ECLI:CZ:NS:2003:11.TDO.192.2003.1
sp. zn. 11 Tdo 192/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 27. března 2003 dovolání podané obviněným N. O., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 10. 2002, sp. zn. 4 To 348/2002, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 7 T 67/2002, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 9. 8. 2002, sp. zn. 7 T 67/2002, byl N. O. uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., který spáchal jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák. Pro tento trestný čin byl odsouzen podle §234 odst. 1, §42 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání devíti roků, pro jehož výkon byl zařazen podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně byla podle §229 odst. 1 tr. ř. poškozená Dr. R. Š., bytem B., B. 8, odkázána s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle skutkových zjištění Městského soudu se obviněný takto kvalifikované trestné činnosti dopustil tím, že
1. dne 18. 1. 2002 v době kolem 17.00 hod. ve dvorním traktu ul. Č. č. 6 v B., pod hrozbou použití pistole, přinutil D. F. a M. Š., aby šli před ním do zde situovaného vchodu do domu, kde jim přikázal, aby se otočili čelem ke zdi, prohledal je, přičemž D. F. odcizil mobilní telefon zn. Siemens C 35i v hodnotě 5. 000 Kč a M. Š. odcizil rovněž mobilní telefon stejného typu v hodnotě 4. 500 Kč a z místa uprchl,
2. dne 4. 2. 2002 v době kolem 17.30 hod. ve dvorním traktu na ul. Č. č. 6 v B., pod hrozbou namířené pistole a jejího užití přinutil poškozeného V. K., aby šel za roh budovy ve dvorním traktu, kde jej společně s dalšími neustanovenými pachateli prohledal a odcizili mu mobilní telefon zn. Alcatel OT 302 s pouzdrem a následně z místa uprchli, kdy tímto jednáním způsobil poškozenému škodu ve výši 1. 749 Kč,
3. dne 9. 2. 2002 v době kolem 14.00 hod. v B. na ul. Č. kontaktoval kolemjdoucího M. K. za účelem prodeje SIM karet, vylákal jej do dvorního traktu v B. na ul. Č. č. 6, kde namířil na poškozeného nůž a pod jeho hrozbou jmenovaného prohledal a odcizil mu mobilní telefon zn. Ericson T 20s v hodnotě 5. 399 Kč a z místa společně s další doposud neustanovenou osobou, která v průběhu události na místo přišla, uprchl, a tímto jednáním způsobil poškozenému škodu ve výši 5. 399 Kč;
přičemž tohoto jednání se dopustil přesto, že byl rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 15. 9. 1999, č. j. 8 T 79/99-371, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 14. 12. 1999, č. j. 4 To 518/99-423, odsouzen jako mladistvý mimo jiné i pro trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků se zařazením do věznice s dozorem, odděleně od ostatních odsouzených, ve zvláštní věznici nebo oddělení, který nastoupil dne 15. 12. 1999. Usnesením Okresního soudu v Opavě ze dne 26. 9. 2000, č. j. PP 79/2000-472, které nabylo právní moci téhož dne, pak byl z výkonu trestu odnětí svobody podmíněně propuštěn za stanovení zkušební doby v trvání jednoho roku a šesti měsíců.
Proti tomuto rozsudku podali obviněný a státní zástupce odvolání, která byla usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 29. 10. 2002, sp. zn. 4 To 348/2002, podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítnuta. Opis tohoto usnesení byl doručen obviněnému dne 22. 11. 2002, jeho obhájci dne 25. 11. 2002 a Městskému státnímu zastupitelství v Brně dne 21. 11. 2002.
Proti shora citovanému usnesení Krajského soudu v Brně podal obviněný prostřednictvím obhájce dne 20. 1. 2003 dovolání, kterým napadl jediný výrok tohoto rozhodnutí, jímž bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho odvolání. Jako důvod dovolání uvedl skutečnosti stanovené v ustanovení §265b odst. 1 písm g) tr. ř., tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V textu tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel uvedl, že proti skutkovým zjištěním soudů obou stupňů nemá námitky, jeho výhrady spočívají v tom, že jak soudem nalézacím, tak soudem odvolacím bylo nesprávně hodnoceno jeho jednání jako jednání zvlášť nebezpečného recidivisty. Podle jeho názoru nebyla splněna podmínka pro použití této právní kvalifikace, a to že předchozí odsouzení podstatně zvyšuje společenskou nebezpečnost jeho jednání pro společnost. Veškeré jeho námitky v tomto směru soud prvního stupně odbyl v podstatě citací zákona a tím, že byl ve zkušební době podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, což zvyšuje společenskou nebezpečnost jeho jednání natolik, že je nutno užít právní kvalifikace podle §41 odst. 1 tr. zák. Odvolací soud pak těmto zvěrům přisvědčil, když dospěl k závěru, že předchozí dva útoky popsané v bodech 1 a 2 výroku rozsudku soudu prvního stupně natolik zvyšují společenskou nebezpečnost jeho jednání do té míry, že je nutné je posoudit jako jednání zvlášť nebezpečného recidivisty ve smyslu §41 tr. zák. Soudy však nevzaly dostatečně v úvahu to, že větší části posuzovaného jednání se dopustil ještě jako mladistvý a pouze poslední dílčí útok spáchal jako dospělý, pouhé dva dny po dovršení věku 18 let. Byl tedy ve věku blízkém věku mladistvých, k čemuž soud vůbec nepřihlédl. Také skutečnost, že k nyní souzenému jednání mělo dojít po 16 měsících od jeho podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, svědčí o tom, že společenská nebezpečnost jeho osoby není taková, jakou požaduje ustanovení §41 odst. 1 tr. zák., a to i vzhledem k okolnosti, že předchozí odsouzení bylo v jeho případě odsouzením mladistvého a je proto na místě při posuzování jeho osoby postupovat velmi obezřetně. Konečně nebylo dostatečně přihlédnuto ani k tomu, že při žádném útoku nepoužil násilí, ale pouze jeho pohrůžky, což svědčí pro závěr, že společenská nebezpečnost nebyla do potřebné míry zvýšena. Z výše uvedených důvodů se domnívá, že v daném případě nebyla splněna materiální podmínka postupu podle §41 odst. 1 tr. zák.
Závěrem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud jako soud dovolací napadené usnesení Krajského soudu v Brně, jakož i jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Brně podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil a sám rozhodl podle §265m odst. 1 tr. ř. v tom smyslu, že se jednání uvedeného ve výroku rozsudku soudu prvního stupně nedopustil jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák. a uložil mu za něj přiměřený trest.
K podanému dovolání se podrobně vyjádřila Nejvyšší státní zástupkyně prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten konstatoval, že dovolání považuje za zjevně neopodstatněné. Dovolatel se dopustil zvlášť závažného trestného činu, přičemž za zcela shodný trestný čin již byl v minulosti odsouzen a trest zčásti vykonal. Skutečnost, že se předchozího trestného činu dopustil jako mladistvý je bezvýznamná, když nyní posuzovaný trestný čin spáchal již jako dospělý. Trestného činu se dopustil třemi samostatnými útoky a ve všech případech použil k zastrašení poškozených zbraň. Skutečnost, že se trestného činu dopustil ve zkušební době podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody již sama o sobě svědčí o tom, že dříve uložený trest nebyl pro dovolatele dostatečným ponaučením a stupeň společenské nebezpečnosti trestného činu se tak podstatně zvyšuje. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda dovolání podané v této trestní věci splňuje všechny podmínky tak, aby na jeho podkladě mohl přistoupit k přezkumu zákonnosti a odůvodněnosti napadeného výroku rozhodnutí a jemu předcházejícího řízení ve smyslu §265i odst. 3, 4 a 5 tr. ř., tedy zda není dán některý z důvodů uvedených v §265i odst. 1 tr. ř., pro který by byl povinován dovolání odmítnout.
Shledal přitom, že dovolání je přípustné /§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř./, bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 3 tr. ř.), oprávněnou osobou /§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř./ a obsahuje všechny náležitosti (§265f odst. 1 tr. ř.). Obviněným výslovně uvedený dovolací důvod pak odpovídá konkrétně uplatněným argumentům i zákonnému ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Nejvyšší soud dále posuzoval otázku opodstatněnosti dovolání, jakožto další obligatorní podmínky pro zahájení přezkumu podle shora uvedených ustanovení. Na základě porovnání argumentace obsažené v dovolání se základními informacemi podávajícími se z trestního spisu vedeného ve věci přitom dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí a jemu předcházející řízení vytýkanou vadou netrpí. Dovolání proto posoudil jako zjevně neopodstatněné.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v alternativě nesprávného právního posouzení skutku může být naplněn též v případě chybného posouzení právní otázky, zda byl skutek spáchán zvlášť nebezpečným recidivistou podle §41 odst. 1 tr. zák.
Podle §41 odst. 1 tr. zák. se za zvlášť nebezpečného recidivistu považuje pachatel, který znovu spáchal zvlášť závažný úmyslný trestný čin (§41 odst. 2 tr. zák.), ač již byl pro takový nebo jiný zvlášť závažný úmyslný trestný čin potrestán, jestliže tato okolnost pro svou závažnost, zejména vzhledem k délce doby, která uplynula od posledního odsouzení, podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost.
Jak vyplývá z citované zákonné definice, za zvlášť nebezpečného recidivistu může být obviněný uznán toliko za splnění dvou druhů podmínek. První skupinu tvoří podmínky formální, které spočívají v opětovném spáchání zvlášť závažného úmyslného trestného činu, a to poté, co již v minulosti obviněný spáchal takový nebo jiný zvlášť závažný úmyslný trestný čin a byl za něj potrestán. Proti tomu, že soudy, které byly dříve činné v předmětné trestní věci, shodně konstatovaly splnění těchto formálních podmínek, ve svém dovolání ničeho nenamítá ani obviněný.
Druhým předpokladem zvlášť nebezpečné recidivy je pak podmínka materiální, jejíž podstatou je zjištění, zda okolnost, že obviněný spáchal zvlášť závažný úmyslný trestný čin opětovně, pro svou závažnost, zejména vzhledem k délce doby, která uplynula od posledního odsouzení, podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost. Její naplnění již obviněný v předmětné trestní věci neshledává.
V rámci posouzení existence naznačené materiální podmínky ve smyslu §41 odst. 1 tr. zák. je především nutné – jak také zákon výslovně požaduje – zhodnotit délku doby od posledního odsouzení do spáchání dalšího, nyní posuzovaného trestného činu. Takovou délkou je přitom nutno rozumět nejen dobu, která uplynula od právní moci dřívějšího rozsudku, nýbrž i dobu, která uplynula od podmíněného propuštění nebo odpykání dřívějšího trestu odnětí svobody, neboť v průběhu jeho výkonu má obviněný ztíženou možnost páchání další trestné činnosti (srov. rozh. č. 6/1963 Sb. rozh. tr.).
Dále je nutné v obecném smyslu komplexnějším způsobem přezkoumat trestnou činnost pachatele, tedy i např. konkrétní stupeň nebezpečnosti posuzovaných trestných činů, přičemž ohledně dříve spáchaného trestného činu se zhodnotí takový stupeň, jaký byl v minulosti soudem zjištěn. Obdobně je nutné posoudit i intenzitu naplnění formálních znaků trestného činu, osobu a osobnost pachatele, případně i další okolnosti.
Nejvyšší soud shledal, že nalézací soud správně posoudil předmětný trestný čin jakožto spáchaný zvlášť nebezpečným recidivistou a v odůvodnění odsuzujícího rozhodnutí se s tímto zjištěním dostatečným způsobem ve smyslu shora uvedeného výkladu vypořádal. Shodné námitky jako v dovolání pak obviněný uplatnil v rámci odvolacího řízení, krajský soud tyto přezkoumal a nepřisvědčil jim. Nadto je možno poukázat i na přiléhavou argumentaci vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství.
Jak je zřejmé z trestního spisu vedeného v předmětné trestní věci, obviněný O. byl jako mladistvý odsouzen pro zvlášť závažný úmyslný trestný čin, konkrétně pro trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., a to rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 15. 9. 1999, sp. zn. 8 T 79/99, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 14. 12. 1999, sp. zn. 4 To 518/99. Zmíněného dřívějšího trestného činu se dopustil třemi útoky v době od 15. 3. 1999 do 7. 4. 1999, přičemž tyto útoky byly co do způsobu jejich provedení (včetně pohrůžek použití zbraní) a jejich účelu téměř totožné s útoky provedenými v rámci nyní posuzovaného činu. Mimo jiné za toto jednání mu byl uložen úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 2 roků, z jehož výkonu byl na základě usnesení Okresního soudu v Opavě ze dne 26. 9. 2000, sp. zn. PP 79/2000, uvedeného dne podmíněně propuštěn a byla mu stanovena zkušební doba v trvání jednoho roku a šesti měsíců.
Ve dnech 18. 1. až 9. 2. 2002 potom obviněný spáchal shora popsaný trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., za nějž byl odsouzen v posuzované věci.
První námitkou dovolatele bylo nepřihlédnutí k okolnostem spáchání části skutku jím jako mladistvým a zbytku jako osobou ve věku blízkém věku mladistvých, jakož i k tomu, že v předchozím případě byl odsouzen jako mladistvý. K tomu Nejvyšší soud uvádí, že ačkoli mladistvého nelze uznat za zvlášť nebezpečného recidivistu, k nezahlazenému vykonanému trestu odnětí svobody, který mu byl uložen jako mladistvému za trestný čin uvedený v §41 odst. 2 tr. zák., bylo možné přihlížet jako k potrestání ve smyslu §41 odst. 1 tr. zák., jestliže byl za takový trestný čin opětovně uznán vinným již jako zletilý pachatel (srov. č. I/1969 sb. rozh. tr. str. 47). Přihlédnutí k okolnosti věku obviněného blízkému věku mladistvých, nad rámec toho jak již učinily soudy v předchozím řízení, zde nemá opodstatnění, neboť nelze dovodit, že by se tato okolnost jakkoli projevila na spáchaném trestném činu, zejména že by šlo o činnost charakteristickou (typickou) pro osoby mladistvé a pro jejich chování.
Pokud jde o námitku podle které, došlo-li k nyní souzenému jednání po 16 měsících od podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, pak tato skutečnost svědčí o nedostatečné společenské nebezpečnosti ve smyslu §41 tr. zák., zde je Nejvyšší soud zcela opačného názoru. Obviněný se dopustil posuzovaného trestného činu více útoky v krátkém časovém rozmezí jednak poměrně nedlouho od podmíněného propuštění z výkonu trestu uloženého mu pro předchozí trestnou činnost totožného charakteru a jednak v celkově relativně krátké době od spáchání této předchozí trestné činnosti. Nadto i okolnost spáchání trestného činu ve zkušební době podmíněného propuštění podstatnou měrou zvyšuje jeho nebezpečnost pro společnost.
Konečně ani s argumentací dovolatele vztahující se k neužití násilí, ale toliko jeho pohrůžky (z čehož dovozuje stejné závěry jako v předchozím případě), nebylo na místě se ztotožnit. Je třeba vzít v úvahu, že obviněný spáchal všechny tři útoky se zbraní, přičemž poškozené agresivně slovně zastrašoval jejím bezprostředním užitím. Ve dvou případech se útoku dopustil společně s dalšími osobami, což rovněž zvyšovalo nebezpečnost činu.
Vzhledem ke shora uvedenému výkladu je zřejmé, že v dané věci byly naplněny podmínky ustanovení §41 odst. 1 tr. zák., a to jak formální tak zejména materiální a soudy v předchozím řízení tedy zcela v souladu se zákonem posoudily předmětné jednání obviněného jakožto spáchané zvlášť nebezpečným recidivistou, z čehož následně vyvodily odpovídající důsledky.
Nejvyšší soud tak, vycházeje z údajů obsažených ve spisu, dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedošlo. Dovolání obviněného proto pro jeho zjevnou neopodstatněnost podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, a to v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. března 2003
Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch