ECLI:CZ:NS:2003:11.TDO.257.2003.1
sp. zn. 11 Tdo 257/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 27. března 2003 dovolání podané obviněným Š. S., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 8. 2002, sp. zn. 4 To 465/2002, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 2 T 15/2002, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 27. 3. 2002, sp. zn. 2 T 15/2002, byl Š. S. uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1 tr. zák., za který byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl zařazen podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný S. odvolání, které bylo usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 8. 2002, sp. zn. 4 To 465/2002, podle §253 odst. 1 zamítnuto, jakožto podané osobou, která dříve podané odvolání vzala výslovně zpět. Opis tohoto usnesení byl doručen obviněnému dne 4. 10. 2002, jeho obhájci a Okresnímu státnímu zastupitelství v Teplicích dne 12. 9. 2002.
Proti shora citovanému usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem podal obviněný S. (dále jen obviněný) prostřednictvím obhájce dne 10. 10. 2002 dovolání, kterým napadl jediný výrok tohoto rozhodnutí, jímž bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho odvolání. Jako důvody dovolání uvedl skutečnosti uvedené v §265b odst. 1 písm. h), k) tr. ř. (správně písm. h) a l) – viz níže), tedy že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným a dále, že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí.
V textu tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel uvedl, že ihned po vyhlášení rozsudku si podal odvolání do výroku o trestu. Protože však neporozuměl řádně výroku o trestu, vzal dne 1. 4. 2002 písemně odvolání zpět. Nalézací soud vzal toto zpětvzetí odvolání dne 4. 4. 2002 podle §250 odst. 4 tr. ř. na vědomí. S tímto opatřením však neseznámil svého obhájce, který dne 15. 4. 2002 předložil písemné odůvodnění odvolání. Rozhodnutí soudu o vzetí na vědomí zpětvzetí odvolání obhájce obdržel teprve dne 17. 4. 2002. Krajský soud pak podle dovolatele důvodně zamítl jeho odvolání ze dne 22. 4. 2002 ve smyslu §253 odst. 1 tr. ř. , nepřihlédl však k odvolání jeho obhájce ze dne 15. 4. 2002. Zde v souladu s ustanovením §250 odst. 3 tr. ř. měl zvážit i otázku, že nedal výslovný souhlas i se zpětvzetím tohoto odvolání. Postupem krajského soudu tak došlo k závažnému ohrožení jeho práv uvedených v §1, §35 odst. 2 tr. zák. V souvislosti s posledně citovaným ustanovením namítá, že nalézací soud nesprávně posoudil podmínky pro uložení souhrnného trestu a uložil mu samostatný nepodmíněný trest odnětí svobody, ačkoli bylo na místě uložit mu za všechny trestné činy, ohledně nichž bylo původně konáno společné řízení, souhrnný trest. Vzhledem ke skutečnosti, že všechny předchozí rozsudky byly ve vztahu k nyní posuzovanému trestnému činu zrušeny, dopustil se posuzovaného trestného činu dříve, než byl ohledně zbývajících trestných činů rozsudek vynesen. Proto mu měl být podle §35 odst. 2 tr. zák. uložen souhrnný trest. Závěrem dovolatel uvedl, že poté, co Nejvyšší soud ČR rozhodl pod sp. zn. 4 Tz 235/2001 v uvedené trestní věci o podané stížnosti pro porušení zákona, nerozhodl též o vazbě a jelikož poté nebyl propuštěn na svobodu, byl ve výkonu trestu odnětí svobody od 8. 1. 2002 nezákonně.
Dovolatel proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Teplicích zrušil a věc přikázal Okresnímu soudu v Teplicích k novému projednání a rozhodnutí.
K podanému dovolání se podrobně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Konstatoval, že jej považuje zčásti za neopodstatněné a zčásti za nepřípustné. K uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uvedl, že obviněný podal odvolání bezprostředně po vyhlášení rozsudku nalézacího soudu a žádné jiné odvolání v jeho prospěch podáno nebylo. Pokud toto odvolání vzal zpět, stalo se tak z jeho vlastní vůle a důsledkem tohoto rozhodnutí pak byla pozdější nemožnost podat odvolání znovu. Skutečnost, že obhájce již zpět vzaté odvolání odůvodnil, je zjevně důsledkem vadné komunikace mezi ním a obviněným. Odůvodnění odvolání obviněného však nelze považovat za samostatné odvolání, podané za obviněného jeho obhájcem, k jehož zpětvzetí by bylo třeba ve smyslu §250 odst. 3 tr. ř. souhlasu obviněného, když navíc ani žádný úkon směřující k zpětvzetí citovaného odůvodnění obhájcem učiněn nebyl. Zamítnutí v pořadí druhého odvolání obviněného podle §253 odst. 1 tr. ř. pak bylo zcela zákonné. Dovolání v této části proto považuje za zjevně neopodstatněné. K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. uvedl, že jelikož odvolací soudu rozhodoval bez věcného přezkoumání, směřuje tato část dovolání výlučně proti rozhodnutí soudu prvního stupně, což však odporuje ustanovení §265a odst. 1 tr. ř. a dovolání je v tomto směru tedy nepřípustné. Poslední námitka dovolatele, ohledně nezákonnosti jeho věznění, zjevně vůbec nemá charakter dovolání a není třeba o ní rozhodovat. S ohledem na výše uvedené navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. a), e) tr. ř. odmítl jako zčásti nepřípustné a zčásti zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda dovolání podané v této trestní věci splňuje všechny podmínky tak, aby na jeho podkladě mohl přistoupit k přezkumu zákonnosti a odůvodněnosti napadeného výroku rozhodnutí a jemu předcházejícího řízení ve smyslu §265i odst. 3, 4 a 5 tr. ř., tedy zda není dán některý z důvodů uvedených v §265i odst. 1 tr. ř., pro který by byl povinován dovolání odmítnout.
Shledal přitom, že dovolání je přípustné /§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř./, bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 3 tr. ř.), oprávněnou osobou /§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř./ a obsahuje všechny náležitosti (§265f odst. 1 tr. ř.). Obviněným konkrétně uplatněné argumenty pak spadají pod dovolací důvody uvedené v zákonném ustanovení §265b tr. ř.
K formálnímu uplatnění dovolacího důvodu, specifikovaného obviněným prostřednictvím odkazu na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., Nejvyšší soud podotýká, že v okamžiku podání dovolání, tedy dne 10. 10. 2002, již byla v účinnosti novela trestního řádu, provedená zákonem č. 200/2002 Sb., která zaměnila a částečně doplnila text dovolacích důvodů, uvedených do účinnosti zmíněné novely v §265b odst. 1 písm. k) a l) tr. ř. Z textu dovolání obviněného je zřejmé, že obviněný opírá své dovolání vedle důvodu uvedeného pod písm. h) citovaného ustanovení také o důvod, který je nyní obsažen jako první alternativa v ustanovení §265 odst. 1 písm. l) tr. ř. /nikoli v písm. k) tohoto ustanovení/.
Ohledně obsahového naplnění jednotlivých dovolacích důvodů pak dovolací soud konstatuje následující:
Pokud jde o část dovolání, jejíž konkrétní argumenty souvisejí s uplatněným důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., pak tato byla, na podkladě porovnání se základními informacemi podávajícími se z trestního spisu vedeného ve věci, posouzena jako zjevně neopodstatněná.
Ve smyslu ustanovení §41 odst. 2, §246 odst. 1 písm. b) tr. ř. je obhájce osobou disponující toliko odvozeným odvolacím právem, tzn. že odvolání může podat pouze za obžalovaného. Odvolání podané za obžalovaného obhájcem (i současně s odvoláním podaným obžalovaným osobně), či doplnění odvolání obžalovaného odůvodněním zpracovaným obhájcem, je nutno posuzovat vždy jako jediné odvolání obžalovaného (a jeho doplnění či změny). Obžalovaný je pak zásadně oprávněn, vyjma případů upravených v §247 odst. 2 tr. ř., takové odvolání osobně podle §250 odst. 2 tr. ř. výslovným prohlášením vzít zpět. Na daný postup se nevztahuje ustanovení §250 odst. 3 tr. ř., neboť jeho úprava je relevantní pouze pro situace, kdy je odvolání bráno zpět jinou osobou než samotným obžalovaným.
V posuzované věci podal obviněný po vyhlášení rozsudku dne 27. 3. 2002 odvolání, které vzal podáním ze dne 1. 4. 2002 zpět. Toto zpětvzetí vzal předseda senátu soudu prvního stupně usnesením ze dne 4. 4. 2002 na vědomí. Poté bylo soudu prvního stupně dne 15. 4. 2002 doručeno písemné odůvodnění odvolání obviněného zpracované obhájcem a dne 22. 4. 2002 znovu podané odvolání obviněného.
V případě podání učiněného obhájcem dne 15. 4. 2002 tedy šlo o odůvodnění odvolání, které bylo v mezidobí oprávněnou osobou vzato zpět (což soud aproboval) a v případě podání obviněného ze dne 22. 4. 2002 o odvolání podané znovu osobu, která v téže věci podané odvolání již předtím výslovně vzala zpět.
Odvolací soud tak postupoval zjevně správně, když se odůvodněním odvolání již dříve vzatého zpět (a nadále tak právně neúčinného) nezabýval a odvolání znovu podané obviněným podle §253 odst. 1 tr. ř. zamítl (srov. rozh. č. 28/1965 Sb. rozh. tr.). K porušení zákona ve smyslu dovolacího důvodu upraveného jako první alternativa v §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. nedošlo.
Zbývající částí argumentace dovolání, vztahující se k uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., již Nejvyšší soud vzhledem k charakteru námitek nebyl oprávněn se zabývat. Za situace, kdy v souladu se zákonem vůbec nedošlo k věcnému přezkoumání prvostupňového rozhodnutí v řádném opravném řízení, nýbrž opravný prostředek byl zamítnut z tzv. formálních důvodů, není pak logicky možné prostřednictvím mimořádného opravného prostředku – dovolání napadat právě konkrétní nedostatky v (absentujícím) přezkumu věcných otázek druhostupňovým soudem.
Na rozdíl od Nejvyššího státního zastupitelství se Nejvyšší soud nedomnívá, že by dovolání ve zmíněné části bylo ve smyslu §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. nepřípustné. Došlo toliko k napadení v řízení učiněných věcných závěrů prostřednictvím rozhodnutí, kterému jakýkoli věcný přezkum nepředcházel a v době jeho vydání již předcházející rozhodnutí obsahující předmětné věcné závěry bylo v právní moci (obdobně by např. nebylo možné napadat věcné závěry soudu prvního stupně prostřednictvím rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo zamítnuto odvolání jakožto podané opožděně).
Vzhledem k výše uvedeným závěrům Nejvyšší soud dovolání obviněného pro jeho zjevnou neopodstatněnost podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, a to v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. března 2003
Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch