ECLI:CZ:NS:2003:11.TDO.259.2003.1
sp. zn. 11 Tdo 259/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání, konaném dne 11. června 2003, dovolání podané obviněným J. T., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 10. 2002, sp. zn. 12 To 335/2002, jako soudu odvolacího, v trestní věci, vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 11 T 68/2002, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 24. 7. 2002, sp. zn. 11 T 68/2002, byl J. T. uznán ad 1) - 3) vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), e) tr. zák., ad 3) trestným činem porušování domovní svobody podle §238 odst. 1 tr. zák. a ad 4) trestným činem vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. Za tyto trestné činy a sbíhající se trestné činy krádeže podle §247 odst. 1 písm. e) tr. zák. a porušování domovní svobody podle §238 odst. 1 tr. zák., jimiž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 3. 4. 2002, č. j. 11 T 21/2002-45, byl J. T. podle §235 odst.1 tr. zák za užití §35 odst. 2 tr. zák. odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků. Podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §35 odst. 2 tr. zák. byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 3. 4. 2002, č. j. 11 T 21/2002-45, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný J. T. zavázán k povinnosti náhrady škody poškozeným obchodní společnosti V., s. r. o., se sídlem D. K. n. L., P. 88, M. P., bytem J.-J., Z. N. 133, a J. N., bytem S. P. č. p. 52. Poškození J. Š. a Z. P. byli odkázáni podle §229 odst. 1 tr. ř. se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle skutkových zjištění Okresního soudu v Náchodě se obviněný J. T. takto kvalifikované trestné činnosti dopustil tím, že
1) dne 17. 2. 2002 v 04,28 hod. v H. K. u benzinové čerpací stanice V. v H. ulici načerpal do svého vozidla zn. Fiat Uno 28,06 l benzínu Natural 95 v hodnotě 600,50 - Kč ke škodě V. s. r. o. H. K.,
2) společně s obviněným ml. Š. M. dne 9. 3. 2002 kolem 18,00 hod. ve D. K. n. L. v ulici B. n. odcizili ke škodě J. Š. jeho mobilní telefon zn. Nokia 5110 v hodnotě 2. 900,-Kč,
3) dne 9. 3. 2002 v době asi od 18,30 hod. do asi 19,20 hod. ve S. P., okr. N., z obytného domu č. p. 52 z bytu J. N. společně s ml. obviněným Š. M. odcizili ke škodě J. N. batoh s učebnicemi v hodnotě nejméně 300,-Kč a ke škodě M. P. hru Playstation v hodnotě 2.400,-Kč,
přičemž obviněný J. T. byl odsouzen pro trestné činy krádeží naposledy rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 29. 8. 2001, sp. zn. 11 T 8/2001, kdy byl odsouzen pro trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), e) tr. zák. dílem ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák a uložený trest odnětí svobody v trvání 10 měsíců vykonal 18. 10. 2001,
4) dne 9. 3. 2002 kolem 19,20 hod. při jízdě osobním automobilem zn. Fiat Uno, mezi obcemi J. a V. T. společně s obviněným ml. Š. M. požadovali od stopařů Z. P. a L. K. vydání mobilního telefonu pod pohrůžkou, že jinak je zavezou do lesa a zde je zmlátí, a proto jim Z. P. svůj mobilní telefon zn. Siemens C45 v hodnotě 5.950,-Kč vydal, obžalovaní jim pak odmítli zastavit na požadovaném místě ve S. a vyložili je až ve V. T. poté, co poškozený po výzvách obžalovaných ze strachu souhlasil, aby si mobilní telefon nechali.
Proti tomuto rozsudku podal včas odvolání státní zástupce. Z podnětu tohoto odvolání byl rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 10. 2002, sp. zn. 12 To 335/2002, napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. zrušen ve výroku o vině pro trestný čin vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. popsaný pod bodem 4) napadeného rozsudku a v celém výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody, týkajícího se Z. P. Podle §259 odst. 3 tr. ř. uvedený soud nově rozhodl tak, že uznal J. T. a obv. ml. Š. M. vinnými jako spolupachatele podle §9 odst. 2 tr. zák. trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. Tohoto skutku se oba obvinění dopustili již sub 4) uvedeným jednáním. Obviněný J. T. byl za tento trestný čin a za trestné činy krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), e) tr. zák., porušování domovní svobody podle §238 odst. 1 tr. zák., ohledně nichž zůstal napadený rozsudek ve výroku o vině nezměněn, a dále za trestné činy krádeže podle §247 odst. 1 písm. e) tr. zák a porušování domovní svobody podle §238 odst. 1 tr. zák, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 3. 4. 2002, sp. zn. 11 T 21/2002, podle §234 odst. 1 tr. zák., za použití §35 odst. 2 tr. zák., k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků. Podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Zároveň byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 3. 4. 2002, sp. zn. 11 T 21/2002, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený Z. P. odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 10. 2002, sp. zn. 12 To 335/2002, podal obviněný dne 31. 12. 2002 prostřednictvím obhájce dovolání. Odkázal v něm na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že rozhodnutí krajského soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, uvedeného pod bodem 4 rozsudku Okresního soudu v Náchodě, tedy trestného činu kvalifikovaného v rozhodnutí odvolacího soudu jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. Podle mínění dovolatele z popisu skutkového děje, a to zejména svědkem K., vyplývá, že obviněný vyzval poškozené, zda mají mobilní telefon, který chtěl půjčit pro spoluobviněného Š. M., aby si mohl zatelefonovat. Poškození zpočátku tvrdili, že nemají žádný telefon, nač obviněný reagoval pohrůžkou, že oba stopaře odveze do lesa a následně je zbije, protože lžou a mobilní telefon mají. Na to půjčil poškozený Z. P. svůj mobilní telefon obviněnému. Dle dovolatele v této fázi skutkového děje nelze z věci dovozovat, že pohrůžka směřovala k bezprostřednímu násilí, ale k násilí, ke kterému by mělo dojít v budoucnu za předpokladu, že poškozený a jeho spolujezdec nepůjčí obviněným telefon. Dovolatel dále namítl, že v dané věci nelze dovozovat úmysl pachatelů si věc ponechat. O tom, že si pachatelé telefon ponechají, nabyli přesvědčení poškozený a svědek teprve poté, co jim dovolatel po problémech zastavil a z automobilu vystoupili a požádali o jeho vydání. Dovolatel ovšem uznává, že vyvolal v poškozeném a svědkovi nejprve obavy o své bezpečí. Dle mínění dovolatele v dané věci jiná interpretace skutkového děje nebyla soudy prokázána a proto má za to, že neobstojí právní hodnocení skutku jako trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. Závěrem dovolání dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, ze dne 24. 10. 2002, sp. zn. 12 To 335/2002, kterým byl změněn rozsudek Okresního soudu v Náchodě, ze dne 24. července 2002, sp. zn. 11 T 68/2002, a vrátil věc Krajskému soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení.
K dovolání obviněného se vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, a to dne 7. 5. 2003. Ve vyjádření uvedla, že ze základních hledisek lze dovolání označit za přípustné, přičemž vyslovila souhlas s názorem druhoinstančního soudu, že pohrůžku bezprostředního násilí, spočívající v hrozbě, že obvinění zavezou poškozené do lesa a tam je zbijí, pronášeli tito v době, kdy vozidlo bylo v provozu, nestálo, a obviněný T., takto dovolatel, nereagoval na žádost poškozených k zastavení, aby si mohli vystoupit. Naopak, z provedeného dokazování bylo zcela zřejmé, že obvinění svoji převahu nad poškozenými vyjadřovali i tím, že auto s poškozenými se opakovaně rozjíždělo, brzdilo, ovšem poškozeným nebylo umožněno, aby automobil opustili. Státní zástupkyně dále uvedla, že poškození se nemohli o své vůli z vozidla dostat. Podle jejího názoru jednání obviněných je nutno tím pádem kvalifikovat jako určité pokračování od doby, kdy byla pronesena vyhrůžka až do případné realizace této pohrůžky násilím. Poškození byli stále v dispozici obviněných, a proto už toto jednání je třeba kvalifikovat jako násilí bezprostřední. Proto byla použitá přísnější právní kvalifikace jednání obviněného - jako trestného činu loupeže podle §234 odst.1 tr. zák.- shledána správnou.
V závěru vyjádření státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. Současně souhlasila s tím, aby toto rozhodnutí Nejvyšší soud učinil za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda dovolání, podané v této trestní věci, splňuje všechny podmínky tak, aby na jeho podkladě mohl přistoupit k přezkumu zákonnosti a odůvodněnosti napadeného výroku rozhodnutí a jemu předcházejícího řízení ve smyslu §265i odst. 3, 4 a 5 tr. ř., tedy zda není dán některý z důvodů uvedených v §265i odst. 1 tr. ř., pro který by byl povinován dovolání odmítnout.
Shledal přitom, že dovolání je přípustné (§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.), protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 3 tr. ř.), oprávněnou osobou (§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.) a obsahuje všechny náležitosti (§265f odst. 1 tr. ř. ).
Obviněným výslovně uvedený dovolací důvod pak odpovídá konkrétně uplatněným argumentům i zákonnému ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Důvod dovolání podle citovaného ustanovení zákona je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. Případ, na který dopadá ustanovení §265 odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové vady totiž nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru. Nesprávné zjištění skutkového stavu má, aplikuje-li soud důsledně hmotné právo, samozřejmě vždy vliv i na nesprávné právní posouzení skutku. Poněvadž, jak je uvedeno výše, nelze se v řízení o dovolání domáhat přezkoumání skutkových zjištění, nelze v něm ani odstranit případnou právní vadu, je-li nesprávným skutkovým zjištěním podmíněna.
Východiskem pro uplatnění přezkumu dovolacím důvodem podle §265b písm. g) tr. ř. je tudíž popis skutku obsažený v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé.
Podle názoru dovolatele nesprávné právní posouzení skutku má být spatřováno ve dvou okolnostech. Jeho jednání tak, jak je popsáno ve výroku (skutkové větě) napadeného rozsudku nenaplňuje jeden ze znaků skutkové podstaty trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a to „pohrůžky bezprostředního násilí“. Současně namítá, že v jeho věci „nelze dovozovat úmysl pachatelů si věc ponechat“.
Podle výroku rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové spáchal obviněný jako spolupachatel podle §9 odst. 2 tr. zák trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., protože obvinění proti jinému užili pohrůžku bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Z provedeného dokazování bylo zřejmé, že obvinění pohrůžku, že poškozené zavezou do lesa a tam je zbijí, pronášeli v době, kdy vozidlo bylo v provozu, nestálo a obviněný nereagoval na žádost poškozených k zastavení, aby si mohli vystoupit. Z dokazování provedeného krajským soudem, a to z jednoznačně usvědčujících výpovědí poškozených P. a K. a navíc vzájemně se usvědčujících výpovědí obviněných, bylo zřejmé, že obvinění svoji převahu nad poškozenými vyjadřovali i tím, že auto s poškozenými se opakovaně rozjíždělo, brzdilo, ovšem poškozeným nebylo umožněno, aby automobil opustili, čímž nastala situace, kdy poškození se nemohli o své vůli z vozidla dostat. Jednání obviněných je nutno kvalifikovat tím pádem jako určité pokračování od doby, kdy byla pronesena vyhrůžka, až do případné realizace této pohrůžky násilím. Poškození byli stále v dispozici obviněných, a proto už toto jednání je nutno kvalifikovat jako pohrůžku bezprostředním násilím. Jednání obviněných vzbuzovalo u poškozených důvodný strach z okamžitého uskutečnění (naplnění) hrozby násilím a nikoliv pouze strach z toho, že by pohrůžka mohla být uskutečněna až někdy ve vzdálené budoucnosti, jak uvádí dovolatel v dovolání.
V této souvislosti lze poukázat i na názory vyslovené v dlouhodobě stabilní judikatuře a v komentářích, podle nichž za pohrůžku bezprostředního násilí je považována pohrůžka, z níž plyne, že násilí bude vykonáno ihned, nepodrobí-li se napadený vůli útočníka. Taková pohrůžka je zpravidla vyjádřena výslovně, ale stačí i konkludentní jednání, je-li z něho a ostatních okolností zřejmé, že násilí se uskuteční ihned, nepodrobí-li se napadený vůli pachatele. Jednání obviněného tuto charakteristiku pohrůžky bezprostředního násilí beze zbytku naplňuje. Pokud jde o další námitku obviněného, jak je výše uvedena je potřebné k ní uvést, že podmínkou naplnění skutkové podstaty trestného činu loupeže není, aby si pachatel věc, které se chce zmocnit chtěl „ponechat“. Zmocněním se cizí věci se rozumí, že si pachatel zjedná možnost s takovou věci nakládat s vyloučením toho, kdo ji měl dosud ve své moci. Zmocnění se věci tudíž představuje převedení faktické moci nad ní z oprávněné osoby na pachatele. Napadený nemusí být vlastníkem věci, stačí, že ji má ve své dispozici. Pachatel se věci zmocní, nejen, když ji sám napadenému odejme, ale i když mu ji napadený pod vlivem násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí sám vydá. Není rozhodné, zda si pachatel chtěl věc přivlastnit, nebo ji jen přechodně užívat, popř. jinak s ní naložit, např. odevzdat jiné osobě, zničit ji apod. Je tedy zřejmé, že i tato námitka obviněného je zcela neopodstatněná a popis skutku, jenž je uveden v tzv. skutkové větě rozsudku, v posuzovaném případě odpovídá všem znakům rozhodným z hlediska subjektivní a objektivní stránky skutkové podstaty předmětného trestného činu.
Napadenému rozsudku lze vytknout pouze nepřesnou citaci ustanovení §234 odst. 1 tr. zák. v právní větě výroku rozsudku, z níž vypadlo slovo „bezprostředního“. Jde však o vadu ryze formální, kterou odvolací soud odstraní postupem podle §131 tr. řádu.
Jestliže obviněný v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. poukázal též na skutkové okolnosti, jež podle jeho názoru vylučovaly modifikovat skutek tak, jak to učinil dovolací soud, jde o námitky, které pod uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze, a proto je nebylo možno učinit předmětem dovolacího přezkumu, jehož základní podmínkou je existence důvodů dovolání uvedených (taxativně) v ustanovení §265b tr. ř.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud proto v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného J. T. odmítl, aniž by věc dále přezkoumával v rozsahu předpokládaném v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl o odmítnutí dovolání v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 11. června 2003
Předseda senátu:
JUDr. Stanislav Rizman