestného činu vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. h) tr. zák. Pouze teoreticky by bylo možno připustit případnou kvalifikaci činu jako trestného činu loupeže podle §234 odst. 1, 3 tr. zák. V závěru navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a oprávněnou osobou. Shledal přitom, že dovolání přípustné je /§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř./, že bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 3 tr. ř.), a že bylo podáno oprávněnou osobou /§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř./.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§265i odst. 3 tr. ř.).
V mezích dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin vůbec nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Z dikce tohoto ustanovení pak vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku lze dovoláním vytýkat pouze a výlučně vady právní. Tedy takové vady, které spočívají v nesprávné aplikaci norem hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu tak nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení vykonaných důkazů z hlediska ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Současně ovšem platí, že obsah konkrétně uplatněných dovolacích námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí též věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř.; nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Jak bylo výše uvedeno, v posuzovaném případě dovolatel zpochybnil právní závěry soudů o naplnění úmyslné formy subjektivní stránky trestného činu vraždy s tím, že mu nebyl prokázán úmysl poškozeného usmrtit.
Obviněný však ve skutečnosti primárně uplatnil námitky jen vůči skutkovým zjištěním soudů obou stupňů, která nemohou být předmětem přezkumu v řízení o dovolání podaného nejen z důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale i v případě dovolání podaného z jiného dovolacího důvodu.
Z výše rozvedeného obsahu dovolání je zřejmé, že výhrady obviněného vůči závěrům obou nižších soudů stran existence jeho úmyslu usmrtit poškozeného kvůli získání majetkového prospěchu vychází z jiných skutkových zjištění, než ke kterým soudy dospěly. Dovolatel totiž namítá, že se poškozeného chtěl zeptat jen na možnost bydlení, že nevěděl nic o jeho finanční situaci a že poté došlo ke konfliktu s poškozeným, kdy pod vlivem alkoholu mohl jednat agresivně. O tato svá tvrzení poté opírá závěr, že nebyl prokázán jeho úmysl poškozeného usmrtit se záměrem se obohatit. Vychází tedy z jiných skutkových předpokladů pro posouzení subjektivní stránky posuzovaného činu, než k jakým dospěly ve svých rozhodnutích soudy obou stupňů. Neuplatňuje tedy námitky právní povahy, nýbrž domáhá se změny skutkových zjištění ve vztahu k těm okolnostem, na jejichž podkladě soudy učinily závěr, že jednal v úmyslu poškozeného usmrtit proto, aby se zmocnil jeho peněz. Takový charakter mají též námitky dovolatele, že jednal v afektu pod vlivem alkoholu, že pod vlivem alkoholu je agresivní a že soudy neprávem vycházely ze znaleckého posudku prof. Š.
Je třeba připomenout, že soudy učinily závěr, že obviněný napadl téměř devadesátiletého poškozeného se záměrem získat peníze takovým způsobem, že jej bil nejen pěstí a kopy nohou do oblasti hlavy a horní části hrudníku, a to i za situace, kdy poškozený již bezmocně ležel na zemi, nýbrž takto jej opakovaně, nejméně 5x, udeřil velkou silou též tupým předmětem (zřejmě dřevěnou násadou) do přední části hlavy. Poté pak obviněný z domku poškozeného vzal částku nejméně 6.000,- Kč. Na základě těchto skutkových zjištění soudy pak správně uzavřely, že obviněný věděl, že tímto svým jednáním může poškozeného usmrtit a že pro případ, že se tak stane, byl s tímto i srozuměn, přičemž jednal se zištným záměrem. Z obsahu rozhodnutí soudů obou stupňů lze tak dovodit, že z hlediska subjektivní stránky obviněný jednal v úmyslu nepřímém ve smyslu ustanovení §4 písm. b) tr. zák. ve vztahu k naplnění zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. h) tr. zák.
Jestliže dovolatel obecně namítá neprokázání úmyslu směřujícího k usmrcení poškozeného, tak ve své argumentaci vychází z jiných skutkových předpokladů, než jsou výše popsané skutkové závěry učiněné soudy obou stupňů. Je zřejmé, že dovolatel uplatnil námitky skutkové povahy, jež ovšem nejsou způsobilé naplnit ani jím deklarovaný dovolací důvod, ani jiný zákonný důvod dovolání uvedený v §265b tr. ř.
Protože dovolání obviněného A. S. bylo podáno z jiného než zákonného důvodu, Nejvyšší soud jej podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 17. prosince 2003
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík