ECLI:CZ:NS:2003:11.TDO.225.2003.1
sp. zn. 11 Tdo 225/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 27. března 2003 dovolání podané obviněným R. B., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 6. 2002, sp. zn. 5 To 293/2002, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 3 T 258/2001, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. 3. 2002, sp. zn. 3 T 258/2001, byli obvinění R. B. a M. A. uznáni vinnými trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., který R. B. spáchal jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák. Pro tento trestný čin byl A. odsouzen podle §234 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání pěti a půl roku, se zařazením do věznice s ostrahou a B. podle §234 odst. 1 tr. zák. , za použití §42 odst. 1 tr. zák., k trestu odnětí svobody v trvání devíti let, se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně byl podle §229 odst. 1 tr. ř. poškozený J. G. odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle skutkových zjištění okresního soudu se obvinění takto kvalifikovaného trestného jednání dopustili tím, že dne 4. 10. 2001 okolo 19:45 hod. v Ú. n. L., ul. B., pod staveništěm „sektorového centra“ ranami pěstí do obličeje fyzicky napadli J. G., kterého pohrůžkou donutili k ulehnutí na zem a poté jej kopali do různých částí těla a následně z jeho zadní kapsy kalhot vytáhli peněženku, z níž vzali finanční hotovost ve výši 450,- Kč a odcizili deštník, jenž měl při sobě a z místa činu odešli; přičemž obviněný B. se tohoto jednání dopustil, ačkoli byl rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 2. 1993, č. j. 1 T 28/92-49, jenž nabyl právní moci dnem 4. 8. 1993, odsouzen pro trestný čin vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání deseti let, z jehož výkonu byl podmíněně propuštěn dne 9. 11. 1998.
Proti tomuto rozsudku podali oba obvinění odvolání. Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 13. 6. 2002, sp. zn. 5 To 293/2002, z podnětu odvolání obviněného B. podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek ohledně jeho osoby ve výroku o trestu zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že jej podle §234 odst. 1, §42 odst. 1, §36 tr. zák. odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání pěti let se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou. Odvolání obviněného A. týmž rozsudkem podle §256 tr. ř. zamítl. Opis rozsudku byl doručen obviněnému B. dne 16. 8. 2002, jeho obhájkyni dne 13. 8. 2002, obviněnému A. dne 16. 8. 2002, jeho obhájci dne 26. 8. 2002 a Okresnímu státnímu zastupitelství v Ústí nad Labem dne 12. 8. 2002.
Proti shora citovanému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem podal obviněný B. (dále jen obviněný) prostřednictvím obhájkyně dne 2. 10. 2002 dovolání. Jako důvod dovolání uvedl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, přičemž odkázal na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V textu tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel uvedl, že zjištěný skutek byl nesprávně právně posouzen jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. Poukázal na to, že neexistuje žádný přímý důkaz, který by jej usvědčoval ze spáchání trestného činu loupeže. Připustil, že poškozeného fyzicky napadl, namítl však, že se nezmocnil žádné jeho věci a že při realizaci násilí vůči poškozenému ani neměl vědomost o tom, že se věcí poškozeného zmocňuje spoluobviněný A. V této souvislosti pak rozebral důkazní situaci a zejména označil rozpory v jednotlivých výpovědích poškozeného G., který nebyl schopen jednoznačně uvést, který z obviněných mu vzal peněženku. Domáhá se proto, aby jeho jednání bylo posouzeno toliko jako trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. Závěrem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud jako soud dovolací podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem a poté podle §265m odst. 1 tr. ř. ve věci rozhodl tak, že jej pro stíhaný skutek uzná vinným trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. a podle §37 tr. zák. upustí od uložení trestu.
K podanému dovolání se podrobně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Konstatoval, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. slouží k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud spočívají v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci tohoto dovolacího důvodu nelze vytýkat nesprávnost nebo neúplnost skutkových zjištění, popř. nesprávnost hodnocení důkazů soudy. Rovněž tak nelze vytýkat vadné hmotně právní posouzení skutku, pokud má mít původ v nesprávném skutkovém zjištění. I když v dané věci popis skutku v skutkové větě není zcela precizní, jednoznačně z ní vyplývá, že podle skutkových zjištění učiněných soudem se na odnětí věcí poškozenému podíleli oba obvinění. Dovolatel přitom tvrdí, že se na odcizení věcí poškozenému nepodílel a že o něm dokonce ani nevěděl. Jeho námitky tedy primárně směřují nikoli proti hmotně právnímu posouzení věci, ale proti skutkovému základu, ze kterého napadené rozhodnutí vychází. Námitky skutkového charakteru se však nekryjí s formálně uplatněným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani s jiným dovolacím důvodem. Vzhledem k výše uvedenému navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a oprávněnou osobou. Shledal přitom, že dovolání přípustné je /§265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř./, že bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 3 tr. ř.), a že bylo podáno oprávněnou osobou /§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř./.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k části ustanovení §265b tr. ř., a to odstavci prvnímu.
Obviněný v dovolání formálně označuje jako důvod skutečnosti uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle tohoto ustanovení lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V tomto ustanovení ani v žádném z dalších ustanovení §265b odst. 1 trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění.
V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.) i obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.).
Z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení §265b tr. ř., ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští. Tak je tomu i v tomto případě. Ačkoli dovolatel v textu dovolání proklamoval, že vůči skutkovým zjištěním nalézacího soudu, potvrzeným soudem odvolacím, nemá žádné výhrady, z dále vyslovených námitek je patrný opak. Podstata dovolání spočívá v tvrzení obviněného, že se na odcizení věcí poškozenému nepodílel a o tomto ani neměl vědomí. Na základě této námitky poté dovozuje, že jeho jednání tak nenaplnilo obligatorní znaky skutkové podstaty trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., ale toliko trestného činu výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. Dovolatel tedy nejprve uvádí subjektivní popis skutkového děje, od kterého následně vyvozuje právní závěry odlišné od závěrů soudů prvního a druhého stupně. Nelze však přehlédnout, že již jím uvedený popis průběhu skutku koliduje se skutkovými zjištěními nalézacího soudu, uvedenými ve výroku o vině a podrobněji rozvedenými v odůvodnění rozsudku. Z těchto je zřejmé, že soud dospěl k závěru, že na odnětí předmětných věcí poškozenému se podíleli oba obvinění. Pokud se tedy námitky obviněného primárně odvíjí od jím tvrzených jiných skutkových závěrů, než k jakým dospěly soudy v předcházejícím řízení, není dovolací soud oprávněn k nim přihlížet, neboť jak již bylo řečeno, je skutkovými zjištěními učiněnými v předchozím řízení vázán a nelze je dovoláním v těchto souvislostech napadat.
S přihlédnutím ke všem těmto skutečnostem dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný podal dovolání z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř., a proto postupoval podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a dovolání obviněného odmítl, aniž z jeho podnětu napadené rozhodnutí a řízení jemu předcházející přezkoumal podle §265i odst. 3, 4 tr. ř.
O odmítnutí dovolání Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. března 2003
Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch